Člověk v krizi - desatero první pomoci

Snad každý z nás se už někdy dostal do situace, kterou by mohl nazvat svou "životní krizí". Možná jsme si museli poradit sami, možná jsme měli to štěstí, že nám s tím někdo pomohl. Nemusíme být zrovna odborníky na lidskou duši, abychom se dostali do situace, kdy se na nás obrátí někdo s voláním o pomoc.

Už na základní škole se učíme jak dát první pomoc při vyvrknutí kotníku, topení ve vodě nebo zlomení nohy. Málo koho z nás však ve škole učili, jak dát první pomoc v těžké životní situaci. V tomto článku se chci podělit o své zkušenosti s krizovou intervencí, pokusil jsem se vše pro přehlednost shrnout do deseti bodů.

1. Bez předsudků

Vždy je nutné, abychom k tomu druhému přistupovali otevření, bez předsudků. To je velice důležité právě v kontaktu s adolescenty - jejich zevnějšek může být zcela odlišný od našeho vkusu a jejich chování se může výrazně lišit od našich představ (a zpočátku i zkušeností) o tom, jak se chová člověk v krizi. Mohou být odmítaví, vulgární nebo agresivní, nemusí také vůbec komunikovat. Najdeme-li v přírodě poraněné zvíře a snažíme-li se ho ošetřit, může nás pěkně pokousat. Neudělá to ze zlomyslnosti, není zlé, prostě se jen hrozně bojí. Ať tedy příchozí vypadá sebestrašidelněji a chová se úplně nemožně, je to člověk v průšvihu, kterému někdy stačí dát jen trochu jistoty, aby odložil svou masku, jíž leká potenciálního nepřítele.

2. Dovolit si nevědět

Čím více máme jistoty my sami, tím větší jistotu nabízíme tomu druhému. Samozřejmě si nemůžeme být jisti tím, že dokážeme vyřešit vše, o čem s námi bude ten druhý mluvit. Žádný člověk nezná správné řešení na každou situaci (a kdo si myslí, že zná, měl by se nad sebou zamyslet). O to ani ve skutečnosti nejde. My si můžeme být jisti tím, že nabídneme celou svou osobnost ke společnému hledání. Každý člověk v sobě s otázkou nosí i odpověď na naše "nevím". Na začátku nám pomůže tuto odpověď spatřit. Není to nejistota, ale pokora k osudu druhého a ochota mu naslouchat.

3. Najít prostor

Dát člověku, který za mnou přijde v krizi jistotu potřebnou k tomu, aby mohl svému problému "pohlédnout do tváře". To znamená vymezit prostor, v němž může k takovému setkání dojít. Nemusí to být zrovna pracovna s pohovkou, ale ani hospoda nebývá tím nejlepším řešením. Je dobré se dohodnout, přičemž dát přednost klidnému prostředí, kde nejsme rušeni dalšími osobami. Zrovna takové místo může ten druhý navrhnout, aby si udržel "zadní vrátka", ale nebývá tak těžké mu to prostě rozmluvit.

4. Najít čas

Nikomu, kdo za námi přijde v akutní krizi, bychom neměli odpovědět "nemám čas". I kdybychom měli času skutečně málo, tuto větu druhý pociťuje jako odmítnutí, nezájem. Veškerá odvaha, kterou v sobě musel k něčemu takovému najít, se rázem promění v nic. Navíc je pro něj další pokus o vyhledání pomoci ještě těžší. To musíme mít na paměti, než problém odstrčíme nebo zlehčíme, abychom ho pak mohli také odsunout. Čas poskytnutý člověku v krizi je časem skutečného setkání, které nemusí přidat jen další balvan na naše bedra, ale bývá často naopak i pro náš život obohacením.

5. Nevrhat se

K prolomení případných počátečních bariér nepomůžeme tomu druhému tím, že se na něj "vrhneme". Tak pomáháme překonat bariéry sami sobě a toho druhého jen polekáme. Pro určení způsobu, jak se k někomu přiblížit, žádné pravidlo neexistuje. Je třeba být velice citlivý a pozorný. Někdy je důležitá trpělivost, jindy je zbytečná opatrnost škodlivá. Na obou stranách je většinou hodně strachu z odmítnutí. Ten si ale člověk nemůže zakázat. Pomáhající by o něm ale měl vědět (terapeut musí), aby ho mohl vědomě překonat.



