Sen a smrt

Obraz vegetace se objevuje ve snech lidí v blízkostí smrti velmi často. Jeden muž, čtyřicátník, ke mně zavítal kvůli jednorázové konzultaci. Dostal lékařský rozsudek smrti - melanom sarkom s mnoha metastázami - a nedokázal to přijmout. V noci poté, co mu byla sdělena diagnóza, se mu zdálo:
 

Viděl jsem pole se zeleným, napůl vzrostlým, ještě nevyzrálým obilím. Vniklo na ně stádo dobytka a všechno pošlapalo a zničilo. T zazněl hlas shůry, který řekl: "Vše se zdá být zničeno, ale z kořenů v zemi obilí zase poroste."

Viděla jsem v tom snu náznak, že život nějak pokračuje i po smrti, ale snící to nechtěl akceptovat. Krátce nato zemřel, aniž by se se svým osudem smířil. Snový motiv připomíná Janovo evangelium 12, 24-25: "Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej: kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný." Ale co vlastně říká tento Ježíšův výrok? Jak se může život "z neviditelných kořenů" zase rozvinout, když tělo zničila smrt? Co vůbec znamená "zrno", které zde zjevně nemůžeme chápat konkrétně, ale jako symbol?

Ježíšovu výroku z Janova evangelia porozumíme asi jen tehdy, jestliže si jej uvědomíme v jeho historických souvislostech. Patrně naráží na všeobecně rozšířené představy pozdně antického synkretismu z doby, kdy byly obecně známé symboly eleusinských mysterií, slavností Attidových, Adonidových a Tammuzových, egyptského pohřebního rituálu i rodící se alchymie.

 Nejstarší alchymistické texty Západu vznikly na egyptské půdě, a proto byly od počátku spjaty s myšlenkou posmrtného života. Je známé, že egyptská kultura byla na tento moment zaměřena v neobvyklé míře. Egyptské umění mumifikace a egyptská pohřební liturgie patří asi k tomu nejvýznamnějšímu, co v tomto ohledu existuje. Jedním z nejstarších řeckých alchymistických textů je poučení Isis svému synu Horoui, ve kterém stojí: Isis byla "v průběhu času a v souladu s kruhovým pohybem (nebe)" napadena jedním andělem prvních nebes, který se s ní chtěl spojit. Horus nebyl přítomen a "Isis přebývala v Hormanouthi, kde se pěstuje posvátné mystické egyptské umění (techné)", tzn. v Horově chrámu v Edfu. Bránila se tomu andělovi, protože se od něj chtěla dozvědět o "přípravě zlata a stříbra". On jí to však kvůli významu mysteria nechtěl sdělit, ale řekl, že příštího dne přijde větší anděl, Amnael, jenž by mohl přinést řešení. Jeho znamením měla být nevysmolená nádoba na jeho hlavě, plná průzračné vody. Stane se to tak: Amnael nechá Isis přísahat při nebi a zemi, Hermovi, Anubovi, Kerkorovi a námořníku Acheronovi, že zachová tajemství vyjma vůči svému synovi, "aby on byl Ty a Ty on". Nauka zní: "Jdi jen a pozoruj rolníka Acharanta (v jiné verzi: námořníka Acheronta a také: Achaaba), taž se a uč se od něj, co je tím zasetým a co tím sklízeným. Poznej, že kdo seje zrno, zrno i sklidí, a kdo seje ječmen, právě tak sklidí ječmen."

Podnícena tímto náznakem, začne Isis přemýšlet o celém stvoření a uvědomí si, "že člověk může zplodit jen člověka, lev lva a pes zase psa". Jestliže však vznikne něco nepřirozeného, anomálie (teras), nemá to žádného trvání. Nebot příroda se těší přírodou a příroda přemáhá přírodu. Totéž platí i pro zlato a "to je zjevení tajemství".(Pak v textu následuje recept.)
 

Co znamená tento zdánlivě absurdní text? Nejprve se mluví o zrnu a ječmeni, a tím se již naznačuje, o co vlastně jde. Mrtvý Isidin manžel Osiris byl totiž označován jako "zrno" (pšenice) a také "ječmen", právě tak i každý mrtvý, který se přece podle egyptského pojetí v okamžiku smrti stává Osiridem (mrtvola a mumie proto byly, jak známo, oslovovány jako Osiris N N.).

Tak o sobě říká mrtvý na jednom egyptském nápisu z rakve: "... žiji, umírám, padám dolů, bohové žijí ve mně, já žiji v zrnu, rostu v zrnu, jež sejí nebešťané, skrytý v Gebovi" (zemi). Osiris je zván také "Pánem rozkladu a bujné zeleně". Nebo jeden mrtvý o sobě říká: "Já jsem ... Osiris. Z tebe jsem vyšel, zrno. Vešel jsem do tebe, ztučněl jsem v tobě, vyrostl jsem v tobě, v tobě jsem padl ... aby ze mě žili bohové. Žiji jako zrno, rostu jako zrno, jež ctihodní svážejí, mě pokrývá Geb (= bůh země). Žiji, umírám, nezanikám." Zjevně se zde obrazem vegetace míní pokračující trvání životního procesu, který stojí mimo protiklady života a umírání. Tak říká mrtvý v jiném nápisu z rakve: "Atum mě učinil zrnem, když mě seslal dolů k zemi, k ohnivému ostrovu, když vzniklo mé jméno Osiris, syn Gebův. Já jsem život."

Jak ukazují uvedené citáty, nemáme zrno a ječmen chápat konkrétně, ale jako symboly něčeho psychického, co existuje mimo život a smrt. Je to něco, co ukazuje na tajuplný kontinuální životní proces, který přetrvává dočasný rozkvět a umírání pouze viditelného života.

Marie - Louise von Franz

nakladatelství Portál