Krize při životním zlomu

Erika Schuchardtová rozlišuje dva druhy krize: předvídatelné krize BĚHU života (narození, škola, puberta, partneři, stárnutí apod.) a nepředvídatelné krize životních ZLOMŮ. Ty druhé popisuje jako „spíše nepředvídatelné, v každém životě stejně bleskově vypukající, krize trvale ohrožující existenci, pukliny životního příběhu, v nichž teprve nevyhnutelným procesem učení, který je třeba protrpět, rozpoznáme očistné krize, přijmeme je a zpracujeme tak, že nás obohatí.“

Co odlišuje trauma od krize při životním ZLOMU? Na první pohled se vzájemně silně podobají. Jsou nepředvídatelné a zasáhnou dotyčného plnou silou. Rozdíl spočívá v útrapách při zpracovávání krize. Samozřejmě že ochrnutí, oslepnutí nebo vícenásobné postižení spouští nejprve trauma. Ten, koho přepadne rána osudu, má tendenci nejprve zastírat šokující realitu. Vnímá ji jako zlou noční můru, která se ho netýká, např.: „To nemůže být pravda, že moje novorozené dítě trpí Downovým syndromem. V laboratoři museli ty nálezy nějak zaměnit.“

Erika Schuchardtová označuje toto vstupní stadium jako „nejistotu“, po níž následuje „jistota“. K ní nepatří jen výpadek rozumu, ale i zablokované vnímání okolní reality a sebe samého. Na rozdíl od traumatu, jak uvádí Peter A. Levine, kdy zůstává „příčina lidského utrpení ignorována, zapírána a nezpracována“, je zde trpící donucen, aby přijal těžký osud jako fakt a vyrovnal se s ním. Nemůže se schovat. Všichni v jeho okolí vědí o jeho situaci a podle okolností jsou jí sami postiženi. Rodina, sousedé, spolupracovníci a kolegové, všichni čekají, jak se dotyčný zachová. Musí dál.

Aby však člověk mohl přijmout svůj těžký úděl, musí se vydat namáhavou cestou.

V průběhu celého průchodného stadia podněcuje rozum, aby problém přijal. Dotyčný musí nakonec dávat úřadům logické odpovědi a vyplňovat formuláře, musí si domluvit konzultace u lékařů, psychologů a právníků. Ale všechny jeho pocity se vzpírají. Erika Schuchardtová to popisuje takto: „Hlava říká ANO, ale srdce křičí NE, protože nemůže být tím, čím nesmí být.“ Emocionální obrana může vzrůst tak masivně a stát se neovladatelnou a panickou, až se člověku přes veškerý jeho intelekt zatemní schopnost logicky uvažovat, přestane duševně kombinovat a odvozovat jednoduché strategie řešení.

Zde si vzpomínám na jeden příklad citovaný komunikačním vědcem a psychoterapeutem Paulem Watzlawickem: Když člověk v panickém strachu utíká z hořícího kina, narazí čelně do dveří a tlačí na ně, i když je na nich napsáno „K sobě“. Když člověka ve smrtelné úzkosti, že se utopí, zachytí záchranář, začne ho topící se člověk panicky mlátit, aniž by si uvědomoval, že tím ohrožuje nejen záchranáře, ale i sám sebe. Tento stav můžeme označit za afektivní bránění inteligenci, během nějž přebírá vládu nad rozumem limbický systém s vylučovanými hormony a instinktivními tendencemi k útoku a útěku.

První šokující konfrontací s nastalou životní krizí se nejprve spouští agresivní obrana (třetí fáze na spirále). Obrací se vůči možným viníkům : „Kdybych jen neposlouchal svou ženu a zvolil jinou cestu, nikdy by se mi ta nehoda nestala!“ „Kdyby můj manžel nepřevážel našeho zraněného syna do nemocnice sám neodborně, ni kdy by to ochrnutí míchy nenastalo.“ Tato nekonečná zloba bývá – obzvláště u věřících – nezřídka namířena i proti Bohu.

Žít otrávený zlobou však nelze věčně. Tak hledá postižený ve fázi spirály „vyjednávání“ zázraky. Letí se svým chronickým onemocněním za brazilským šamanem, veze dítě na vozíčku do Lurd a odtamtud do Fatimy. Za těmito nadějemi nestojí samozřejmě ani věcný rozum, ani pravá intuitivní víra ve všemohoucnost vyšších sil. Tím, že se člověk vydá napospas svému nesnesitelnému utrpení, vrací se o krok zpátky na magický stupeň svého dětství. Tam, kde si hrál se svými imaginárními kamarády a kde ještě neměl podezření, že Mikuláš by mohl být ve skutečnosti převlečený soused.

Avšak všechny pokusy o záchranu přijdou vniveč. Všechny vyhlídky jsou uzavřeny, už není žádná naděje. Z té bídy by člověk mohl uniknout jen vlastní smrtí, ale tím by zanechal v bídě ostatní lidi. Zbývá jediná trpká jistota – že všechny nadějné životní plány se ruší a padá vytyčená cesta k seberealizaci.

Dotyčný se vzdává. Zabývá se únikem z tohoto světa, zahrabe se a dusí v sobě smutek i stále stoupající zlost s prášky nebo závislostí. Vlastně uniká i sám před sebou. Nesnesitelný stav pro duši, která cítí, že nesplnila svůj úkol. Hrozí, že postižený klesne do fáze 5 na spirále, „Deprese“, zpracovávání smutku. A i zde a teď, na vlně k tušeným výšinám, se dotyčnému nastavují výhybky: buď zůstane na nižší úrovni jako trpící zvíře, které nechápe smysl, nebo pozvedne zrak ke kříži nad sebou.

