Reklama

Vnitřní svatostánek

Bytostný stav, v němž se jako hledající nacházíme, je stav odstupu. Je to odstup mezi námi a tím božským. Víme, že toto božské, toto vyšší je, existuje. To jsme vytušili, zažili, nějakým způsobem objevili.

Přesto kupodivu zachováváme vůči tomuto vyššímu jistý bezpečný odstup. Jdeme svou životní cestou, plníme své denní úkoly, a to Velké čeká: tiché, odsunuté, přesahující naše bytí.

Svými myšlenkami a pocity však stále kroužíme kolem vzpomínky na to Jediné. Mnohdy opatrně, jen tak mimochodem, jindy zase záměrně, zásadní rozvahou. Svou vnitřní touhou rozvíjíme určitý kult a sloužíme mu. Dáváme vlastnímu hledání a ideám podobu tím, že své místnosti vybavujeme obrazy nebo sochami, které jsou vyjádřením nějakého cíle, přání či představy. Tím zasvěcujeme svůj prostor v určitém ohledu také svému nitru.

Aniž bychom si to doopravdy uvědomili, ale mnohdy také cíleně, přecházíme přitom k modlitbě. Klaníme se niterně před svým nejhlubším duševním základem jako před vnitřním svatostánkem.

V této posvátné schránce dřímá objekt uctívání. Pociťujeme, že je to něco svatého, něco, co v nás žije a promlouvá. Naše modlitba přitom obsahuje vždy něco neurčitého, je to vágní vnímání za pomoci ezoterických nebo náboženských textů. Tím se vlastní niternost stává konkrétnější, naladění je převedeno do myšlenkové formy.

Reklama

K tomu, abychom překročili rámec této nehmotné představy, je však třeba dalšího kroku. Je příznačné - a ve zprávách ze všech dob o zasvěcení a zkušenostech žáků na cestě se o tom můžeme dočíst -, že při prvním setkání je pro nás božské světlo příliš pronikavé, příliš jasné. Dráždí a oslepuje žáky a hledající právě tehdy, když se přímo zjevuje, promítá do duše. Proto také zvolání: "Neboj se...!"

Co se děje? Svit jasného světla do duše rozvrátí starý řád. To je víc než samotné tiché uctívání toho božského ve mně. Světlo chce, aby se mu člověk otevřel, to znamená, aby rozbil svůj osobní svět bytí a dovolil duševní korektury.

Náš pocitový život je sice zpočátku zasažen, popřípadě velmi radikálně změněn, ale vzniká rozpor mezi intelektuálním chápáním procesů proměny a na něm nezávislými skutečně se odehrávajícími vnitřními scénáři.

V podstatě je to tak, že jsme na projekci světelné síly reagovali příliš excentricky a s osobním zabarvením. V praxi jsme tak zůstali u soukromého náboženství, které sice to božské respektuje, ale stále nás nechává modlit se samotné před vnitřním svatostánkem, při hledání řešení.

Jak potom dospějeme k jednotě s tím božským, s Gnosí, nebo jinak vyjádřeno, jak dosáhneme kosmického vědomí? Jak natrvalo uvolníme pnutí, které přivádí náš vnitřní střed do souladu s centrálním božským světlem?

Odpověď snad nyní přichází jakoby sama od sebe.

Určitou dovedností své duše se musíme posunout do správného směru. Právě to je míněno, když se řekne, že se máme spolehnout na síly své duše. Člověk se musí sám vrhnout do velkého celku, nikoliv emocionálně, nýbrž bděle a pozorně.

Jestli existuje něco, co nám při tom pomáhá, pak je to "božský společník" sám, světelná síla, která nás v pravý čas nasměruje, její světlo pronikne do duševního svatostánku. Pak se v nás zrodí důvěra a energie a vědomí, že se tato cesta opravdu zdaří.

Nově vyrážíme na cestu, jinak než na začátku, neboť jsme zralí a nyní klademe svoji duši přímo před světlo.

Pak dostanou všechny naše dosavadní modlitby a úvahy, všechny hieroglyfy hlubší smysluplnosti svůj pravý význam a stanou se slovy pravdy, která se naplňují.

Zdroj: Lectorium Rosicrucianum

Reklama

Komentáře

František M.Dobrota (Pá, 13. 4. 2007 - 13:04)
Každý jsme vnitřně na cestě mezi naším egem a naším Nadjá,což je paprsek Stvořitele a náš oživovatel.Jsme Jeho osádkou.Jak dlouho nám bude naše cesta k Nadjá trvat záleží na každém z nás: kdo je chytrý,ten se poučí z rad moudrých lidí,kdo ne,toho vyučí jeho nepříjemné životní zkušenosti.Jednou se vrátíme Domů všichni...
Reklama