6. Co se opravdu děje

Protože v akutní krizi člověk prožívá zmatek, nerozumí přesně tomu, co se děje v něm samotném i kolem něj. Nemusí být tedy hned tak snadné dozvědět se, co se opravdu děje. Nevyzná se ve svých pocitech, které mohou být ambivalentní, neví, jak má reagovat. Je třeba se snažit v situaci rychle zorientovat a zřetelnými otázkami a zdržením se vysvětlování pomoci se zorientovat i tomu druhému. Na interpretace je dost času. Nejdřív je nutné, abychom oba přesně věděli, o co jde. V případě, že se tomu druhému špatně mluví a neví jak začít, můžeme mu trochu pomoci, když mu řekneme, jakým dojmem na nás působí (jeho postoj, gesta, výraz v obličeji).

7. Nebát se pocitů

Možná to zní trochu zvláštně, ale je to zcela na místě. Člověk v krizi je samozřejmě rozrušený. Může plakat, může se vztekat a ten, kdo mu chce pomoci, neměl by se ho hned od začátku snažit všemi svými prostředky zklidnit více, než je nutné k uskutečnění rozhovoru. Sdělení, která se dozvídáme, bývají silně emotivně nabitá, což se může v tomto směru během povídání zhoršit. Tím, že se ho nebudeme snažit za každou cenu udržet v klidu, mu umožníme to, čeho se sám do této chvíle bál - svou situaci si skutečně prožít. Tak se i zbaví části svého strachu a otevře se pro hledání řešení jeho krize (kterým může být i smíření se s novou situací). Když se my nebudeme bát prožít s druhým chvíle utrpení, uděláme společně velký krok dopředu.

8. Nespěchat s řešením

Přesto, že ten, kdo za námi přichází, by znal řešení své situace nejraději hned po první větě, nebývají to obvykle ta pravá. To, co se nabízí samo, není výsledkem cesty skrz daný problém, ale obvykle směrovka mimo problém. Nechtěl bych tuto situaci nějak schematizovat, ale myslím, že překonávání krize se děje ve dvou stupních. Nejprve jde o zvládnutí akutního stavu, který je pro člověka nesnesitelný, a může často být i životu nebezpečný. Tady je rychlé zorientování se v situaci a první řešení zcela nutné - to je právě ta první pomoc. Ale tak jako při první pomoci po úraze, i zde se nejedná o "léčbu zranění". V prvním stupni se tedy řeší krizová situace, ve druhém až vlastní problém, který je příčinou této krize. Je dobré mít na paměti, že nestačí uvést člověka do "stabilizované polohy", protože krize má v sobě léčebný potenciál, který je třeba využít.

9. Pomoc

Ten, který přichází v akutní krizi, potřebuje pomoci s mnoha věcmi - sdílet svůj problém, na který sám nestačí,uvolnit a prožít emoce, které k tomu patří, zorientovat se ve své situaci (a získat tak první náhled), radu a pomoc při společném hledání východiska. Jedno lidové přísloví praví: "Radu dá ti každý přítel, málokdo však mouky pytel". Jde tu i o konkrétní pomoc, která je někdy nezbytná, a na kterou se často jaksi zapomíná. Nemělo by se ale jednat o pečovatelsky pojatý přístup, protože tím jen podporujeme regresi toho druhého a jeho situaci přebíráme do svých rukou.

10. A co dál?

To je ta otázka, kterou si (i nám) člověk položí právě v momentě, kdy se uklidní a zjistí, že s ním sedí někdo, koho jeho starosti zajímají. Když ji nepoloží on sám, měli bychom ho k tomu dovést. Tím se otevírá možnost další práce, možnost krizi překonat, ne ji odsunout. A není to naše práce, která bude následovat, ale především práce toho druhého. Někdy však potřebuje vedení a pak se musíme dohodnout, kdo ho povede. Když přijde za mnou, je dobré, budu-li to právě já, protože už vím, o co jde, existuje mezi námi už nějaký vztah, on má ke mně důvěru. Vím-li předem, že takovou pomoc mu nemohu nabídnout, rozmyslím si, jestli znám někoho, kdo by byl vhodnější. Někdy se však ukáže až během vypravování, že by má pomoc nestačila, protože je například potřeba speciální terapie nebo hospitalizace. O tom je nutné se společně dohodnout (a nevolat sanitku z vedlejšího pokoje). Při takovém rozhodování musíme umět odhadnout své schopnosti. Je mnoho těch, kteří než by si připustili to, že na něco prostě nestačí, raději "pomáhají za každou cenu". Ale ať už toto rozhodnutí dopadne jakkoliv, měl by člověk, se kterým se loučíme, mít pocit alespoň nějakého dílčího řešení své situace. Mnohem lépe se mu bude počítat s budoucností. Jeho situace už není beznadějná.

