Způsoby sebepoškozování

Ahoj chtěla by jsem se na...Ahoj, ptej se

ja se rezu od 17 let a je mi 17 let

Ahoj Zaneto.Smim se te zeptat,co se pro tebe da udelat,aby jsi zila stastnym zivotem a nemela zadny duvod,ani myslenku se jakkoliv sebeposkozovat? Vim o tvem trapeni z leta,ale nevim,jak jsi na tom ted'.. Tak napis,rad ti pomohu (a jiste nejen ja),at' uz primo,nebo treba i s hledanim nekoho s tou spravnou praxi,kdo ti pomuze se tveho trapeni zbavit..
Opatruj se;a napis.Tesim se na tvoji odpoved'..
:-J.

Ahoj, pořezala jsem se jenom jednou, ale bojím se, že mi zůstanou jizvy. Nebylo to hluboko, jenom povrchově. Budu ráda za odezvu.

Ahoj holky,já mám stejné...a jak se to da vydržet a přestat ja jsem taky to vydržela 4 mesice tet jsem stim zas začala jak sestim da přestat ??? potřebuji nutně radu když tak mi mužete napsat meil budu rada [email protected] ale prosim nezenužit jinak děkuji za pochopeni a budu rada za odpověd na meil

Taky jsem se řezala do zápěstí, na léčebně mi v tom zabránili neškodným plastovým příborem a nepouštěli mě k ničemu ostrému, v době největší osobní krize kdy nebylo jiné východisko než ukončit svůj život jsem se zkoušela oběsit na pásku od županu, skok z okna,prsty do zásuvky a jiné , vše mi lékaři a sestry zmařili nedostupností nebo brzkou pomocí a neustále mě cpali prášky či přivazováním k posteli v polstrované cele. Po roce jsem jiná žena a NO STRESS,
léčebna mi otevřela noví přístup a nový svět.

Zdravím, ani nevím proč sem píšu, asi se potřebuju vyzpovídat. Je mi čerstvých patnáct a sebepoškozuji se necelý rok. Všechno to začalo po mých čtrnáctých narozeninách, kdy vyvrcholila moje nespokojenost se sebou samou. Už dlouhou dobu předtím jsem byla nešťastná s tím jak vypadám a bohužel jsem byla už od malička dost baculatá. Doma mi podstrkovali že bych měla zhubnout a často si ze mě rodina dělala srandu, podpora bohužel žádná. I ve škole a ve společnosti jsem si uvědomovala že nevypadam jako ostatní holky a dost mě to trápilo. S tím jak jsem rostla se srovnala i moje váha a všichni říkali že mám normální postavu, ale já to tak neviděla. Měla jsem neustále pocit že jsem tlustá a toužila po tom zhubnout. Snažila jsem se jíst zdravě, pravidelně se hýbat, ale váha dolů nešla. Byla jsem nešťastná a jednoho dne jsem se dostala na pro-ana blog. Viděla jsem to jako jasnou volbu a začala jsem omezovat jídlo. Nechci ale aby tu někdo obviňoval dívky co pro ana blogy píší, že dělají z holek anorektičky. Kdybych se nedostala k pro ana blogům, našla bych si nakonec stejně cestu jinudy a myslím že tak to mají všichni. Jak jsem už psala - začala jsem omezovat jídlo a více cvičit. Často jsem to ale nezvládla a přejedla jsem se, vyzvracela a pokračovala v dietě. Čas plynul a já dostala záhadně rozum a řekla si že tohle není správná cesta. Možná si teďka říkáte že to je bezva a ano, bylo to bezva, ale jenom do té doby než jsem se začala sebepoškozovat. Mezitím co jsem řešila jídlo se u mě rozvynula deprese. Ani nevím kdy přišla, nepostřehla jsem to, přišla pomalu a nenápadně. Začátku se mi to dařilo zvládat, neviděla jsem v tom moc problém, vlastně jsem si ani neuvědomovala nějaký problém, ale deprese se stupňovaly. Během dalšího půl roku jsem kolísala mezi depresemi a celkem normálními stavy, ale pak se to opět začalo zhoršovat a já se dostala na dno. A tak jsem jednou sáhla po žiletce. Nutila jsem se do toho, uvědomuju si to, chtěla jsem si asi jenom dokázat že to zvládnu a zkusit jestli se mi náhodou neuleví. Dlouho jsem se odhodlávala a nakonec se rozklepanýma rukama pořezala. Začala jsem se řezat častěji, ale stejně jako u mého trápení s jídlem jsem si uvědomila, že je to špatné a musím s tim přestat. A přestala jsem, celé léto jsem byla čistá. Jenže na podzim, na začátku dalšího ročníku přišla nemoc, se kterou jsem byla doma celé září. Pocit samoty se stupňoval. Abych to zkrátila... kvůli nemoci jsem měla dietu a asi ta ve mně opět nastartovala touhu hubnout a hnát se za dokonalostí. Omezila jsem jídlo. Nejdříve trochu, pak víc a pak na cca 500 kcal. Nedařilo se mi a tak jsem se začala více nenávidět, deprese se prohlubovaly... však to znáte. Opět se ke slovu přihlásilo sebepoškozování a tentokrát jsem nepřestala ani s řezáním, ani s počítáním kalorií. Tenhle rok v březnu jsem se rozhodla že se zabiju. Ačkoliv jsem nad tím dříve hodně přemýšlela a plánovala jak bych to udělala, nakonec jsem na plány zapomněla a jednala impulzivně. Vzala jsem žiletku a chtěla si proříznout tepnu. Ten den jsem si ani moc neublížila, neměla jsem totiž dost fyzický síly. Zbylo mi pár jizev a doma se ani o ničem nedozvěděli - takhle skončil můj "pokus o sebevraždu" :)

