Znáte příběh o třech kočkách?

29 Říjen, 2003

Jednou žil jistý samuraj, který měl ve svém domě krysu a nemohl se jí zbavit. Obstaral si velikou, statnou a robustní kočku. Ale krysa byla rychlejší a měla z kočky jen legraci. Tak si samuraj sehnal jinou kočku, vychytralejší a obratnější. Ale krysa byla ostražitá a ukázala se jen tehdy, když kočka spala. Poté jeden zenový mnich z blízkého kláštera půjčil samurajovi svou vlastní kočku, tu nejobyčejnější kočku, jakou si vůbec lze představit. Kočka celý den jen podřimovala a nevěnovala žádnou pozornost čemukoli, co se kolem ní dělo. Samuraj krčil rameny a ušklíbal se, že to není dobrá kočka, ale mnich trval na tom, aby si ji nechal. A tak kočka zůstala u samuraje a spala a spala. Brzy krysa začala být opět troufalá a dotěrná a pobíhala před kočkou, která o ni nejevila naprosto žádný zájem. Pak jednoho dne, jediným máchnutím tlapky chytla a doslova přibila krysu k zemi. Tělesná síla a technická dovednost nejsou ničím bez obezřetné mysli!

Vědomí je nezbytné pro správnou fyzickou akci; ale co může člověk udělat, aby si uchoval správný druh koncentrace? Napětí je vyčerpávající a člověk nemůže stát nehybně donekonečna.

T. D.: Je to tvá mysl, tvé vědomí, které nesmí propadnout panice nebo kalkulovat. Je třeba pouze zcela splynout se vším, co se kolem tebe odehrává. Po celý čas se soustřeďuj na své dýchání, na své výdechy, které by měly být pomalé, dlouhé a dosahující co nejníže do tvého břicha, tvého hara. A nikdy nespouštěj oči z očí tvého protivníka; tímto způsobem můžeš sledovat jeho vnitřní pohyby.

Jednou jsme sledovali utkání s meči mezi mistrem Juno a jedním z jeho žáků. Mladík po několika minutách sotva popadal dech, vyčerpán svým napětím. Mistr Juno byl zde stále soustředěn a klidný, smrtelně klidný, mohli bychom říci. Naprosto ostražitý. A přesně v pravý okamžik hrot jeho meče nalezl žákovo hrdlo a mladík byl vytlačen z tatami. Stačilo jediné gesto, kterým mistr našel slabé místo v protivníkově obraně.
Takže se soustřeď na svůj výdech, to je velmi důležité. Prováděj ho co nejdéle a co nejklidněji; to ti pomůže předejít vzrůstající únavě či emocím.
Když byli samurajové přinuceni bojovat v noci, soustředili se na protivníkův stín?

T. D.: Samozřejmě, pohyb stínu přesně odráží pohyb těla a mysli; ale tato skutečnost neodvádí samuraje během boje od správného a intenzivního dýchání do jeho hara.

Tomuto druhu základní koncentrace se můžeš a musíš naučit při cvičných střetnutích, stejně jako v opravdových bojích. Není však nezbytné to obzvláště trénovat; to, co je významné, je síla tvé koncentrace. Tělesné napětí a technická dovednost musí být vedeny pozorností a myšlenkovou intuicí. Mysl se stává prázdnou, kú nekolísá.
To je zen a to je také pravá cesta budó. Tváří v tvář životu nebo smrti musí vědomí zůstat klidné. Musíš se rozhodnout a současně přijmout obojí, svůj život i svou smrt; ne je pouze snášet. Dokonce když tělo umírá, mysl musí být klidná a uspořádaná; to je stejné při cvičení zenu a rovněž v budó. Velký mistr Mijamoto Musaši se jednoho dne rozhodl, že přestane bojovat, aby řešil problém, jak zemřít. A poté se posadil do polohy zazenu.

Mnozí lidé v Evropě, Spojených státech a Japonsku cvičí bojová umění, aniž by opravdu následovali cestu budó a cestu zenu. To pak budí dojem, že filozofie a zásady zenu nemají nic společného se cvičením bojových umění jako sportů.

T. D.: Lidé, kteří nechtějí následovat učení zenu, skutečný základ bušidó, se touto cestou nezabývají. Pro ně jsou bojová umění obyčejnou hrou nebo jedním z mnoha sportů. Ale lidé, kteří chtějí prožít svůj život na vyšší úrovni, tomu musí porozumět.

Nikdo však k tomu nemůže být nucen a nikdo nemůže být kritizován. Prvá skupina připomíná malé děti, které si hrají s autíčky, kdežto druhá skupina řídí opravdové automobily.
Nemám nic proti sportům; budují tělo a pěstují zdatnost a vytrvalost. Ale duch soutěživosti a síly, který zde převládá, není dobrý, neboť odráží pokřivené vidění života. Kořeny bojových umění tkví v něčem jiném.

Za takový stav věci jsou mnohdy odpovědni učitelé, kteří vyučují technikám a trénují tělo, ale nedělají nic pro vědomí. V důsledku toho jejich žáci bojují, aby vítězili, podobně jako děti, které si hrají na válku. V tomto přístupu není žádná moudrost a vůbec není užitečný v řízení vlastního života.

K čemu jsou jim naučené techniky v jejich každodenním životě? Sporty jsou pouze zábavou a v konečném důsledku kvůli duchu soutěživosti opotřebovávají tělo. Proto by bojová umění měla usilovat o opětovné naplnění svého původního poslání. V duchu zenu a budó se každodenní život stává bojem. Proto je nezbytné uvědomovat si každý okamžik ? počínaje ranním vstáváním, chvíle při práci, při jídle, při uléhání na lůžko. To je prostor k dosažení mistrovství vlastního já.

Je touha po vítězství projevem neuspořádané mysli?

T. D.: Ovšemže ano. Je to zúžená představa života! Nemyslím, že by se člověk neměl nikdy stát šampionem, proč ne? Je to zkušenost jako každá jiná. Ale nesmí se to pro něj stát posedlostí. Také v bojových uměních musí být člověk mušotoku; oproštěn od jakéhokoli cíle nebo touhy po zisku.

Odkud pocházejí bojová umění?

T. D.: Umění meče, kopí, luku nebo jednoduchého pěstního zápasu jsou stará jako člověk sám, protože mu vždy sloužila k obraně při napadení a k lovu, k zajištění potravy sobě i svému kmeni. Nejdříve byly vynalezeny zbraně ? kopí, kamenná sekyra, prak, luk, poté byly postupně metodou pokusu a omylu pro každou zbraň vyvinuty ty nejvhodnější techniky. Bojem s nepřáteli se lidé naučili, které údery zabíjejí, které zraňují, jak je vykrývat, jak protiútočit a tak dále. Zbraně se postupně zdokonalovaly, techniky byly systematizovány a vše se stalo součástí válečného a loveckého umění. Obě tato umění zahrnovala další podstatné prvky ? podnebí a počasí, schopnost vysvětlit určitá znamení v přírodě (zvuky, stopy, otisky a pachy atd?), porozumění okolnímu prostředí a psychologii protivníka (nebo zvěře při lovu), intuici správného pohybu. Dobrý bojovník a lovec musí umět splynout s okolní krajinou, stát se její součástí, důvěrně ji znát a respektovat ji.