Život, jenž stravuje sám sebe

Zvíře však ví, že bude zabito s vděčností, že proběhne obřad, který vrátí jeho život k mateřskému zdroji, aby se mohlo znovu narodit, takže příštího roku se opět vrátí.

Existuje také představa o specifickém zvířeti - mohli bychom říci o "zvířeti alfa" - k němuž směřují všechny modlitby a uctívání, jež se však týkají celého zvířecího společenství. Je to, jako by mezi lidským a zvířecím společenstvím existovala dohoda uznávající tajemství přírody, jež zní: život pokračuje skrze zabíjení. Ne jinak. Jsou to dva projevy téhož života, který zabíjí a požírá sám sebe. Možná tedy, že už v postavě jeskynního medvěda požírajícího vlastní maso máme první představu o povaze života.

Dnes už nezabíjíme zvířata kvůli potravě. Máme řezníky, kteří to udělají za nás, a potravu dostáváme hezky zabalenou, zejména nakupujeme-li v supermarketech. Vidíme, jak lidé převracejí v rukách tento nebo jiný balíček a říkají: "Ano, vezmu si tenhle." Je to rozdílný přístup. Naši předkové děkovali zvířeti za to, že se obětovalo. My děkujeme naší představě božstva za to, že nám dalo toto jídlo. Je to naprosto jiné uvažování, zcela jiná mytologie.

Primární je představa života v jeho různých projevech, jak stravuje sám sebe.

V severní části Japonska na ostrově Hokkaido žijí zbytky národa, který je kavkazské, nikoli mongolské rasy. Je to národ Ainu a jeho původním kultem je kult medvěda - ještě dnes, po čtyřiceti nebo šedesáti tisících let. Konzervatismus primitivních lidí je zásadní. Změnit podobu, byť i jen nástroje, znamená ztratit jeho moc. Tak tedy i po šedesáti tisících let přetrvává mezi lidmi Ainu v severním Japonsku kult medvěda. Mají svatyni lebek černého medvěda, paralelu švýcarských jeskynních svatyň starých šedesát tisíc let. Základní myšlenka je tato: dohoda se zvířaty, představa, že fyzické je sekundární oproti duchovní životní energii, rituál díků a navrácení energie jejímu zdroji pro příští pobyt.

Zdroj: Joseph Campbell - Proměny mýtu v čase -nakladatelství Portál