Dneska v tom lítám až po uši. Nedokážu přestat kontrolovat kalorie, ani se najíst bez toho abych měla výčitky. Sebepoškozování se snažím ovládnout a už skoro měsíc jsem čistá, bohužel jsem se ale kvůli další nemoci dostala do nemocnice a tam na jizvy přišli. Nic sice neřešili, ale napsali mi to do lékařské zprávy a po propuštění domů jsem se dověděla že mamka o mém sebepoškozování dávno ví. A to mě zlomilo. Strašně mě zabolelo že moje vlastní mamka věděla co se děje a nepomohla mi když jsem jí nejvíc potřebovala a nedokázala jsem si sama říct o pomoc. Ačkoliv teďka se sebepoškozováním celkem úspěšně válčím, vím že jsem ještě nepřestala a vím že nebude trvat dlouho a nezvládnu to. Navíc se ke všemu přidala tráva, různé prášky a další věci... Zatím to mám jako jedinou věc pod kontrolou a doufám že to tak zůstane.

Jestli jste tu mojí nekonečně dlouhou slátaninu dočetli až sem, tak vás obdivuju. Asi by se hodilo na závěr nějaké moudro, ale nic mě nenapadá, moudra mi nejdou. Napíšu jenom že vám všem moc držím palce a nepřestávejte bojovat, ať už trpíte čímkoliv, věřím že nakonec vyhrajete

Ahoj dočetla jsem to až do konce kolik vážíš? Ze zakladky už jsi pryč?

Ja jsem ve věku tve mamky ,je to v prdeli a točíš se už v kruhu,říkat ti že dostaneš kronovu nemoc, když nebudeš jist je jak kdybych ti řekla že za 60 let umřeš.

Sama mam problem se závislostí a vím ,že i když víš ,že to co dělaš je špatně tak to stejně dělaš a nejde to vytěsnit z hlavy.

Jsi mladá plná emocí a nespokojena,vím jak to bolí když na tobě vidí chyby všichni.

