Cesta k moudrosti - II. díl

Ušetřil jsem tak za elektřinu a za tyto ušetřené peníze jsem si kupoval pomůcky nezbytné k mému osvícení.

 

Ale v hlavě mi pořád vrtalo to promlouvání s duchy. A tak jsem se koncentroval a snažil se napojit na nějakou tu duši. A opravdu to v jednu chvíli přišlo. Najednou jsem uslyšel hlasy. Nejdřív tiché, ale pak zesílily. Patřily sousedům a já měl možnost vědět, co se kde děje. Tedy telepaticky jsem se napojoval na děje kolem sebe. A proto jsem věděl co mají Novákovi k obědu, že další sousedka Voráčková má mindráky, že má malá prsa apod. A o dvě patra výše soused Studnička krade v práci. A to byla obrovská výhoda.

 

Samozřejmě jsem si to nenechal pro sebe a hrdinně se snažil těm lidem pomoci. Voráčkové jsem doporučil prostředek na zvětšení prsů a zároveň jsem obdržel pár facek, co si to dovoluju. Snažil jsem se sousedům pomoci s jejich problémy, ale začali mě podezřívat že špehuju a poslouchám za dveřma. Ale nakonec usoudili, že jsem asi jasnovidec. A tak si nechali radit a nakonec za mnou začali posílat své známé.

 

Bylo to nové období a rostlo mi sebevědomí a začal jsem věštit i z karet a tam jsem mohl zapojit svou fantazii. Prostě jsem vyložil karty a nohy na stůl a spojil si věci nespojitelné. Příklad ? Žaludový spodek - kulová sedma - zelená královna. Výsledek? Pan Vodička nosí příliš těsné spodní prádlo, což mu svírá přirození a má za následek stres a další poruchy /podle žaludového spodka/, jeho zlost jde někdy tak daleko že má chuť někomu prohnat kulku hlavou, nejlépe sedm kulí a sedmý den v týdnu teda v neděli, to je den, kdy už je zase stres, že druhý den do práce .../podle kulové sedmy /, jeho přítelkyně je vegetariánka a navíc namyšlená jakoby byla nějaká královna, navíc protože zelená znamená i přírodu, určitě se jeho přítelkyně ráda rýpe na zahradě a koneckonců i do lidí. A byla to pravda, zákazník poděkoval a přiznal, že tomu tak opravdu je. A já objevil další svou schopnost - číst z karet.

 

Ale nic není tak, jak se na první pohled zdá.Všechno má své výhody, ale také zápory. Můj kocour se rozhodl, že u mě zůstane. Teď když jsem mu rozuměl ....... Jo, ale tím to všechno začalo. Potvora jedna kočičí. Nejdřív se mnou vedl debatu o kočičím životě, abych jako člověk rozuměl a vyvracel mi všechna možná dogmata z kočičího života. To, že prý kočka je moc samostatná, pyšná a namyšlená. Prý je to blbost. Kočka je prý tak inteligentní, že když vidí ty blbosti, co člověk vyvádí, tak má nejradši chuť si zacpat uši a radši odejde a nemá cenu se o tom bavit.

 

No, nebudu to celé popisovat. Zkrátka jsem mu musel koupit vlastní křeslo, každý den chodit pro čerstvé mléko a večer chtěl mít pivo. A já hlupák mu na to skočil. No uznejte, kdo si dokáže povídat se zvířaty. A trvalo mi dlouho, než jsem se z toho konečně probral. To když si kocour začal zvát kočky do bytu a dělat s nima mejdan. Stereo puštěný na plný pecky, kouřil moje cigarety a kočky si klidně popíjeli moje víno. No já myslel, že ho hned na místě odstřelím. Tak jsem kočky vyhodil z bytu a on měl domácí vězení. Pacholek jeden. Ale začal trucovat. Nesplachoval po sobě záchod a stejně tajně s kočkama vykecával v telefonu. No a co jsem ušetřil za elektřinu, to jsem platil za telefon. Když mi došlo, odkud vítr vane, ustřihl jsem mu v pokoji šňůru a telefonování skončilo. A on si natruc zase balil kufry. Já jsem hrdej člověk a vychoval jsem ho odmalička a to se mě dotklo a proto jsem otevřel dveře a řekl ať si jde. Ale potvora jeden řekl, že natruc bude se mnou a bude mě otravovat.

