Každý strůjcem štěstí svého

V němčině se pojem "štěstí" objevil až relativně pozdě a používá se ve dvou značně rozdílných významech:
Stěstí ve smyslu "mít štěstí" a štěstí ve smyslu "pociťovat štěstí. Mít štěstí znamená být zvýhodněn (šťastnou) náhodou (anglicky luck). V němčině výraz pro štěstí "Glück" souvisí etymologicky s nářečním výrazem "Gelucke", které pochází od slova "geiingen" - "zdařit se". Štěstí je podle tohoto, co se podařilo, to, čeho bylo snadno dosaženo, nebo je to příznivý konec nějaké události.


Pociťování štěstí je jak pocit, tak stav, v němž se člověk může nacházet. Můžeme pociťovat štěstí během určité krátké chvíle, v momentu štěstí", například když něco dobrého jíme, šťastně dovršíme nějakou důležitou věc nebo zažíváme náklonnost.
Pociťovat štěstí může ale také být více či méně trvalý pocit: žít "ve štěstí", být spokojen se životem. Tento stav by se mohl popsat také tak, že člověk má vše, co potřebuje, aby byl šťastný.


A přece "být šťastný" znamená pro každého něco jiného. Psychologové mluví o štěstí, když v našem životě převyšuje nmožství pozitivně pociťovaných momentů nad negativně pociťovanými nebo popisují štěstí jako pocit dokonalé harmonie vědomí.
Je štěstí uskutečnitelné?


"Každý strůjcem štěstí svého", říká právem přísloví. Štěstí může být, respektive musí být aktivně dosaženo a nevzniká prostou pasivitou, odklonem od neštěstí, bolesti, utrpení nebo stresu. Pozitivní nebo negativní pocity značně závisí na nás samotných. Vůli být šťastný je přisuzována důležitá role. V tom se ukazuje shoda například mezi antickou filosofií, buddhismem a moderní neurofyziologií a psychologií: pocity štěstí jsou výslednicí správných myšlenek a jednání.


Ke stavu šěstí podle toho patří nejen spokojenost na základě vnějších vytvořených okolností, ale také duchovní chování, zpravidla ve formě víry, která dává naší vlastní existenci vyšší smysl.


V souvislosti s tím vyvstávají v člověku otázky. Jsou to otázky po smyslu jeho exislence a všeho, co s tím souvisí.


Proč žiji?

Tkví můj život v tom, přetvořit si svět tak, abych byl šťastný?

Co způsobuji svými přáními, myšlenkami a skutky?

Jak souvisí mé počínání se světovým děním?

Je vnitřní touha po štěstí jen lstí přírody, aby to člověk na tomto světě vůbec vydržel?

Je to sen, bludička, která nás nesmyslně honí po světě v beznadějném úsilí něčeho
dosáhnout?

Člověk, který si takové otázky opravdu pokládá, bude muset poznat, že touha po opravdovém, trvalém štěstí nemůže být uspokojena ani na materiální, ani na myšlenkové úrovni. Zákonitosti našeho pozemského bytí to neumožňují.


Tímto pochopením si otevírá nové dveře:

Člověk si je vědom, že hluboký smysl jeho života leží někde úplně jinde, a sice v tom splnit úkol. Je to úkol sloužit tomu věčnému v sobě, aby se božská duše - skutečné já - mohlo probudit k životu. Tato úloha, jejíž splnění znamená více než pomíjivé štěstí, spojuje člověka opět s jeho počátkem: pramenem všeho života - s Bohem.


Tak může dojít k tomu, že člověk zažívá "štěstí" být ve svém nejhlubším nitru volán věčností - uprostřed nebezpečí, osamělosti a nesmyslnosti nebo relativního štěstí tohoto světa.


S touto zkušeností se v člověku probouzí také jistota, že všechna touha po štěstí má
stejnou příčinu:

Je to neznalost svého skutečného původu.

Je to potlačení nebo zapření svého vnitřního božského jádra.

Je to ztráta věčnosti.


Ale pro toho, kdo se obrátí dovnitř a tomuto božskému principu dá opět prostor, se všechno změní:
Co dosud prožíval jako štěstí, utrpení nebo bolest, stává se pro něho pomocí a milosrdenstvím na jeho životní cestě, než se to rozplyne v trvalém štěstí celistvosti.


Zdroj: Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže LECTORIUM ROSICRUCIANUM