Co myslel Ludwig van Beethoven, ptá se Erika Schuchardtová, větou, že kříže v životě znamenají totéž co v hudbě, tedy zvýšení? Proč používali staří Číňané stejný znak pro slovo „krize“ jako pro slovo „šance“?

„Jak to, že moudří starořečtí filozofové rozuměli pod slovem ‚crisis‘ nejen krizi, ale i rozhodnutí, rozloučení, rozpolcení, rozsudek, volbu a zkoušku?“ (citováno podle Rüdigera Dahlka).

Tady umírá starý, navyklý způsob vnímání a myšlení. Taje jako starý sníh, aby mohl zase nanovo vzklíčit život. Připravenost k velkolepé citlivosti a novému, jemnému pochopení otvírá nové dimenze myšlení a úsudku. Takové sublimace je schopno jen lidské myšlení na bdělé úrovni, aby jednalo navzdory limbickému systému. Avšak všichni to nedokážou. V životní spirále zpracování krizí dosáhne jen třetina lidí zasažených krizí cílového stadia, totiž fáze „přijetí“, „aktivity“ a „solidarity“.

Zdroj: Jiřina Prekopová - Pevné objetí (Portál 2009)

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (9)

  • Obrázek uživatele tescoma
    tescoma (anonym)

    ale p.Kuebler - Rossová je lepšia .... kapenku plagiát - ta né ? 

    Led 27, 2010
  • Obrázek uživatele tfuj
    tfuj (anonym)

    FUJ, jdu blejt

    Led 28, 2010
  • Obrázek uživatele Johana
    Johana (anonym)

    nevím, jestli je to plagiát-viz příspěvky výše..ale je tam pravda. celý svět se zhroutí a člověk najednou neví kudy kam. většinou, aby neublížil, tak se stáhne a vlastně tím ublíží ještě víc. je to těžké, teď už by si každý věděl rady, ale když do toho spadne během chvilky...a najednou je všechno, ale úplně všechno, co dělal v co věřil, v prdeli. a nikdo neví a každý čeká, co teda s tím ten člověk udělá...

    Dub 28, 2010
  • Obrázek uživatele Dana
    Dana (anonym)

    nevím, jestli je to...A co se dá dělat? Buď to přežít, nebo se zabít. Ale každopádně svět už nikdy nebude stejný, jako předtím. Jsem taky před jedním takovým životním zlomem, a málem jsem se v záchvatu lítosti podřezala. Naštěstí jsem se vzpamatovala včas a krvácení šlo zastavit. Pud sebezáchovy je strašná věc.

    Dub 29, 2010
  • Obrázek uživatele JANA
    JANA (anonym)

    Dano, pud sebezýchovy je nejsilnější pud, aspoň jsem to už mockrát četla.Na odchod ze života máš vždycky dost času.Já jsem teď asi v podobné situaci jako ty, i když nevím, čeho se tvé problémy týkají.Bohužel jsem se přesvědčila, že během malé chvilky se ti život může úplně obrátit naruby a člověk v sobě nemusí najít tolik síly, aby to ustál.To se pak musí řešit, ale ne útěkem = odchodem ze života.

    Čer 17, 2010
  • Obrázek uživatele Dana
    Dana (anonym)

    Dano, pud sebezýchovy je...Je to víc než rok a pořád se chci zabít, je mi stále hrozně. Prošla jsem léčebnou i lázněmi, a pořád je tam ten pocit, že už nikdy se nebudu moct radovat. Už vše ztratilo smysl. Jedna událost (i když docela zásadní) a život mám na sračky až do konce. doufám že bude brzy. a znovu musím říct-zpropadený pud sebezáchovy!

    Zář 04, 2011
  • Obrázek uživatele Cilka
    Cilka (anonym)

    Je to víc než rok a pořád...Dano, já ti rozumím. Já ale žiju, zabít se neumím, nedokážu i bojím. Od té své krize žiju jako stroj, setrvačností, necítím ani záchvěv radosti nebo štěstí. A už ani nečekám na nějaký zázrak v podobě změny stavu a myšlení. Cítím jen ubohost bytí!

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele Dana
    Dana (anonym)

    Cilko, a co to je za život, jen přežívat? Sakra!

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele harmadiXem
    harmadiXem (anonym)

    "hlava rika ano, sdrce krici ne" je iba polovina pravdy, lebo castokrat je to presne opacne... Osobna ci svetova kriza, katastrofy,chaos 'koniec sveta' sluzia na to, aby sme ich prekonanim dosiahli vyssiu uroven vedomia. Bohuzial/chvalabohu bez toho to neide; svet je uz taky. Je to sanca Tu a Teraz. Ak zlyhame, nevyriesime,neprejdeme, odmietneme ci zabijeme sa, tak na dalsiu sancu si budeme musiet este hodne dlho cakat, a dovtedy trpiet. Takze si radsej dobre rozmyslime co si vybereme, je to na nas.Kazdy jedinec ma osobnu zodpovednost.Nezufajte, prekonajte smrt.Zivot je vecny.

    Lis 25, 2011

Přidat komentář

Reklama

Reklama