 

Samozřejmě všechno to zní schizofrenicky, ale jak jsem už uvedl, kdo opravdu nikdy nemluvil se zvířaty, nepochopí. 

 

A nejlepší na tom bylo, že sousedé slyšeli ty naše hádky a říkali že si mluvím sám pro sebe. Musel jsem s tím něco udělat a tak jsem vzal kocoura k psychoanalytikovi. Bože, to byla hloupost. Chudák psycholog se na mě díval jako na magora a doporučil mě na vyšetření. Kocour samozřejmě jako naschvál nepromluvil ani slovo.

 

A nakonec začal kocour vyhrožovat, že jestliže se s ním neusmířím tak si počká a v noci až budu spát, a pak mě ostříhá dohola. A tak se taky stalo. Jednoho dne ráno zase vstanu a vyhnu se zrcadlu, dobře si pamatuju, jak to začalo. A jdu kocourovi pro čerstvé mléko do obchodu. A prodavačka na mě, že mám pěkný zástřih. Nevěděl jsem o čem to mluví a vzápětí jsem se já blbec zase podíval do zrcadla. A představte si ten hajzlík mě opravdu ostříhal dohola. Začal jsem v tom obchodě řvát jak pominutej, že toho kocoura odprásknu jednou provždy. A prodavačky se tomu tak smáli, že museli na 10 minut zavřít obchod, aby je zákazníci neviděli. Po cestě domů jsem si koupil rákosku, že mu vypráším kožich a on stál ve dveřích a smál se mi jak pominutej, že prej mám super účes a že mám teda pěknou ránu.

To byla poslední tečka a přestali jsme spolu mluvit a do deníku jsem si napsal: "Nikdy nemluv se zvířaty, buď z toho zcvokneš a nebo tě za cvoka budou pokládat jiní." 

 

Tohle další období skončilo a přestal jsem mluvit se zvířaty. Ale kocour mi dál dělal naschvály. Klidně si dál chlastal moje víno a kouřil moje cigarety. A nebo mi nalepil na sako nálepku "pozor kouše". To jsem šel zrovna do města. Byl jsem zrovna v dalším stadiu výuky, kdy jsem se učil ovlivňovat lidi pohledem, zvuky apod. Seděl jsem na náměstí a pozoroval procházející lidi. Najednou se u mě zastavil pes a začal na mě mluvit, že potkal mého kocoura a abych ho pozdravoval. Naštvalo mě to a začal jsem na něj vrčet. Ale jeho panička přišla a zavolala policajty. A ti si přečetli nálepku na mém saku, co mi kocour naschvál přilepil na záda a rovnou mě odvezli do blázince. Napsal jsem si další heslo: "Nedej na pomluvy a nikdy se nedávej do hovoru s cizím psem na ulici, nikdy nevíš co se dozvíš."

 

V blázinci, teda v psychiatrické ústavu, jak tomu říkali to bylo velice zajímavé. První tři dny jsem strávil zamknutej pod přísným dozorem, protože primář mi stiskl ruku na přivítanou a že si určitě budem rozumět a dostal ode mě takovou ránu elektřinou, že ho odvezli. A psychiatrické "gorily", co se mě snažily odvléct si vysloužily jen popáleniny. Za to mi zakázali jídlo. No, ale moc jim to nepomohlo, protože do mé cely, tedy přes mříže prorůstaly větve stromu. Jen pár větviček, ale stačilo to. Byl jsem zvyklej chroupat zrno a byliny a tak jsem žral listí. A chodili se na mě dívat, co jsem to za exota.

 

Bránil jsem se celou dobu tím, že musím domů, že na mě čeká můj kocour a jestli se brzo nevrátím, protelefonuje tolik, že se v životě nedoplatím. A oni? Jenom smích.

Rozhodl jsem se, že budu hodnej. A proto jsem sekal dobrotu a dělal, že jsem se uklidnil. Dali mi injekci a já spal, dělal, co mi řekli a myslel si svoje. Tajně jsem kradl chleba a v noci si dělal topinky na své ruce pomocí mnou vyvolaného tepla. Když vypnuli proud na noc, svítil jsem si vlastní elektřinou na čtení a sledoval televizi.

