Neschopnost poznávat tváře - prosopagnosie - obličejová slepota

Cecilia Burmanová měla vždycky problém s tvářemi. Jako dítě marně hledala vlastní obličej na skupinových školních fotografiích a dodnes má problém, když má popsat, jaké rysy má její matka. Za roky života urazila bezpočet přátel, když je minula jako cizince na ulici nebo kancelářských chodbách. "Lidi si myslí, že jsem namyšlená," říká osmatřicetiletá Cecilia, která pracuje jako počítačová konzultantka ve Stockholmu. "Opravdu mě to moc mrzí, že přicházím o nové přátele, protože si myslí, že mi nestojí ani za pozdrav."

Pro její problém existuje jméno, píše časopis Time. Odborníci ho označují prosopagnosie, méně formálně pak obličejová slepota, či, chcete-li, vizuální hluch. Původně se předpokládalo, že je tato porucha dost vzácná a vyvolaná především poraněním mozku. Ještě před pár lety bylo sotva sto zdokumentovaných případů, říká Ken Nakayama, profesor psychologie z Harvardovy univerzity.

Ale minulý měsíc tomuto předpokladu zasadil ránu výzkum vědců z univerzity v německém Münsteru. Výsledky zveřejněné v časopise American Journal of Medical Genetics ukazují, že prosopagnosie (z řeckého prosopon - tvář; a agnosia - porucha chápání) je vysoce dědičná a překvapivě častá. V nějaké podobě postihuje každého padesátého člověka, tedy jen v samotných Spojených státech více než pět milionů lidí. "To je ohromné množství," říká doktor Thomas Grüter z Ústavu lidské genetiky v Münsteru, který je nejen autorem studie, ale sám prosopagnosií trpí. "Bylo to opravdu překvapení."

Mezi těmi, kdo touto poruchou trpí, jsou ale značné rozdíly. Pro valnou většinu nepředstavuje problém vidět tvář - prosopagnostici vidí oči, nos a ústa stejně jasně jako kdokoli jiný. Ale mají problém rozeznat tutéž sestavu obličejových rysů, když je vidí znovu. Je to porucha, která komplikuje cokoli od sledování zápletky filmu až po vybrání pachatele při policejní rekognoskaci.

Zatímco lehcí prosopagnostici se naučí uložit si do paměti omezený počet tváří (tak, jako by se jiní učili třeba rozeznat jeden kámen od druhého), jiní zápolí s poznáváním členů vlastní rodiny a v extrémních případech i s poznáváním vlastní tváře. Čtyřicetiletá Gaylen Howardová z amerického Boulderu, říká, že když stojí před zrcadlem na zaplněných dámských toaletách, dělá sama na sebe obličeje. "To abych poznala, která tvář je moje," vysvětluje.

Většina prosopagnostiků se brzy naučí se svým problémem vyrovnat. Rozeznávají lidi podle takových znaků, jako je účes, hlas, chůze nebo tvar těla. Vyhýbají se místům, kde by mohli nečekaně narazit na někoho, koho znají. Předstírají, že jsou hluboce zamyšlení, když jdou po ulici. Chovají se přátelsky ke každému - nebo k nikomu. Krátce řečeno se z nich stávají odborníci na maskování vlastní dysfunkce. "To je patrně důvod, proč tato porucha zůstala tak dlouho nezaznamenaná," říká Grüter.

Ve své studii Grüter a jeho kolegové zkoumali 689 místních středoškoláků a studentů medicíny a diagnostikovali poruchu u sedmnácti z nich. Další výzkum zjistil, že z těchto sedmnácti mělo čtrnáct nejméně jednoho blízkého příbuzného trpícího stejným problémem. Ze vzorce dědičnosti Grüter odvozuje, že prosopagnosii může způsobovat poškození jednoho dominantního genu, takže pokud ho má jeden z rodičů, má každé dítě padesátiprocentní šanci, že ji zdědí.

Howardová je jedním z těchto dětí. V loňském roce se dočetla o prosopagnosii v článku v novinách a pomyslela si: Tohle přesně mám. Kontaktovala Bradleyho Duchaina, která spolu s profesorem Nakayamou vede Středisko výzkumu prosopagnosie. V dubnu dal Duchaine Howardové, jejím rodičům a šesti sourozencům sérii rozpoznávacích testů včetně jednoho, v němž měli poznávat tváře známých osobností. Každý ze členů rodiny Howardových skončil pod průměrem. "Jedné z nich jsem ukázal Elvise Presleyho," říká Duchaine. "A ona myslela, že je to Brooke Shieldsová."