Pokud to chceš řešit sama musíš najít něco jiného silnějšího co by tě nakoplo,nejlépe i nové lidi co tě neznaj,něco co ti zaplní čas,nějaky pozitivní směr ,každy to ma jinak.

Co třeba najít si v okolí utulek a začít venčit psy,ne jednou tydně ale denně.

Ja jsem stara krava ,ktera ma mít rozum a místo toho hledam kde sehnat travu tudy cesta nevede to taky vím.

Jinak čím více se v tom hrabeš tím horší a zabředaváš do toho víc.

Držím ti palce at se dáš do kupy.Chce to jinou společnost ale ne zas fetaky ,kteří ti odkyvou jak ti rozumí.

Zdravím, ani nevím proč...Holčičko, vím, jak ti je, ale vzato z nadhledu, měla bys vyhledat odbornou pomoc. Dřív, než bude pozdě. Nechci ti dávat kázání, záleží mi na tom, abys byla šťastná. Píši, protože moje nejlepší kamarádka přesně takto začínala. Zhruba ve tvém věku. Nyní má celé tělo pokryté jizvami. A 3 neúspěšné pokusy o sebevraždu. Bere silná antidepresiva a má invalidní důchod "na hlavu". Život má na nic, ač chodí k psychiatrovi, už je v tom tak zabředlá, že se přidružily i další psychické poruchy, z toho všeho. 15 let se nic neřešilo a nyní se to špatně dává do pořádku. Ty jsi na začátku, ještě to můžeš zvrátit, ale to bys musela chtít. Sama si nepomůžeš a bude to jen horší. Fet, sebepoškozování, nespokojenost sama se sebou, pocity nespokojenosti se sebou... Já vím, tady každé slovo může vyznít jako kecy. Ale prosím, zkus o tom popřemýšlet, lidé tady se ti snaží pomoci a dobře poradit, včetně mně. Je mi líto každého člověka, zvlášť tak mlaďoučkého. Jsi navíc ve věku mé dcery, otřesné a smutné :-(((

Sebepoškozuji se, škrábu si menší místa na levé ruce cca. každý druhý den je to úleva ale kdyby na to přišla matka tak jsem v pr**** jak to zakrýt?

Sport je svým způsobem druh sebetrestání fyzického. Pokud je prováděný pod odborným dohledem a správně, tak je i zdravý prospěšný. Je to taková petit-mort, malá smrt, si pořádně zastrénovat.

Dobrý den, nebudu se tu podepisovat nebo takové něco takového. Jen bych chtěla říct svůj názor, předem se omlouvám za gramatické chyby, protože čeština není předmět co by mi nejvíc šel. Abych to schrnula je mi 14 a pořád chodím na základu. Mám přítele a cítím se z něj hodněkrát na dně protože se ke mě chová jako by se o mě ani nezajímal. Je toho mnohem víc co se stalo ale nechci to tu zmiňovat. Do toho mám dost problémy v rodině a však to znáte. Poslední dobou pořád brečím, jednou jsem měla vztek a praštila jsem pěstí do zdi. Hned po té mi bylo líp a už jsem necítila tolik bolest. Uznávám je to dost příjemné, když vás to sklidní po hodinách brečení. Mluvila jsem o tom s rodiči a řekli mi že já nemůžu být smutná ani mít depresi. Podle mě by dospělí měli trochu přemýšlet a ne odkopnout svoje děti slovy: „Ve svém věku nemůžeš mít depresi.“ Spíše by se mohli snažit pomoct dítěti a nebo vyhledat psychologa, protože pak to dopadne tak že se jejich jedenácti leté dítě může začít řezat a oni se budou divit.

Já se nejraději řežu jenom pro zábavu jelikož mě to baví a dokažu se u toho uvolnit Tož super věc mít kole m sebe plno krve

MaDi: A nevysáváš ráda náhodou krev?

zdravím,
mám kamarádku co se dneska předávkovala Mirtazapinem-teva 30 a snědla 29 přášků. Je alergická a má astma.