O milionech a umění života.

Nevěřil jsem svým očím. Jistý muž v Nizozemsku po výhře 1.6 milionu korun řekl, že peníze vlastně nechce. "Skutečně je nepotřebuji, stačila by mi jen malá výhra, doufám, že se to příště nestane". K výběru peněz ho nakonec museli přinutit. Dal je na dobročinné účely. Mnozí si pomyslí- blázen, bloud či vizionář. Asi proto tu glosu zařadili do článku s názvem Šílenci, opilci a jiné kuriozity roku 2000. Hned v sousedství pojednání o rodičích, milovnících psů, kteří svého syna vodili do školy na řemínku se psím obojkem. Hned vedle psali o britském vysloužilém důstojníkovi, který, když byl požádán o dodání drobného předmětu připomínajícího tehdejší expedici na Everest, poskytl muzeu v Londýně deset prstů z nohou a pět z rukou, které mu byly tehdy amputovány.

Onoho výherce nepovažuji za pomatence. Tím, jak se vzepřel nápisu ze zlatých římských mincí "Skrze mne všechno" (Per me omnia), vlastně naplnil podstatu buddhistického učení- nezávislost. Oceňuji to, ale přiznám, že bych to nedokázal. Člověk vždy najde desítky důvodů, proč ty peníze potřebuje- pro děti, pro rodinu, pro zajištění stáří?. Na rozdíl od zmíněného výherce většina lidí po bohatství touží, a přestože jsou docela bohatí, necítí uspokojení a sní svůj ideál většího "štěstí". Ale je smyslem života mít co nejvíce zlatých mincí? Možná tak pro numizmatika.

Přestože je v Americe míra chudoby nejnižší za několik posledních desítek let, počet depresí se v rozmezí dvou generací zdesetinásobil. Valit si svou kuličku a nabalovat na ni co nejvíce "hraček" a hitů za výhodné ceny do vyprodání zásob- to je prototyp západního člověka. Jistou analogii najdeme u zhoubného nádoru- také více potřebuje a rozpíná se. Podlehneme- li reklamě (v Kanadě např. zhlédne člověk za den průměrně 3000 inzerátů, šotů či reklamních log) a obklopíme se množstvím zboží, pak se můžeme stát otroky těchto věcí. "Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky" píše K.Čapek.

V tom neustálém shonu a toužení nám uniká to, co je tady a teď. Je sice pravda, že naše žádosti a vidiny posouvají společnost vpřed, na druhé straně však nám často znemožňují prožívat radosti tohoto okamžiku. Vzpomeňme na holuby v tibetském přísloví, kteří celou noc mají napilno, aby si připravili lůžko a než mají čas jít spát, nastane ráno. Pochopme slova M.Cervantese: "Na velikých hodinách času stojí jediné slovo NYNÍ. Po ulici POTOM dojdeme k domu NIKDY." Omámeni vzrušením z budování domova stavíme svůj život na hliněných základech. Tu iluzi pak často náhle krutě zboří vážná nemoc, neštěstí nebo smrt. A pak je pozdě bycha honit.

Četl jsem příhodu ze života mystika Dudžo-rinpočhe. Když ve Francii míjeli květinami ozdobený hřbitov s nabílenými zdmi, řekla mu jeho žena: "Podívej, jak je na Západě všechno hezké a čisté. I místa, kam ukládají mrtvoly, jsou bez poskvrny. Na Východě nejsou tak čisté ani domy, ve kterých žijí a bydlí lidé." Mistr odvětil: "No ano, to je pravda. To je taková civilizovaná země. Pro mrtvé mrtvoly mají kouzelné domy. Ale nevšimla sis, že mají tak krásné domy také pro živé mrtvoly?"

V životě, tak jako v medicíně, je důležitá prevence. Ti prozíraví mluví o zlaté střední cestě (Horatius) či o skromnosti. "Šetrnost i hlad jsou užitečné a v pravý čas též utrácení; rozeznat jej ukazuje řádného člověka" (Démokritos). Čínský mudrc Lao-c´ napsal více než před 2.000 lety: "Moudrý odmítá vše, co je přehnané, co je výstřední, co je přes míru." O pochopení pravdy jsou i slova neznámého autora: "Plakal jsem, poněvadž jsem neměl boty. Až jsem spatřil muže, který neměl nohy." Umění života je nalezení kompromisu a rovnováhy mezi bohatstvím materiálním a duchovním a mezi žitím v přítomnosti a sněním o budoucnosti. V talmudu je psáno: "Kdo je bohatý? Kdo se se svým spokojí!"

Autorem je MUDr.Miroslav Ilgner. Jeho internetovou stránku najdete zde

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama