Kouzelná moc doteku

Když se člověk narodí, sejdou se u jeho kolébky (nebo inkubátoru) 3 sudičky: První, ta pozvaná a hodná, mu řekne: Dávám Ti dar doteku. Tvůj dotek bude uzdravovat, Tvůj dotek bude vzbuzovat potěšení, Tvůj dotek bude tím nejlepším, co můžeš druhému dát, poté co ses postaral o to, aby fyzicky přežil.

Ale pak přišla ta druhá, ta, které bylo líto, že nebyla pozvána: Ale zapomeneš na to, že jsi takový dar dostal. Místo jemného přijímajícího doteku budeš dávat facky, budeš mlátit, budeš ubližovat, abys zapomněl, jaká kouzelná MOC v Tvých rukou je. A aby toho nebylo dost, i když poznáš, že Tvůj dotek vzbuzuje žádost, nepoznáš, že dotek není zkratkou, ale cestou. Postupně se Tvého dotyku začnou Tví blízcí bát, protože si budou pamatovat, jak byla Tvá ruka nešetrná. A pak i Tobě se zavře cesta k tomu znovu si vzpomenout na ten největší dar, který jsi dostal.

Naštěstí se kdesi z ničeho nic objevila třetí sudička: Když začneš doufat, objeví se cesta, jak tuto kouzelnou moc znovu nalézt. Možná bude zahalena do latinských slov, možná bude udělaná tak složitou, že ji nepoznáš hned. Ale věz, že já, NADĚJE, jsem vždy s Tebou a pomohu Ti, když budeš potřebovat.

A protože každý z nás má NADĚJI neustále u sebe ( i když ji od sebe odstrkáváme, nikdy se nenechá donutit k tomu, aby nás opustila navždy a trvale), máme všichni možnost znovu se rozpomenout na to, jaké to bylo, když náš dotyk pomáhal, když náš dotyk léčil a když náš dotyk obnovoval to, na čem nám záleží. Zde pohádka končí ... (?)

Autor: MUDr. Martin Daniel - danielma@seznam.cz, www.mujweb.cz/zdravi/daniel

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (1)

  • Obrázek uživatele Lonely_LN
    Lonely_LN (anonym)

    Míloval jsem, když jsem mohl cítit "Kouzelnou moc dotyku", jež jsem rozdával plnou náručí, pokud jsem věděl a cítil, že to druhý chtěl. Nemohl jsem se nabažit dotýkat se tváří, týlu, kolen, zad, ramen.... Nedávno přišla na návštěvu i třetí sudička a teď mě soudí. Nezbylo mi nic, než jen NADĚJE se slovy třeba "jednou". Vím, že jsme si souzení... o dost jsem přišel, nezbývá mi, než čekat.

    Črv 30, 2006

Přidat komentář

Reklama

Reklama