Neurologové zatím nevědí, co přesně je špatně u lidí, kteří nedokáží rozeznat tváře ostatních. Pro Cecilii Burmanovou, na kterou se celý život lidé dívají skrz prsty, je úleva už skutečnost, že na světě žije mnoho lidí jako ona. První kontakt s dalšími prosopagnostiky navázala přes internet v roce 2000. "Tehdy jsem teprve pochopila, jak na tom vlastně jsem a co to je," říká. "Strašně se mi ulevilo. Probrečela jsem celý den."

Zdroj: ČTK

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (63)

  • Obrázek uživatele Rena
    Rena (anonym)

    No, myslím, že mám podobný problém. Nejsem schopná si zapamatovat tváře lidí, pokud je nevídám velice často. Když se s někým seznámím, musím se s ním vidět tak čtyřikrát, než jej bezpečně poznám mezi jinými lidmi. Také si nedokážu vybavit ničí tvář, vždy si musím představit konkrétní fotografii, na které je tvář zachycena, touto cestou to naštěstí jde. Někdy se mi stane, že mám díky tomu vážné problémy, například jsem-li nucena s někým na něčem spolupracovat, neměla jsem jej možnost pozorovat dostatečně dlouho a pak se máme někde sejít. Vždycky doufám, že on mě uvidí první a přihlásí se sám. Proto většinou při čekání na schůzku něco čtu, aby nedošlo k tomu, že na dotyčného budu civět a nepoznám jej. Často mě také zdraví lidi, se kterými jsem se někde seznámila, ale nedokáži si je zařadit. Vím, že to se stává asi každému, ale mě extrémně často. Nejhorší je, že nepoznávám například vzdálené příbuzné, které nemám "nakoukané" a pak jsou z toho nepříjemnosti. Plynou s toho i jiné kuriózní situace. Například svého přítele jsem po seznámení na prvních schůzkách identifikovala podle výšky a delších vlasů. Průšvih byl, když jednou seděl a vlasy měl stažené do culíku..Teď, po čtyřech letech jej už poznávám naštěstí dobře :)

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele Tonda
    Tonda (anonym)

    Moje babička asi silně trpí touto úchylkou,vzpomínám si, že si pletla moji mámu s čtyřmi jinými tetami a oslovovala ji tím pádem pěti různými jmény. Na druhou stranu si byla 100% jistá, kde všude mou matku viděla. Aniž si to připouštěla, pěkně jí tím "zatápěla" v manželství. Mě babička nakazila nějakým druhem paranoi. Nevím jak přesně to definovat, donekonečna mě celé dětství znejisťovala ohledně identity lidí, které jsme potkávali. Její památné věty, například: "Víš? Nevíš!... ta x má vlasy nahoru a ta y dolů...a ty si je proto pleteš" mě pronásledují v nočních můrách prakticky podnes. Připadalo mě to, jako by snad nevnímala obličej jako celek, ale tak nějak po částech,třeba knírek zvlášť, brýle jinde:) Po pochopení, že je to choroba, si už nemusím vyčítat, že jsem ji v pubertě velmi často odbyl větou "NECHTE SE LÉČIT":)

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele Honza
    Honza (anonym)

    Měl jsem takovou soudružku učitelku. Já na její hubu nezapomenu v životě, ona mě znala jen podle jména.Byl jsem první v zasedacím pořádku. Proto nebyl problém když na tu budovatelku někdo bafl, aby napsala poznámku mně. Byl jsem prostě po ruce, navíc s lehce podprůměrným propspěchem a než aby se přiznala, že toho vtipálka nepozná....Opravdu, nelžu.

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele andy
    andy (anonym)

    No, ona to není úchylka, ale geneticky podmíněná vada.

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele andy
    andy (anonym)

    Jinak Tondo, nebyla to u Tvé babičky spíš stařecká demence? Starým lidem se často stává, že přestávají poznávat své nejbližší, ale je to jiná porucha.

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele XX
    XX (anonym)

    Prošel jsem před několika lety silným traumatizujícím zážitkem který mě přivedl do péče lékařů. Projevila se u mně podobná porucha, nejsem schopen rozpoznat obličeje lidí, kteří u toho byli v mé blízkosti. Přivedlo mě to do obtíží když jsem je měl identifikovat na fotografiích. Není obličejová slepota nějaký druh mozkové obranné reakce na trauma? Nebo nevzniká to v okamžiku, kdy se podmínky mění rychleji než je člověk schopen vnímat? Dá se o tom někde dozvědět více?

