Reklama

Lidská emoce má přímý vliv na živou DNA

Výzkum nad jakoukoli pochybnost prokázal, že emoce mají přímý vliv na způsob fungování buněk v těle. V průběhu 90. let 20. století zkoumali vědci pracující pro americkou armádu, zda vliv našich pocitů na živé buňky, zejména na DNA, přetrvává, i když již nejsou součástí těla. Jinak řečeno, chtěli přijít na to, zda po odebrání vzorku tkání na ně mají emoce stále vliv - ať už pozitivní, či negativní.

Podle obecně vžitého názoru by jej mít neměly. Proč bychom měli něco podobného očekávat? V souladu s tradičním uvažováním platí, že jakmile se jednou z člověka odebere tkáň, kůže, orgány či kosti, neměla by již mezi těmito částmi těla existovat žádná spojitost. Tento pokus nám však ukazuje, že se ve skutečnosti děje něco zcela jiného.

Časopis Advances uveřejnil roku 1993 studii informující o pokusech provedených americkou armádou kvůli zjištění, zda spojení mezi emocemi a DNA pokračuje i poté,,co byly odděleny, a pokud ano, tak na jak velkou vzdalenost. Badatelé začali shromážděním vzorku tkáně a DNA z ústní dutiny dobrovolníka. Vzorek byl oddělen a přenesen do jiné místnosti v téže budově. Tam začali zkoumat jev, o němž moderní věda soudí, že by neměl nastat. Ve speciálně navržené komoře byla DNA elektricky změřena, aby se zjistilo, zda reaguje na emoce osoby, z níž pochází, nacházející se v místnosti vzdálené několik desítek metrů.
V této místnosti byl zatím dárci - subjektu pozorování - pouštěn z videa sled obrazů. Vybrány byly tak, aby v něm vyvolaly skutečné, nefalšované emoce. Jednalo se o živé záznamy z války, erotické fotografie i komické obrázky. Cílem bylo, aby dárce během krátkého časového úseku zažil celou škálu skutečných emocí. Zatímco dárce sledoval video, v jiné místnosti měřili odezvu DNA. . Když dárce prožíval emoční "vrcholy" a "propady", jeho buňky a DNA vykazovaly ve stejném okamžiku značnou elektrickou odezvu. Přestože dárce a jeho vzorky dělila vzdálenost několika desítek metrů, DNA se chovala, jako by byla s dárcovým tělem stále fyzicky spojena. Otázka zní: "Proč?"

Při armádních pokusech nebyla vzdálenost mezi dárcem a jeho DNA (oba pokusné subjekty byly umís?těny v téže budově) nikdy větší než pouhých několik desítek metrů. Dr. Backster, který onen experiment pro armádu navrhl jako součást jiného, tehdy probíhajícího projektu a jeho tým však pokračovali dál a prováděli výzkum na větší a větší vzdálenost. Dostali se až do fáze, kdy vzdálenost mezi dárcem a jeho buňkami činila téměř šest set kilometrů. Čas mezi dárcovým prožitkem a reakcí buňky byl měřen atomovými hodinami umístěnými v Coloradu. Při každém pokusu se interval naměřený mezi emocí a reakcí buňky rovnal nule - jednalo se o simultánní efekt. Ať už byly buňky ve stejné místnosti, nebo je od sebe dělily stovky kilometrů, výsledek byl vždy stejný. Jakmile prožil dárce nějakou emoci, DNA reagovala, Jako by stále byla s jeho tělem spojena.

I když nám to na první pohled může připadat trochu strašidelné, uvažte následující: Pokud existuje kvantové pole, které vše propojuje, pak musí být - a musí zůstat - všechno spojeno. Jak v této souvislosti výmluvně říká Backsterův kolega Dr. Jeffrey Thompson: "Neexistuje místo, kde tělo končí, ani místo, kde začíná."

Reklama

Dopad tohoto pokusu je nesmírný a pro někoho může být doslova ohromující. Jestliže nelze oddělit člověka od části jeho těla, znamená to, že když se úspěšně transplantuje žijící orgán do jiné osoby, budou tito dva jednotlivci určitým způsobem spojeni?

Během obvyklého dne přichází většina z nás do styku s desítkami, někdy i stovkami lidí - přičemž se zpravidla jedná o fyzický kontakt. Pokaždé, když se někoho dotkneme, byť by se jednalo o pouhé podání ruky, ulpí na nás stopa jeho DNA v podobě kožních buněk. Současně se naše kožní buňky přenesou na druhou osobu. Znamená to, že jsme s těmi, jichž se dotkneme, spojeni po dobu, kdy žije DNA v buňkách, které jsme jim předali? A pokud ano, jak hlubokéje toto spojení? Odpověď na tyto otázky zní ano - zdá se, že takové spojení existuje. Kvalitu tohoto spojení však určuje míra, do níž si jeho existenci uvědomujeme.

Všechny tyto možnosti názorně ilustrují důležitost výsledků takového pokusu. Jsou však i východiskem pro něco ještě důležitějšího. Pokud v dárcově těle probíhají emoce a DNA na tyto emoce reaguje, pak se mezi nimi musí pohybovat něco, co emocím umožní dostat se z jednoho místa na druhé, nemám pravdu?

Možná ... a možná taky ne. Třeba tento pokus poukazuje na něco docela jiného - na důležitou myšlenku, která je tak jednoduchá, že je snadné ji pominout: dost možná, že dárcovy emoce nemusely vlastně cestovat vůbec nikam. Možná, že pro uražení vzdálenosti od dárce ke vzdálenému vzorku DNA, tedy k zajištění popsaného účinku, není zapotřebí vůbec žádná energie. Je možné, že emoce dané osoby jsou v DNA - a vlastně i všude jinde - už přítomny v okamžiku jejich vzniku.

Důvod, proč jsem se s vámi o tento pokus podělil, je prostý: aby mezi dárcem a DNA nastalo vůbec nějaké spojení, musí existovat něco, co je propojí. Zmíněný pokus naznačuje čtyři nové informace:
1. Mezi živými tkáněmi existuje dosud nepoznaná forma energie.
2. Buňky a DNA spolu prostřednictvím tohoto energetického pole komunikují.
3. Lidská emoce má přímý vliv na živou DNA.
4. Vzdálenost nemá na výsledek žádný vliv.

Zdroj: Gregg Braden - Matrix - božský zdroj, nakladatelství Metafora

Reklama

Komentáře

Akia (Čt, 15. 10. 2009 - 12:10)
To by mohlo vysvětlovat existenci paranormálních jevů - např. telepatie apod.
Maik007 (So, 17. 10. 2009 - 19:10)
Po prvním přečtení jsem to sežral. Pak jsem se k tomu vrátil a hledal autora, zdroj, reference, odkazy.
Kdo je odpovědný za uveřejnění takového shitu?
Reklama