 

Moje touha po poznání však neustala a tak jsem se chtěl naučit něco o těch bláznech tam. Samozřejmě každej tvrdil že blázen není. Jenom primář to o sobě přiznával a dokonce i nahlas. Kolikrát volal na celou budovu "Bože já sem takovej idiot, že tady pracuju." Z čehož jsem usoudil, že na tom něco bude. A tajně jsem pozoroval, co se kde děje. Napsal jsem si další heslo: "Když ti někdo řekne, že je úplně normální, na 100 procent je to magor. A když někdo křičí, že je magor, pozor na něho, možná má pravdu."

 

A pomalu jsem poznával záhady toho ústavu. Primář si po večerech navlíkal ženské prádlo a mluvil se svým plyšovým medvídkem a nadával mu jak to, že neudělal domácí úkoly apod. Nejdřív jsem myslel, že já taky mluvil s kocourem, ale nakonec jsem poznal, že primář je opravdovej magor. V podstatě všichni tam nebyli normální. Vrchní sestra okusovala tužky a žvýkala si palec u nohy, když jí nikdo neviděl a další sestra mastila karty, samozřejmě sama se sebou. A já? Protože jsem byl pro ně největší rarita a navíc je poslouchal, udělali mě vedoucím té skupiny bláznů. To jsem přivítal. Měl jsem větší svobodu a když mě přesto moc otravovali a chtěl jsem klid na čtení, tak jsem zařval "bombaaaaa!!!" a všichni si lehli na zem a já měl na dvě hodiny pokoj. Po dvou hodinách jsem řekl "bomba nikde" a mohl jsem se jim věnovat.

 

Ale nebylo to pro mě plodné období, a proto jsem se odsud rozhodl dostat. Nejdříve jsem chtěl způsobit zmatek a tak jsem šel od jednoho zřízence k druhému a navykládal jim, co a jak ho kdo pomlouval. A během hodiny byli všichni v sobě a začali se hádat. Včetně primáře. Ten se tak rozzuřil, že začal křičet na celý ústav, že pomlouvat svého plyšáka medvídka si nenechá a že je všechny zakousne. No a já se smál a pak využil toho momentu a utekl ven.

 

Došel jsem domů a jaké bylo moje překvapení. Kocour se umoudřil, uklidil tam a chodil sám na nákupy. Nevím, jak to udělal, ale měl tam čisto a v lednici jsem měl svoje pivo a na stole celý karton cigaret.Usmířili jsme se. Vyprávěl jsem mu co jsem prožil a on se smál jako magor, svalil se na zem a smál se na celej byt.

 

Můj život pokračoval dál.Já si studoval a kocour četl moje knihy a noviny a tu a tam jsem slyšel jeho řehtání, jak se směje něčemu z novin nebo z televize. Pochopil jsem,že nejlepší je střední cesta a všeho s mírou.

 

Jednoho dne zaklepe na dveře moje bývalá přítelkyně, že jí na hlavě začala růst kopřiva a neví si rady. Sedli jsme si a prodiskutovali vše.Včetně jejího odchodu. Chtěla se vrátit, ale to jsem já odmítl. Mám svou hrdost. A nerad bych se zase s někým pral o svého plyšáka. Prostě jsme jí s kocourem vyhnali. Když za ní kocour zavřel dveře, pronesl, že od určité doby nesnáší toulavé kočky. Měl pravdu. Já se vrátil ke svému normálnímu životu. Boxoval se s kocourem a vlasy mi brzo dorostly...

 

Včera jsem byl zase v obchodě koupit kocourovi mléko a viděl jsem na ulici svou přítelkyni s nápisem na zádech "POZOR KOUSE A SMRDÍ". Chudák, má doma psa, dogu, a musím se smát, když si představím, jak mu chodí nakupovat basy piv a haldy masa. Prostě všechno se vrací. Sousedka si šla ke mě ztěžovat že ona, teda moje bývalá, zblbla do mystiky a trénuje levitaci. Prostě mám pocit, že v blázinci budou mít brzo dalšího návštěvníka a doktor Chocholoušek bude mít další případ.

 

Přátelé, pozor na mystiku, nikdy nevíte jak dopadnete!


Autor: Peter Kulík