Jan Kulhánek

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (12)

  • Obrázek uživatele Iva Bednaříková
    Iva Bednaříková (anonym)

    Životní krize většinou provází určitý duchovní vývoj a pokud ji pochopíme,je to cesta k velkému pochopení sama sebe, ale i rodiny, národa, země... Když se topím v hluboké vodě mám vždy šanci se odrazit ode dna.Je to přímo šance Božská.Pokud mám začít znova,říkáme od základu. Ta šance je náš dům, ve¨kterém chceme nově bydlet. Pak ale takový dům musíme stavět od spodu od řádněho základu.Nic nelze přistavět, aníž bychom se nepodívali na čem stavíme! Co můžeme ze starého použít a co musíme vytvořit zcela nové.Na to nám slouží vlastní životní inventura, abychom sklízeli přesně to,co hodláme zasít.Je dobré se na chvíli ohlednout a vyhodnotit, proč se nám nepřízeň děje.Každé pochopení je osvěžující a nadějné.Takto je třeba vyhodnotit rovněž své přátelé, kteří nám mohou pomoci.Jít mezi lidi a hledat nové kontakty.Iva

    Srp 19, 2002
  • Obrázek uživatele lojza
    lojza (anonym)

    Taky jsem byl v krizi a pomohly mně knihy od manželů Praškových , např. " Proti stresu krok za krokem aneb jak získat klid a odolnost proti nepohodě" nakladatelství Grada . " Stop traumatickým vzpomínkám " , " Jak se zbavit napětí , stresu a úzkosti" . Mnozí lidé spoléhají jen na psychoterapeuta , ale lepší je se i sám zajímat , číst knihy a nebát se jít k jinému psychoterapeutovi , když člověk cítí (po více návštěvách) že to není ta správná metoda.

    Pro 21, 2003
  • Obrázek uživatele Bednaříková
    Bednaříková (anonym)

    Živoptní krize velice často provází určitý duchovní postup.Když padáme ke dnu,vždy je možnost se od něj odrazit.A to je pro nás přímo Božská šance.Každý dům se staví od řádného základu, proto když přistavujeme nebo stavíme znova je nutný základ hodně pevný.Životní inventura a uspořádání toho,co jsme zlajdali, nám vytvoří nové šance a uvolnění, hlavně v tom,že příjdeme na to, co k takové krizi vedlo. Doporučuji se několikrát vrátit se znovu k novému budovanému začátku a zkotrolovat svou pevnost,odhodlání a sílu začít znovu.Přejí k tomu hodně štěstí síly.Iva

    Srp 19, 2002
  • Obrázek uživatele Janina
    Janina (anonym)

    Já jsem momentálně prakticky před rozvodem, akorát že není možnost bydlení někde jinde než v bytě s mým zatím manželem.Takže to je celkem na nervy.Ke konci roku končím v práci a scháním si novou,těch možností tolik neni.Takže scháním asi podnájem,práci a kamarádi, ti na které jsem se vždy tolik spoléhala nějak zmizeli.Vždycky jsem se snažila jim pomáhat a řešit jejich problémy, teď je mám já. Naštěstí existujou lidi,kteří jsou kolem mně a pomůže už jen to, když někdo přijde a zeptá se, tak jak to doma zvládáš,když už jsem se svěřila. To že někoho zajímají moje problémy a city je docela povzbuzující. Když mám tu nejhorší chvíli "depku" a mám se pořád komu ozvat,kdo chvíli poslouchá,je to hotový balzám na moji bolavou duši. Ale fakt je ten, že svoje problémy vždycky musí člověk zvládnout sám, ty ostatní jen podaji pomocnou ruku, pomůžou slovem,pohlazením, ale srovnat se musí jeden sám se sebou a uvnitř sebe. Já osobně doporučuji udělat si vnitřní inventuru a umět být chvíli sám se sebou, třeba v přírodě, nebo na chatě.Stačí jen vědět,že když to bude už nesnesitelné, je komu se ozvat a to jsou ty praví přátelé.

    Lis 05, 2002
  • Obrázek uživatele Aleš
    Aleš (anonym)

    Ten článek by se dnes mohl jmenovat lidé v krizi - je to dost aktuální téma a nejen v Americe! Doufám, že pomoc v krizi se dostane všem, kdo ji právě teď potřebují.