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele XX
    XX (anonym)

    Prošel jsem před několika lety silným traumatizujícím zážitkem který mě přivedl do péče lékařů. Projevila se u mně podobná porucha, nejsem schopen rozpoznat obličeje lidí, kteří u toho byli v mé blízkosti. Přivedlo mě to do obtíží když jsem je měl identifikovat na fotografiích. Není obličejová slepota nějaký druh mozkové obranné reakce na trauma? Nebo nevzniká to v okamžiku, kdy se podmínky mění rychleji než je člověk schopen vnímat? Dá se o tom někde dozvědět více?

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele Rena
    Rena (anonym)

    Přečti si článek, na jehož podkladě vznikla tato diskuse.Jinak díky andy, fakt myslím, že úchyl nejsem :)

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele Tonda
    Tonda (anonym)

    Stařecká demence? Děda byl podruhé ženatý a babička byla jen asi o 10 let starší než má matka ...Ale i kdyby jí bylo 50, jako bude za chvíli mně, už tak brzo budu stařecky dementní? No těbůh:)

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele andy
    andy (anonym)

    Jé, tak se nečil, nebylo jasné, kolik je babičce. Ale je dobře, že jsi to nezdědil, je to totiž prý dědičné.

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele Monky
    Monky (anonym)

    Dá se to nasugerovat, je to taková pubertální hra, pokud seženete "hypnomaniaka", uděláte z něj dementa jen to fikne, když mu prohodíte za zády dvě holky , pak ho budete znejisťovat a on bude obě oslovovat stejně:) Neříkejte, že tím trpí 100% lidí a takže kecám. Já bych to nepřipisoval nějakému genu, ale když doktoři chtějí na všechno dát nejdražší možnou léčbu:) Naše učitelka na gymplu se s každým bavila tak nějak nějak stranou, místo do očí, že aby nemusela čuchat, jak si nečistíme zuby:)(blbost, nebyli jsme až takový prasátka) a pak taky nerozpoznávala obličeje. Přesto se sama na fotce třídy našla bleskově a vždycky nadávala, jednou jak se jí leskou oči, podruhé že jí akorát vítr foukl do vlasů:) A měla pravdu:) .

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele BN
    BN (anonym)

    Taky mám takovou babičku. Nepamatuje si obličeje a tak si někdy do bytu přivede i úplně cizího člověka. Je tím v rodině pověstná. Bohužel tak nějak už prakticky odmala. Takže leda že by trpěla stařeckou demencí od doby, co se naučila mluvit.

    Kvě 01, 2007
  • Obrázek uživatele Mondy
    Mondy (anonym)

    a je to opravdu tak jako se píše? Na mně když někdo promluví z"poza rohu",nebo má velký černý brejle, nebo klobouk do čela tak taky nepoznám po xichtě o koho jde. A už by v tom někdo viděl psychickou chorobu. Aby si mohl udělat z člověka případ a šoupnout to do kartotéky a tahat z něho lováče, jako to dělá hromada doktorů:)

    Kvě 02, 2007
  • Obrázek uživatele Novák
    Novák (anonym)

    Když přijde některý ženský člen rodiny z nějakého salonu krásy, občas mám tak problém poznat, která naše holka to je. Mám snad obličejovou slepotu? Když tvrdil Kocáb ruskému důstojníkovi z nějaké operace v 69´, který přišel vyjednat odškodnění, že nemá paměť na xichty, jenom na tanky, byl snad obličejově slepý? Když náš soused kdysi chlastal s Havlem i s Dášeňkou, a oni ho dneska nepoznají, to je taky obličejová slepota? Já nevím, co to ti doktoři zase našli. Čím dražší zdravotní péče, tím víc nemocí?

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Radka
    Radka (anonym)

    Ty si děláš srandu, ale já tím trpím taky. Nesouvisí to celkově s optickou pamětí? Taky nemám orientační smysl, a s tím mám teda problémy velký.

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Tonda B.
    Tonda B. (anonym)

    To je nějakej vtip, né? Nebo zase doktoři hledaj, za co nám zvednout pojištění? Jasně, když na vás někdo mluví a čumí někam do pryč tak ho po ksichtě nepoznáte! A ksichtíky na obvyklý kolektivní fotce 10*15 jsou tak malý, že se tam mám taky občas těžkej problém poznat, protože čumím na svět skrz 2 dioptrie! A to je celá ta slavná úchylka. Brejle s bifokálním sklem a trochu zdvořilosti by to jistě spravilo líp. A ne tohle blbý mudrování jako o tom, že když pavoukovi utrhneme nohy , nešplhá.

