Jaká je definice mýtu? Slovníky jich nabízejí hned několik. Jedna z nich například říká, že mýtus je neskutečný příběh. Z určité perspektivy je tento výklad bezpochyby také možný, avšak z duchovního hlediska se toto tvrzení jeví jako velmi nešťastné.

Asklépiovská medicína vycházela z předpokladu, že původci nemocí jsou bohové (jungovsky řečeno, archetypy jakožto dynamické, tvarující faktory působící skrze psýchu člověka). Nemoc byla chápána jako navštívení příslušného boha.

"Váš pracovník Friedrich M. je dynamický, kreativní a zvídavý, má však sklon k agresivitě a nedokáže pracovat v kolektivu." Tak by mohl vypadat profil pracovníka, kdyby firma Genetics Austria na konci roku 1997 nezkrachovala. Co se za ní skrývá, šokovalo kriminální policii stejně jako zkušené genetické odborníky.

Je založena na znalosti fungování lidské paměti, psychiky i těla. Mnohé psychické a psychosomatické problémy tkví v tom, že člověk prožil v minulosti (a je jedno, jak je ta minulost daleko) stresující situaci, kdy byl v tzv. stavu zúženého vědomí.

Zdá se, že ve stoji se dokáží lidé více koncentrovat než při sezení. Na počátku minulého stolení bylo v účtárnách běžnou praxí, že úředníci za svými pracovními stoly stáli.

Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.

Přestože poznatky psychoanalytiků začaly vynášet pravdu o této situaci již před sedmdesáti lety, pořád jsme si jenom matně vědomi jejích plných implikací. Taktéž literatura přelomu století začala sugerovat přítomnost mytologického v každodenním životě. Od Dostojevského "ličneho čelavěka" k Joyceovu Odysseovi jsme si postupně začali být vědomi obrazu hrdiny: nejenom obrazu, jaký podávají staré mýty, nýbrž obrazu, jaký dnes skutečně funguje ve vědomí průměrného občana.

Archetyp učitele - rádce - mudrce je založen na instinktivních vrozených strukturách, které máme zčásti společné se zvířaty: starší zde také učí své mládě a toto učení je instinktivní proces. I pocity jako důvěra a autorita jsou hluboce instinktivní a jsou přítomny i u zvířat.

Fantazie a symbolické obrazy, které známe z pohádek a mýtů, jsou projevy archetypů. Archetyp je tedy také mytologický motiv neboli strukturální mýtotvorný prvek. Tyto motivy říká Jung, k nám přicházejí z předhistorického světa, jehož duchovní představy a pojmy můžeme dodnes pozorovat u primitivních lidí. Ale jsou dodnes přítomny i v našem mimovědomém psychickém prostoru jako části mysli dávných předků. Jsou kolektivní povahy a vyskytují se na celém světě. Na vlastní oči je můžeme vidět ve snech, kdy k nám přicházejí, aby nás informovaly, jakým životním obdobím procházíme a jaké jsou naše hlavní úkoly pro tato období. Jsou to obrazy určitých tendencí a sil přítomných v nás, vnitřních instinktivních struktur, které jsou nám vrozené.

Konec 20. století by mohl vejít do povědomí jako Druhý věk zkoumání. Jako vzrušující doba, kdy lidské bytosti odkryly, zmapovaly, propluly a začaly osídlovat poslední neprozkoumanou oblast: mozek. Mohli bychom říci, že jsme byli svědkem zrození druhu Homo sapiens sapiens. John C. Lilly byl jedním z prvních vědců, kteří ze svých výprav do vnitřních světů přinášeli systematické a užitečné údaje. Díky svým hrdinským činům v neprobádaných oblastech vědomí bude John C. Lilly považován za hrdinského filosofa, za skutečného Kryštofa Kolumba mysli.