Smíření

"Celej můj život je jeden velkej "grap ", moje stupid matka je jeden velkej "dirtybag " a každej den musím poslouchat její kvičení a nadávání, každej den musím poslouchat, jak si na něco ztěžuje a na někoho nadává, co jsem udělal špatně a nebo neudělal vůbec, nemám vlastní život a kdybych mohl, poslal bych ji do věčnejch lovišť. Je to stará protivná a mizerná ženská a je to můj osud, trávit vedle ní svůj život."

Jo, stará písnička. Kolikrát jsem to slyšel a už to ani nevnímám a tak pozoruji ty nádherné palmy a domečky tropů a uháníme do banky, abych si stačil rozměnit peníze než zavřou a v rádiu hrají velice příjemný jazz. A Nick -ten můj známý, co je jinak velice ochotný a milý, ale jeho "terrible mother" ....., ten Nick nadává na řidiče, jak hrozně jsou pomalý a jak brzdí provoz a kolik času mešká. Ztěžuje si, že promeškal celé dopoledne kvůli tupci, kterého měl vyzvednout, ale nenašel ho a tak objížděl celý ostrov a nemohl ho najít.

A pak zastavil a omluvil se, že to potrvá jen vteřinu. "Vteřina" znamená pro Američany asi minimálně pět minut. Znám to, a tak jsem si zapálil cigaretu a sledoval hru světla a stínu na tropických rostlinách podél dřevěného domu s malinkou klimatizací. Zabořil se do sedadla a uvažoval o tom, jak je to dlouho, co jsem naposledy něco namaloval. Kolem projely dvě "sexybomby" na kolečkových bruslích a já se pro sebe usmál a vzpomněl si na rozhovory s lidma tohohle ostrovního "státečku".

O kus dál nějaká stará paní přecházela ulici s kropící konví a doslova se šourala pomalými pohyby a pak zavolala do okna sousedního domu: "Hey Amy! Jseš v pořádku? Nepotřebuješ něco? Třeba nakoupit nebo něco uvařit?" A z okna vykoukla další stařenka a pomalým unaveným hlasem odpovídá, že je OK, že dneska má dojet dcera a bude to "cool ". Jo, to je další věc, tihle staříčkové odkázaní na sousedy.

A o kus dál si můj známý zase ztěžuje, někomu jinému. Zavřel jsem oči a zhluboka vydechl a nadechl a uvědomil si, jak nádherně voní stromy a cítil z nich svěžest a vlhkost, přestože slunce pražilo a ubíjelo všechno. A pak jsem otevřel oči a uviděl ho.

Typicky Tahiťan s copánkovitýma očima. Na rameni si nesl své elektronické varhany, z kterých zněla uklidňující a pomalá muzika, něco mezi jazz a folk. A to úplně podtrhlo tu atmosféru a dodalo jí ještě více na uvolněnosti. Ten Tahiťan tmavé pleti se zastavil u obrovské palmy a začal ji hladit, pak si všiml ještěrky a pomaličku k ní přibližoval ruku a pak ji chytil. Utekla mu mezi prsty, ale zastavila se o kus dál.A on ji chytil opět. Pak začal hladit kůru palmy a pomalu se jí dotýkat.

Cele to bylo klidné.A já cítil najednou kus harmonie, klidu a spoustu věcí v jednom bodě. Prostě pohoda.A pak se onen muž otočil a procházel kolem mého auta. Usmál se na mne. Usmál se uvolněným a pozdravným gestem člověka, co je na světě rád.

Najednou se kousek vrátil a zeptal se, kolik je hodin. Řekl jsem, že něco po čtvrté a usmál se na něj. Muž poděkoval a pomalu se otočil. Ale něco ho zastavilo a zdráhavě se po mně ještě ohlédl a dodal:"Brzo umřu, protože mám těžkou chorobu ....." a zastavil se v půli věty a nedokončil. Opět se jen usmál a pomalu odcházel. Nebyl smutný. Byl prostě smířený a vyrovnaný.

A já neměl slov. V tom jednom okamžiku se věci spojí a prolnou a není ani otázek ani odpovědí, žádné konstatování, jen vnitřní pocit někde uvnitř srdce. Něco jako vnitřní proslov "Bože, dej mu sílu a mír v srdci".

A já se vyklonil z okna tý starý káry a zavolal na něho "Hej člověče!"
Vrátil se a popošel blíž, pořád se usmíval."Chci jen říct - MÍR a KLID v tvém srdci ", řekl jsem jen a podal mu ruku. On ji stiskl, znovu se usmál a zvedl ruku na pozdrav. Nebylo co dodat.

Po chvíli se vrátil můj známy Nick nastartoval motor. A zeptal se, kdo byl ten muž, s nímž jsem mluvil. "Někdo, kdo umírá na nemoc": odpověděl jsem klidně. Ale Nick byl překvapen. Zarazil se. "Viděl jsem jeho oči, poznám to třeba na očích a bylo to vidět a cítit z něho": dodal jsem. Nick pochopil. Znal mě a věděl, že jsem "psychic ", teda člověk, co má určité jasnovidné schopnosti. A nemusel jsem dodávat nic.

A Nick zmlknul. Jeho pohyby se zklidnily a celou cestu už jen mlčel. Jo, asi v jeho mozku zazněl nějakej hlas. Snad pokory, snad si uvědomil zbytečnost svých stížností nebo .........

A mně se vybavily oči toho tmavého Tahiťana, toho muže asi kolem 30 ti let a uvědomil si co jsem četl - smíření, harmonii, vyrovnanost ,klid ........ a pak ještě něco, prostě stěnu nebo otevřené dveře na druhou stranu. Ten člověk už sem nepatřil, už byl jinde a já to cítil. A snad proto.

Autor: Peter Kulik