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Kacal
    Kacal (anonym)

    No, zase důvod proč nás doktor bude pumpovat práškama div nechcípnem a hovno po tom. Jistě, lidi, zejména ženský si zjednodušujou život a tak si v kebuli vymažou kdeco a nevzpomínají si ani jak vypadá jejich vlastní babka natož jak vypadal ten chlápek, jak od něj koupily ten kradenej mobil nebo jedovatý koktejly na hubnutí a pak mají místo jednoho problému najednou dva. A ještě to felčaři přidělají na tři. Takže příště budu nejenom ženskou tahat po policajtech a pojišťovně, ale ještě po psychinách, že jo, blbouni!

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele xxcd
    xxcd (anonym)

    Většinou skončím nechtěně u diskuse s blbečkama, kterým v jejich očích jejich "vysoké" ego nedovolí uznat to, že prostě i mladý člověk může mít svůj upevněný profil a názory na život a že se prostě může mít skvěle :-)

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Lada
    Lada (anonym)

    Nepamatuju si obličeje, mám problém je popsat, to je pravda. Ale je to tím, že nosím 2,5 dioptrie a jsem ráda, když si vůbec přečtu noviny. Není to opravdu nějak tak, že se tento fakt u zkoumaných osob statisticky nezohlednil?

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Oskarka
    Oskarka (anonym)

    Tiež mám problém so zapamatovaním tváre. Príde odberateµ do firmy a ja si ho od minule nepamätám, kµudne by som povedala, že ho vidím prvý raz v živote. Keď sa mi pripomenie, viem aj o čom sme minule hovorili, ale tvár si nespomínam. To isté µudia na výlete alebo v obchode - niekde som - tuším - toho človeka videla.... Musia si myslieť, že som namyslená!

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Nilanerda
    Nilanerda (anonym)

    Chce to cvičit a cvičit paměť, nebo tu část která vám chybí. Takovýhle problém teda fakt nemám. Ze 150 lidí si jich zapamatuju tak 80 nejzajímavějších.

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Miki
    Miki (anonym)

    To jste na tom ještě dobře, když si pamatujete aspoň někoho. Já znám jednoho jasnozřivýho guru, Srího Chinmoje, inkarnaci Ježíška:) a na toho člověk nejen medituje, ale když je něčím pověřený mluví, do očí, furt se před ním motá, vyřizuje pro něj životní potřeby, pořád někde hlásí jméno a ten Guru se vás pak klidně zeptá, kdo jste:) Pěkný jasnovidec, že. Mě to naučilo, že v té jeho sektě nemám marnit čas. Navíc když teď chápu, že je i psychicky tento...víte co:) Jestli jsou takoví všichni ti Realizovaní, konečně chápu, proč tvrdí, že Bůh je osobní, ale nemá tvář:))))))

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele Tonda
    Tonda (anonym)

    No, jasně. porád nový nemoci. Vemte si ten AIDS, vsadim se, že to celý vymysleli výrobci kondomů..Lidi si myslej, že maj AIDS,pak dou k doktoru,ten jim to potvrdí a pak už jen jeďou prášky a nakonec na ně pojdou.

    Kvě 03, 2007
  • Obrázek uživatele HK
    HK (anonym)

    Mam to taky, naštěstí si taky tak 20 - 40 důležitých lidí pamatuju. Ale třeba se spolužákama je to mizerný, no jo, no, co se dá dělat. Cvičení nepomáhá, prostě na to nemam buňky. Nejhorší je, jak si ženský po čase dělaj jinak vlasy a podobně, kdo je má potom poznat... :-)

    Zář 05, 2007
  • Obrázek uživatele Věra
    Věra (anonym)

    Ahoj tak tváře by mi šly , ale vín třeba co ten člověk dělá kde bydlí aj ,ale jak se jmenuje to je fakt problém jen u lidí , které potkávám často tak to de pokud se s ním delší dobu nevidím tak se jednoduše zeptám na jméno s omluvou , že nemám na jménama pamět . Možná by to chtělo jen říct těm lidem s kterýma máš schůzku jak se věci mají a oni se k tobě přihlásí aniž by jim to vadilo , že je nepoznáš.Mějte se fajn a budem trénovat.