    Zář 13, 2001
  • Obrázek uživatele Michal
    Michal (anonym)

    Před rokem jsem krizovou intervenci potřeboval, rozváděl jsem se s manželkou a stálo to všechno za ... Nakonec mě kamarád ukecal, ať navštívím psychiatra - a jsem rád, že jsem to tehdy udělal. Hodně sem se v tom článku poznal a on my tenkrát fakt pomohl. Možná bych to nakonec zvládl sám, ale takhle to bylo lepší.

    Zář 10, 2001
  • Obrázek uživatele Lenka
    Lenka (anonym)

    Po porodu druhého dítěte se na mě nabalilo strašně problémů a bolestí...Vyvrcholilo to depresí.Byla ošklivá.Navštívila jsem psychiatra a po půl roce jsem z toho byla venku.I když problémy (samozřejmě!)jsou pořád,díky Bohu a díky dobrým lidem to zase zvládám.

    Říj 19, 2001
  • Obrázek uživatele verena6
    verena6 (anonym)

    jsem rada ze existuje tato strana ktera my hodne pomaha jenom tim ze ji ctu.mam obrovsky problem z manzelem ktery mnou a mojimy detmy manipuluje.i kdyz on si mysli ze detmy nemanipuluje tak,ale podle me ano.je to moc slozite a uplne se my o tom nechce psat protoze by toho bylo asi tak na 100 stran.jeste musim dodat ze bydlime bohuzel za hranici a je problem dostat moje deti odsud,jsem na zacatku vsech soudnich jednani a uz ted se bojim ze my to nevyjde.ale mam kamaradku se kterou si pisi a ta me tak psychycki podporuje,ze se to zvlada.jak se rika v nouzi poznas pritela a ja mam kamaradku uz 20 let.prala bych takove kamaradky vsem ktery maji spopustu starosti a nevedi jak dal.vypovidat se z toho je jedna vec a poradit dobre je druha vec.takze verte je nas mnohem vice.s pozdravem verena6

    Bře 13, 2010
  • Obrázek uživatele lenka
    lenka (anonym)

    já jsem díky krizi, vyzrála, splnily se mně všechny sny a máim novou práci s vyšším vzděláním,. no kdybych krizi neměla, byla by ze mě nula.

    Srp 04, 2010
  • Obrázek uživatele Zuzana
    Zuzana (anonym)

    Ahoj, kdyby měl někdo zájem, tak VZP pořádá besedu na téma první pomoci a rozebrání nejčastějších akutních stavů u dětí a mladistvých. Vstupné je zdarma! So 16.2. 15:00 - 17:00 Beseda (následuje diskuze) Čt 21.2. 17:00 - 19:00 Beseda (následuje diskuze) Kavárna divadla Na Prádle – Besední 3, Praha 1 Malá strana Beseda je určená pro rodiče s dětmi, učitelky, vychovatelky, au-pair a všechny zájemce o první pomoc u dětí a mladistvých. Obsahem besedy bude výklad základů první pomoci a rozebrání nejčastějších akutních stavů u dětí a mladistvých. Po ukončení besedy pokračuje diskuze na téma první pomoci u dětí. Pro Vaše děti bude zajištěn dětský koutek s hlídáním a aktivní výukou první pomoci pro nejmenší. Naše lektorky se Vám nejen postarají o potomky, ale také je zábavnou a hravou formou naučí něco o lidském těle a pro ty větší tu potom jsou i základy první pomoci. Večerem Vás provedou profesionální záchranáři a zdravotní sestry, program zajišťuje společnost RedRes s.r.o. sekce Medical (www.redres.cz).

    Feb 07, 2013
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    ahoj, když jsem se odstěhovala s manželem do Prahy a se třemi dětmi a babičky 150km daleko, tak to byla opravdu strašná krize, než jsem si zvykla se tu nějak pohybovat s kočárkem atd. A co s dětmi tu podnikat? Chvilku nám trvalo, než jsme narazili na obchodní dům v Libni a jsme tu plně spokojeni. Jsou tu dětské úterky a spoustu dalších zajímavostí a akce jako teď ve čtvrtek Strašidlení.

    Říj 29, 2013
  • Obrázek uživatele andrea
    andrea (anonym)

    ahoj Hani a jaký přesně obchodní dům myslite, taky by se mi něco šiklo pro děti, už začíná být zima a oni jsou protivný kór když teď jsou podzimní prázdniny. A co je ve čtvrtek? A dětské úterky? Prosím o odkaz. Díky

    Říj 30, 2013

Přidat komentář

Reklama

Reklama