Na začátku rozhovoru je vhodné stručně sdělit a vyjasnit téma další konverzace; pokud jej náhodou v průběhu hovoru změníme (nebo od něj odbočíme), musíme o tom člověka se sluchovým postižením srozumitelně informovat.

Během rozhovoru s neslyšícím nebo nedoslýchavým jedincem zůstávejme v jeho blízkosti (příliš se od něj nevzdalujme), ani se k němu neobracejme zády, pozorně udržujme oční kontakt; při komunikaci ve skupině by měl člověk se sluchovým postižením dobře vidět na všechny ostatní.

Odstraňme vše, co by mohlo překážet nebo ztěžovat odezírání a porozumění (žvýkačka, cigareta, ruka před ústy, rouška apod.).

Je zbytečné na neslyšícího křičet; raději zkusme mluvit pomalu a zřetelně vyslovovat (nejlépe bezhlasně).

Využívejme ve větší míře při komunikaci srozumitelné výrazy obličeje a gestikulaci; jestliže známe daktylní abecedu nebo aspoň nějaké základy znakového jazyka, neváhejme je také využít.

Ověřujme si, že nám sluchově postiženy člověk rozumí, případně sdělení zopakujme nebo zkusme zvolit jiná slova.

S člověkem s těžkým sluchovým postižením nemluvme souvisle příliš dlouho o složitých tématech; odezírání běžné řeči, ale i tlumočení znakového jazyka jsou velmi náročné aktivity a poměrně brzy nastupuje únava, s níž klesá pozornost a efektivita dorozumívání.

Také písemná komunikace s člověkem se sluchovým handicapem by měla být přiměřeně jednoduchá, stručná a vystižná. Styl psaného projevu neslyšících lidí se většinou od běžného poněkud odlišuje - používáním pouze základních tvarů slov (bez skloňování a časování), vynecháváním předložek, nestandardním slovosledem apod. Porozumět našemu obvyklému způsobu písemného vyjadřování pro ně tedy není vůbec snadné a někdy ani možné.

Ukázka z knihy Komunikace s lidmi s postižením (Portál 2010)