    Zář 05, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Mám taky tento problém, že si vůbec nepamatuju lidi. A mám s tím docela kuriózní zážitky. Jo, ale co si pamatuju moc dobře, jsou čísla. Takže - jednu dobu jsem pracovala jako sestra u zubaře a lidi jsem si pamatovala podle rodných čísel. Samozřejmě byla nevýhoda, že jsem doktorovi nebyla naprosto schopna popsat, kdo sedí v čekárně, ani jak vypadá ani kolik mu je. Pak jsem šla dělat do kanceláře, vydávala jsem výplaty (v té době převážně šlo vše hotově) a třeba po řediteli podniku jsem chtěla občanku

    Zář 05, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Taky to mám, už od dětství. Nepoznala jsem učitelku, jen proto, že jsem ji nepotkala ve škole, ale ve městě, maminka se zlobila, proč ji nezdravím. A těch trapasů, co jsem si užila jako vdaná. Tchyně se třebá ptá, kdo k nám jde, Já odpovídám, nějaký pán. Jak to, že neznáš pana..., vždyt je to skoro soused!? Jsem ráda, že se to nějak jmenuje a někdo se tím zabývá. Všichni, kdo mě kvůli tomu deptali, by se měli omluvit. Takové ty obyčejné lidi bez nějakých zvláštností bych kolikrát poslala do horoucích pekel, tak mi ztrpčují život, když nedokážu říct, kdo to je. Je ale zajímavé, že některé idoly z televize namaluju, aniž bych se dívala na jejich fotku. Někoho si pamatuju až moc a někoho vůbec.

    Čer 06, 2008
  • Obrázek uživatele Ivana
    Ivana (anonym)

    Od dětství trpím stejným problémem. Když komukoli řeknu, že nejsem schopna rozpoznat obličeje svých známých, politiků ani stokrát focených celebrit, nikdo mi nevěří. Známí, které bez povšimnutí potkávám na ulici, si myslí, že jsem namyšlená nebo že špatně vidím, protože je nezdravím. Nikomu však nejsem schopna vysvětlit, že jsem je nepoznala, protože byli jinde a jinak oblečení než obvykle. Proto raději nechodím domů přes město, ale oklikou, nejlépe za tmy s kapucou na hlavě, abych nikoho známého nepotkala a nemusela nikomu vysvětlovat, to, co stejně nepochopí. Nedovedu si představit, že bych každému na potkání vykládala "víte, já mám prosopagnosii, a proto Vás nepoznávám". Pak by si začali myslet, že jsem nejenom nemyšlená ale ještě k tomu parádně ujetá. Už jsem s tímto problémem zažila tolik trapasů a nepříjemností, ale v podstatě neexistuje způsob, jak se jim vyhnout. Do práce mi přijde klient a teprve když promluví, poznám buď po hlase nebo podle toho,co říká, o koho vlastně jde. Pak mi naskočí jméno, půlka rodného čísla i to, jaký měl v posledních pěti letech základ daně. Kolegyně v práci si prohlížejí časopis a já prohodím "Ta modelka má děsný šaty" a oni s údivem pronesou "Vždyť je to Madonna, vem si brejle" Mailem mi přijde videovtípek na Topolánka, a já ho přepošlu dál se slovy "Posílám Vám pro pobavení nějakýho exota na videu". Možná by bylo dobré založit klub podobně "postižených", protože jedině oni chápou, o čem je řeč, akorát by byl problém, jak bychom se vzájemně poznali.

    Pro 07, 2008
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Topolanka nepoznat by mi nevadilo:-) A nelhalas-je to exot,kterej si rika predseda!

    Pro 07, 2008
  • Obrázek uživatele Iva
    Iva (anonym)

    Dívat se na film, je pro mě kolikrát očistec, pokud to není nějaká jednoduchá blbinka se lvem a zebrou, tam problém nemám. Ale často mi po chvíli splynou dva lidi v jednoho a z filmu mám prd. Pak se trapně přítele ptám. Taky si o mě lidi myslí, že jsem namyšlená, když nezdravím. A já pak trapně vysvětluju, že jsem je prostě nepoznala. Někdy je mi to fakt líto, člověk se seznámí s někým novým, s kým by rád vycházel a druhý den ho ani nepozdravím a ještě schytám od přítele, prý proč nezdravím. No, už jsem mu článek poslala:))

    Pro 09, 2008
  • Obrázek uživatele Tomáš
    Tomáš (anonym)

    A co teprve filmy asijské produkce....:)))

    Pro 10, 2008
  • Obrázek uživatele Verča
    Verča (anonym)

