Něco pojmenovat znamená vyvést to z chaosu a zmatku a učinit to srozumitelným. Není dobré, když se o některých věcech ? jako třeba o smrti ? nikdy nemluví, protože pak zůstanou ukryté, jako by neexistovaly. Nejsou-li určité věci pojmenovány, začnou nás strašit. Například generace mé babičky měla zakázáno mluvit o sexu; protože zůstal nepojmenován, postupně se stal mocnou a ovládající veličinou.

Pokud věci pojmenováváme, děti mohou snadno objevit, že existuje něco, co nazýváme pravdou. Díky tomu nežijí ve zmateném a pokryteckém světě, který se zdá naplněn pouze falší a lží. Rodiče, kteří před svými dětmi přiznají, že se nespravedlivě rozzlobili, a prosí je o odpuštění, tím něco pojmenovávají: přiznávají, že nejsou dokonalí. Slovo souzní se životem a skutečně se stává tělem.

Pochopil jsem, že proces vyučování a učení se je procesem komunikace s pohybem tam a zpátky: uzdravený a uzdravující si mezi sebou neustále vyměňují role. Začneme-li chápat sami sebe, začneme chápat i druhé. Jde o součást pohybu od idealismu k reali­tě, z nebe na zem. Nejedná se o to být dokonalí nebo popírat své city.

Snaha o lepší pochopení, stejně jako snaha o nalezení pravdy nepochází jen z toho, co jsme se naučili od ostatních, zvláště od svých učitelů, ale také z vlastní zkušenosti. Řekl bych, že se zde skrývá další hluboká skutečnost: pravda a pochopení nejsou pouze záležitostí rozumu, ale také těla. Začneme-li naslouchat svému tělu, budeme naslouchat světu kolem nás skrze vlastní zkušenost; důvěřovat své intuici, svému srdci. Pravda spočívá rovněž v zemi našich vlastních těl. Je to otázka posunu od teorií, kterým jsme se naučili naslouchat, ke skutečnosti, která je v nás a kolem nás. Pravda proudí ze země našich zkušeností. Nepopírá se tím pravda, kterou jsme přejali od učitelů, z knih, z tradice, od předků nebo z náboženské víry. Obě však musí kráčet pospolu. Pravda z nebe musí být potvrzena a posílena pravdou ze země. Musíme se učit naslouchat a potom komunikovat.

Zdroj: Vanier - Cesta k lidství, nakladatelství Portál