KULT ZÁŽITKU versus LÁSKA BEZ PODMÍNEK

Každý z nás by si čas od času měl udělat “inventuru“ svého osobního růstu a plnění svých předsevzetí. Otázka jako “Mám opravdu radost ze života?“ může člověku poskytnout cenné informace a může mu odkrýt netušené oblasti jeho nitra. Najdeme-li někde ve svém nitru bolestnou prázdnotu či mezeru, měli bychom se pokusit své postoje přehodnotit a své úsilí zaměřit jinam.

Jádrem problému je však toto: Dosáhneme uspokojení tehdy, když si chceme dopřát všechno, co život přináší? Je pravda, že čím víc zážitků člověk má, tím víc se rozvíjí a žije plnějším životem? Nebo je pravdou opak, že totiž člověk dochází naplnění tím, že se něčemu zaslíbí, a pak své zážitky volí podle toho, do jaké míry respektují, ctí a posilují jeho závazek?

Chtít zkusit všechno, co je na dosah, je jako zkoušet smíchat olej a vodu; ty se prostě nemísí. Výsledkem je zmatek, rozklad a desintegrace osobnosti. Má-li člověk žít naplno, musí realitu vnímat jako něco uspořádaného a smysluplného. To předpokládá určitou stupnici hodnot, volbu priorit. A ve světle těchto hodnot a priorit musíme své zážitky posuzovat.

Dovolte mi uvést citát z mé knížky Proč žít, proč umírat: Snaha otevřít se všem možným zážitkům může vyústit jedině do vnitřního chaosu; vede k rozdrobení člověka. Pokud se muž rozhodne být dobrým manželem a otcem, být solidární a věrný svému manželskému slibu, pak dobrodružství s milenkou rozvrátí jeho srdce a duši. Je-li člověk povolán k tomu, aby se vyrovnával se skutečností, což je jediná pravá možnost růstu, pak únik k alkoholu nebo drogám bude jeho osobní růst ochromovat a mrzačit.

Stávat se osobností znamená umět si odřeknout některé zkušenosti, a tak hlouběji prožívat hodnoty spojené s naplňováním vlastního poslání. Rozhodneme-li se jednou, čím chceme být a co chceme dělat, musíme své zážitky pečlivě vybírat, hledat ty, které naše směřování k cíli podporují, a zamítat ty, které nás od cíle odvádějí.

Zaváže-li se člověk k trvalé bezpodmínečné lásce, znamená to, že jistá zkušenost, kterou by si třeba jinak mohl dovolit, je mu nyní nedostupná. Muž, který zvolí jednu ženu za manželku a životní partnerku, vyloučil touto volbou všechny ostatní ženy z okruhu možných manželek a životních partnerek. A právě toto vyloučení může člověka děsit, stojí-li před závazným rozhodnutím. Chvíle závazku je jako každý jiný okamžik života: v každém okamžiku se něco rodí a něco umírá. Tím, že něco je, něco jiného už nemůže být. Je jistá volba, jisté „ano“ a jisté „ne“. Milovat - to opravdu něco stojí. A milovat bez podmínek je něco jako životní sázka. V lásce se stavíme do přední linie a ústup nepřichází v úvahu. A snad právě na pokraji tohoto rozhodnutí mnozí tolik selhávají. Mají velikost na dosah ruky, a umdlévají při pomyšlení, že není návratu. Je to málo prošlapaná cesta, málokdo se na ni odváží.

NEZVOLENÁ CESTA

V hlubokém lese rozcestí, jak rád bych se vydal po obou.

Stál jsem tam dlouho bezradný a jednu z cest si prohlížel

píďza pídí, sáh za sáhem - a pak se vydal druhou z nich,

kde hezčí tráva zdála se a povrch trochu pevnější.

Za chvíli zase přišlo mi, že cesty se nijak neliší:

Vždyť listí bylo na obou a čerstvé stopy na žádné.

Tak zvolil jsem tu první zas!

Co ale když mě zavede?

Mám se teď vrátit, nebo ne?

Musím to říci s lítostí:

stárne se tu i stárne tam - Tak šel jsem zas na rozcestí,

znovu si cesty prohlížel - a zvolil tu víc zarostlou,

jen v tom se cesty lišily.

ROBEN FROST

Kult prožitku nás vede k tomu, abychom na cestě tímto světem nahrabali všechno, co se jen dá. Takový program je však nejen chaotický, ale jeho splnění je prakticky nemožné. Zanechává nás s rozbitými sny a zhroucenými nadějemi v tak roztříštěném stavu, že je velmi obtížné dát se znovu dohromady. Kdo naslouchá hlasatelům tohoto kultu, stává se otrokem okamžiku a ztrácí všechno.

Takového člověka výstižně popisuje Sylvie Plathová v knize Zvonová nádoba:

Cítila jsem se ve světě jako závodní kůň bez dostihové dráhy nebo jako fotbalový šampión, který se dostal mezi byznysmeny ve Wall Streetu; dny jeho slávy se smrskly do malého zlatého poháru na římse u krbu, s vyrytým datem jako na náhrobku. Viděla jsem svůj život rozvětvený jako fíkový strom. Na každé větvi mi místo velkého krásného fíku kynula a mávala skvělá, nádherná budoucnost. Jeden takový fík byl manžel, děti a šťastný domov, jiný byl slavná básnická dráha, další zas brilantní kariéra profesorská nebo vydavatelská, jiný cestování po Evropě, Africe a Jižní Americe, další fík představoval Konstantina Velikého, Sokrata a Attilu a balík dalších milovníků s exotickými jmény a profesemi, jiný byl olympijská veslařská šampionka - a spousty dalších fíků mě lákaly, které jsem ani nedokázala rozeznat.

Viděla jsem se, jak sedím ve větvích toho fíkovníku, na smrt hladová jen proto, že jsem si nedokázala ujasnit, který fík si vybrat. Chtěla jsem každý z nich, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla neschopná se rozhodnout, fíky se scvrkávaly a černaly a jeden za druhým pleskaly na zem pod mýma nohama.

Základní omyl a krutost kultu zážitků je v tom, že nakonec nám vždycky zůstane stejná bolestná prázdnota, kterou jsme chtěli svým zážitkem vyplnit. Lidská přirozenost se prázdnoty děsí; jestliže prázdný člověk sahá po jídle, pití a pocitu štěstí, aby prázdnotu vyplnil, je následné rozčarování horší než hlad, který k němu vedl.

To rozčarování se totiž neomezí pouze na následující ráno; původní pocit prázdnoty přejde v jasně viděný nezdar a selhání. Vrháme se do chladných, osvěžujících vod rozkoše jako racek, který krouží nad zářící vodou. Ale vody rozkoše, tak vyhledávané pro všechno, co mohou dát, se skví pouze na povrchu. Vždy se z nich vracíme s pískem v ústech.

Ukázka z knihy Láska bez podmínek (Portál 2010)

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (2)

  • Obrázek uživatele Pavla
    Pavla (anonym)

    Naprosto geniální článek. Jak je možné, že to ještě nikdo neokomentoval???

    Led 15, 2013
  • Obrázek uživatele no jasně
    no jasně (anonym)

    Lidi chtějí mít všechno najednou a pak se diví, že jsou uvnitř rozpolcení a prázdní. Podle hesla "urvěte co můžete" jedni hromadí majetek a druzí zážitky a třetí obojí. Ale co z toho? Do hrobu si to stejně nevezmete, a až to skončí, tak to skončí a bude úplně jedno, co jste zažili nebo nezažili.

    Led 16, 2013

Přidat komentář

Reklama

Reklama