    Ahoj. Já jsem se o téhle poriše dozvěděla včera. Myslím, že něcp podobného mám i já. Možná v menší míře. Mám dobrou představivost a dobrou paměŤ a tak si některé obličeje pamatuju. Ovšem některé ne. Nejde jen o to, že mají tuctový obličej!... Jde o to, že s ním třeba nejsem tolik v kontaktu(soused, učitel, vedoucí naši koleje, vrátný...) Nebo třeba se seznámím s klukem a příští týden ho nepiznám, musí mi pomáhat kamarádka.... Některé si ale pamatuju.Každopádně vyžaduju fotku a trvá ki dlouho, než si ten obličej zapamatuju. Někdy ale ne. Možná mám fakt jen lehkou prosopagnosii. Že? Omlouvám se, jestli můj komentář nemá hlavu ani patu ale jsem rozrušena těmi články a tak... Moje kamarádka se moji "paměti na obličeje" směje. Poslední dobou mi to ale hrozně vadí amrzí mě to, protože ona so myslí, že jsem prostě jen lhostejná nebo tak. Nemlžu nikomu vysvětlit, jaký mám problém a že za něj nemůžu já. Pro jistotu všem svým známým říkám, že si nepamatuju obličeje ale prostě je fakt, že když potkáte souseda, nebo spolužáka někde ve městě a nepozdravíte, je to trapas. Ale víte co? Možná je to tím, že jinak mám paměť dobrou ale stává se mi, že si řeknu-toho znám. Možná mi ho připomene chůze nebo taK. nJHORŠÍ pak je, když si nevzpomenu, odkud ho znám. Ach jo:-(. Držte se

    Pro 20, 2008
  • Obrázek uživatele Ha ha ha
    Ha ha ha (anonym)

    Tak vám popíšu co jsem zažila já. Bohužel se mi taky ty obličeje pletou a to dost...Když mi bylo 17 potkala jsem jednoho kluka.Měli jsme jedno rande, když musel na tři týdny odcestovat. Další rande bylo naplánováno tedy za tři týdny v jedné restauraci. V den "D" jsem se dostavila, ale nikde jsem ho neviděla. Rozhodla jsem se počkat na schodišti před restaurací. Čekám, čekám. Okukuji příchozí, když najednou se ke mně jeden vydal. Přišel, vášnivě mě políbil. Já povídám: "Ahoj Vašku!" On se usmál a říká: "Já jsem Aleš." V tom už přicházel Vašek směrem od kavárny. Naštěstí můj omyl pochopil. Z jeho pohledu to vypadalo asi takhle. Prolétla jsem kavárnou, koukla na něj a šla dál. Chvíli byl v šoku a když jsem se nevracela šel se kouknout co se děje. Když mně viděl čekat na schodech pochopil, že jsem ho nepoznala. S tím líbáním s jiným jsem ho prý ale dostala. Ještě že mněl pochopení.

    Pro 20, 2008
  • Obrázek uživatele leňa
    leňa (anonym)

    taky mám velice špatnou paměť na obličeje, musím člověka vidět víckrát, abych ho byla schopná rozpoznat v jiném prostředí. málokoho si zapamatuji napoprvé a u filmů mám opravdu tento problém - nerozeznám postavy. moje mamka si vždycky dělávala z táty legraci, že pokud ve filmu vystupují dě blondýny, je v ději ztracen. a dvě sousedky v domě rozeznává podle jejich psů. takže to mám asi po něm :)

    Pro 25, 2009
  • Obrázek uživatele Yossarian
    Yossarian (anonym)

    Mě se to stává taky...jednou jsem byla na rande, celej večer sme povídali a domluvili sme se, že pudem na výstavu karavanů za pár dní .....on si převlík košili a já vyjela z metra a suverenně jsem ho přešla, musel za mnou běžet a dožadovat se......měl bílou košili a vypadal uplně jinak ......Myslím že je to porucha soustředění, odjakživa se špatně soustředím, kloužu po povrchu a detaily nevnímám.

    Pro 25, 2009
  • Obrázek uživatele bob
    bob

    Taky mi to dělá problém. Pracuju jako servisní technik, denně navštívím třeba deset zákazníků, kteří mě pak poznávají a zdraví na ulici, aniž bych pochopitelně já poznal je. Už se mi díky tomu kolikrát donesly i nelichotivé věci, jako např. "ten si o sobě myslí" nebo "ani pozdravit neumí" apod. Ale pochopte, je snažší, aby si tisíc zákazníků zapamatovalo jednoho řemeslníka, než jeden řemeslník tisíc tváří... Dlouho mi to dělalo problémy v soukromí. Pak jsem se naučil to, že když jsem třeba na rande, nebo s někým, koho budu chtít znát "trvale", tak se mu během hovoru dlouze dívám do obličeje a hledám právě nějaký detail či rys, který se pak snažím poznat. A i když se nepovede, tak se svět nezboří. Chlapovi stačí říct "promiň zamyslel jsem se" a ženské pohotově nějakou lichotku ve smyslu "já jsem si říkal, odkud bych znal takovouhle krásnou a usměvavou ženu" a potencionální trapas je zapomenut...

