Normálně existuje napětí mezi tím, co člověk je, a tím, o čem věří, že musí být (jeho ideálním já). Lidé se zdravým narcismem vědí, že nemusí být dokonalí, že není třeba, aby vůči všem vykazovali převahu, že smějí selhat atd., a přesto jsou "v pořádku". U lidí s narcistickou poruchou osobnosti je Selbst nafouknuté. To, co jsou, a to, o čem věří, že musí být, splynulo v jedno grandiózní Selbst. Ztotožňují se ve fantazii se svým vlastním ideálním obrazem, aby tak dosáhli nezávislosti na hodnocení ze strany druhých.
Negativní součásti, které jsou neslučitelné s ideálem, jsou vytěsněny a často také projikovány na druhé. Tato idealizace vlastní osoby a vlastních schopností je velice vzdálena realitě a vede k tomu, že tito lidé již nejsou schopni zřetelně rozpoznat, kým skutečně jsou.
K ochraně Selbst vzniká mechanismus rozštěpení na černou a bílou. Všechno, co by pravé Selbst mohlo ohrozit, je odráženo, přemáháno a znehodnocováno - je to černé, špatné, zlé a chybné.
Všechno, co grandiózní Selbst podporuje, potvrzuje a pomáhá mu, je vítáno a idealizováno. Člověk sám sebe nedokáže vnímat ve své celosti. Ale ani jiné osoby není schopen vidět takové, jaké skutečně jsou, a proto jim neumí opravdu porozumět. Každého pozoruje vždy jen podle jednoho vzorce: Je pro mě, nebo proti mně? Tím je jeho vnímání omezeno na určité součásti osobnosti, například jen na ty dobré, nebo - z jeho pohledu - špatné.
Zdroj: H-P Rohr: Narcismus - vnitřní žalář, nakladatelství Portál
Komentáře (1)
- odpovědět
Říj 01, 2002Přidat komentář