    Pro 26, 2009
  • Obrázek uživatele Dominika Záveská
    Dominika Záveská (anonym)

    Od dětství trpím stejným...Dobrý den, připravuji článek na toto téma do jednoho časopisu. Moc prosím ty, kteří mají tento problém a jsou ochotni své zážitky zveřejnit, aby se mi ozvali - co nejdříve. Velice děkuji. E-mail: extremely.pink@seznam.cz

    Zář 23, 2010
  • Obrázek uživatele Pavel
    Pavel (anonym)

    Mám podobný problém, ale v mnohem menší míře. Mám hrozně špatnou paměť na obličeje, ale jen u nových lidí. Jakmile už si někoho zapamatuji, tak už je to většinou v pohodě. Některé lidi, které vidím jen občas, si ale třeba ani po roce nejsem schopný zapamatovat :-( Navíc naprosto stejný problém mám se jmény a to je dost nešťastná kombinace. Už se mi stalo kvůli tomu dost trapasů, i když jsem se to za ty roky naučil celkem dobře maskovat. Mockrát se mi stalo, že jsem neodpověděl na pozdrav, nebo že jsem jen tak polohlasem něco pípnul, protože jsem si nebyl jistý, kdo to vlastně je a jestli to bylo na mě. No prostě hrůza. Nejvíc mě štve, že si asi dost lidí myslí, že jsem namyšlený a když někomu raději dopředu vysvětlím, že mám prostě špatnou paměť na obličeje, tak se na mě dívají jak na de*ila. Ve škole jsem nikdy problémy s učením neměl. Slovíčka, čísla, letopočty a podobné věci jsem si pamatoval výborně. Myslím, že ta paměť souvisí jen s lidmi. Byl už s tím někdo z vás třeba u doktora, nebo u psychologa? Dá se s tím něco dělat?

    Pro 01, 2010
  • Obrázek uživatele dana
    dana (anonym)

    To jsem strašně ráda,že v tom nejsem sama. Mám s tím hodně potíže-pokud někoho pravidelně nevídám,nebo jsem jej viděla jen párkrát,nepoznám jej. Nejvíce mne to trápí u spolužáků-ty,které jsem delší dobu neviděla vůbec nezařazuji mezi "známé lidi",.. Potom se dovím,že mne potkali a já se tvářila,že je neznám...a to jsou třeba lidé,se kterými jsem chodila 8 let do jedné třídy...Taky potom slyším,že jsem namyšlená.. Další problém jsou školní děti-jsem učitelka. Prožijeme spolu několik let,víme o sobě hodně a já si už po třech až pěti letech vůbec nemůžu vybavit jejich jména a podobu,na ulici je nepoznávám,oni me oslovují,já tuším,že je to bývalý žák,ale vůbec nevím jak komunikovat,protože nemám ani ponětí,kdo to je. Je to strašně nepříjemné.

    Feb 18, 2011
  • Obrázek uživatele Básník
    Básník (anonym)

    Já to mám také.

    Feb 18, 2011
  • Obrázek uživatele Hanule
    Hanule (anonym)

    Přečetla jsem všechny komentáře a musím se smát, jak podobné zážitky mám i já, mj. si také dobře pamatuji čísla. Nejsem na tom tak, že bych se nepoznala v zrcadle, ale nové lidi zapamatovat si, to problém je. Osobně jsem zažila několik směšných, až trochu trapných situací, ale na zážitek mého tatínka nikdo nemá. Tím říkám, že tento "nepamatovák" mám po něm. Takže: tatínek byl na návštěvě své maminky (mé babičky)a rodiny svého bratra v Karlových Varech. Jde po ulici a vidí proti sobě přicházet muže, který mu byl povědomý a nadto se ještě na tatínka začal usmívat. Došli s úsměvy na rtech k sobě, podali si ruce a pozdravili se; ten povědomý řekl: "Dobrý den," a tatínek: "Ahoj", přičemž trochu znejistěl, přesto se zeptal: "Co blbneš, proč mi vykáš?". Ten pán ztratil úsměv a ptá se: "Jste pan Novák?" a tatínek: "No to víš, že jsem to já." Pán na to: "Pan Novák z tušimické elektrárny?", "Tak to ne, to je můj brácha." Oba se začli smát a svěřili se navzájem, že si špatně pamatují tváře, a že onen pán je podobný kolegovi z práce. Jenom dodávám, že onen pán až tak špatně na tom nebyl, protože tatínek a jeho bratr si byli hodně podobní. Na asijské filmy se nedivám, protože jakmile se mi herci převléknou, jsem vedle. Při filmech s bohatým hereckým obsazením obtěžuji svého muže s dotazy, kdo je kdo. Ten už si za 40 let zvykl, je rád, že poznávám hlavně jeho.

    Črv 16, 2011
  • Obrázek uživatele Ivka
    Ivka (anonym)

    To mám taky. V patnácti jsem dokotrce tvrdila, že mi ta druhá doktorka řekla, že nemám ty léky brát a ona na to: to jsem byla já, my jsme se přestěhovali. Často je to fakt ostuda :-)

    Črv 16, 2011
  • Obrázek uživatele M.
    M. (anonym)

    Tohle mám taky. Už od narození. Jsem vůbec nezdravila lidi. Raději jsem šla sklopenou hlavou. Byla jsem v nemocnici s jednolu pacientkou docela dlouho. I jsme se bavili. Po měsíci ji potkám a ona se ke mě hlásí a já si ji nedovedu zařadit. No a včera jsem natrefila na kamarádky tátu a místo dobrý den jsem mu řekla ahoj, když mě pozdravil.

    Črv 17, 2011
  • Obrázek uživatele Václav - dysxichtie
    Václav - dysxichtie (anonym)

    Trpím touto vadou už od mala. Připravuje mi to v životě neuvěřitelné srandy i trapasy. Jedním z největších hlodů bylo to, že jsem na prvním rande nepoznal svou lásku velikou (nyní ženu mou)... no co ještě k tomu dodat. Tuhle svou chybičku jsem si pojmenoval už dávno. Tak, jako je na světě dysgrafie a dyslexie, tak u mne je to DYSXICHTIE!

    Črv 17, 2011
  • Obrázek uživatele M.
    M. (anonym)

    Kdykoliv se dívám na nějaký film, tak z něj nic nemám. Jak to děláte, když sledujete nějaký film/seriál v TV? To si ty lidi stačíte zapamatovat? Já je prostě nepoznávám a ani podle jména jsem zjistila, že si nezapamatuji. Tak se dívám na nějaký film kde jsou nějací lidi, něco si říkají, ale vzhledem k tomu, že si je nepamatuji, tak z toho filmu nic nemám. Po shlédnutí se jdu na internet přečíst recenzi, abych věděla o čem to bylo.

    Črv 27, 2011
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Tak čti jenom ty recenze a ušetříš tak spoustu času.

    Črv 27, 2011
  • Obrázek uživatele Zuzu
    Zuzu (anonym)

    Já když kukám na film občas otravuju spolukoukající tím, že se furt ptám - to je ten co udělal před chvílí to a to, nebo je to ten druhej, co se paktuje s tím a tím.. každopádně u mě to asi choroba nebude, u mě to bude více faktorů, jako dioptrie, pozornost atd..

    Led 02, 2012
  • Obrázek uživatele zuzu
    zuzu (anonym)

    A také občas, když jsou si dva lidé podobní, např. v práci ke mě chodil jeden zákazník poměrně hodně často, až jsem se tomu divila - a já asi až po měsíci zjistila, že není jeden, ale že jsou dva - dva různí lidé - když zrovna přišli oba najdednou - a když tak byli vedle sebe, tak si prakticky nebyli vůbec podobní - možná jen účes a výška postavy.. :-p

    Led 02, 2012
  • Obrázek uživatele Jitka
    Jitka (anonym)

    Právě jsem si přečetla článek a příspěvky. Tedy název dysxichtie mě dostal, to by měli zavést místo toho šíleného proso ... . Tuhle neschopnost mám asi v takovém rozsahu, jak popisovala leňa 25.12.2009 - Mám ráda detektivky, ale seriály víc, protže si po čase zapamatuji hlavní postavy a naučím se rozrznávat i ty co mají stejnou barvu vlasů. Jen Vraždy v Midsomeru jsou hrozní, tam je vždycky moc vedeljších postav. A když k tomu přidám špatnou paměť na jména, jako psal Pavel 1.12.2010, tak si ti zkuste představit. Ve škole jsem měla problém se jmény spisovatelů, teď už vím, že to bude zase nějaká dysfunkce. Ale řeším to tak, že na ulici odpovídám tak, jak jsem oslovená, a když přijde poprvé někdo, o kom vím, že se budeme opakovaně setkávat, tak ho na to upozorním. Tuhle přišla kamarádka se kterou jsem léta spolupracovala. Jenže v té době byla blond a teď přišla tmavovláska a říká ahoj - taky jsem ji poznala až pak.

    Říj 24, 2012
  • Obrázek uživatele Jitka
    Jitka (anonym)

    Omlouvám se za překlepy, ale ať vstávám v kolik vstávám, probouzím se v devět.

    Říj 24, 2012

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama