Přestože poznatky psychoanalytiků začaly vynášet pravdu o této situaci již před sedmdesáti lety, pořád jsme si jenom matně vědomi jejích plných implikací. Taktéž literatura přelomu století začala sugerovat přítomnost mytologického v každodenním životě. Od Dostojevského "ličneho čelavěka" k Joyceovu Odysseovi jsme si postupně začali být vědomi obrazu hrdiny: nejenom obrazu, jaký podávají staré mýty, nýbrž obrazu, jaký dnes skutečně funguje ve vědomí průměrného občana.

Archetyp učitele - rádce - mudrce je založen na instinktivních vrozených strukturách, které máme zčásti společné se zvířaty: starší zde také učí své mládě a toto učení je instinktivní proces. I pocity jako důvěra a autorita jsou hluboce instinktivní a jsou přítomny i u zvířat.

Fantazie a symbolické obrazy, které známe z pohádek a mýtů, jsou projevy archetypů. Archetyp je tedy také mytologický motiv neboli strukturální mýtotvorný prvek. Tyto motivy říká Jung, k nám přicházejí z předhistorického světa, jehož duchovní představy a pojmy můžeme dodnes pozorovat u primitivních lidí. Ale jsou dodnes přítomny i v našem mimovědomém psychickém prostoru jako části mysli dávných předků. Jsou kolektivní povahy a vyskytují se na celém světě. Na vlastní oči je můžeme vidět ve snech, kdy k nám přicházejí, aby nás informovaly, jakým životním obdobím procházíme a jaké jsou naše hlavní úkoly pro tato období. Jsou to obrazy určitých tendencí a sil přítomných v nás, vnitřních instinktivních struktur, které jsou nám vrozené.

Konec 20. století by mohl vejít do povědomí jako Druhý věk zkoumání. Jako vzrušující doba, kdy lidské bytosti odkryly, zmapovaly, propluly a začaly osídlovat poslední neprozkoumanou oblast: mozek. Mohli bychom říci, že jsme byli svědkem zrození druhu Homo sapiens sapiens. John C. Lilly byl jedním z prvních vědců, kteří ze svých výprav do vnitřních světů přinášeli systematické a užitečné údaje. Díky svým hrdinským činům v neprobádaných oblastech vědomí bude John C. Lilly považován za hrdinského filosofa, za skutečného Kryštofa Kolumba mysli.

Nevěřil jsem svým očím. Jistý muž v Nizozemsku po výhře 1.6 milionu korun řekl, že peníze vlastně nechce. "Skutečně je nepotřebuji, stačila by mi jen malá výhra, doufám, že se to příště nestane". K výběru peněz ho nakonec museli přinutit. Dal je na dobročinné účely. Mnozí si pomyslí- blázen, bloud či vizionář. Asi proto tu glosu zařadili do článku s názvem Šílenci, opilci a jiné kuriozity roku 2000. Hned v sousedství pojednání o rodičích, milovnících psů, kteří svého syna vodili do školy na řemínku se psím obojkem. Hned vedle psali o britském vysloužilém důstojníkovi, který, když byl požádán o dodání drobného předmětu připomínajícího tehdejší expedici na Everest, poskytl muzeu v Londýně deset prstů z nohou a pět z rukou, které mu byly tehdy amputovány.

Nejdříve musím podotknout že mám hlubokou úctu k lidem, jenž mají jakýkoliv talent a k těm, jenž mají jasnovidecké schopnosti. Jsou velice schopní jasnovidci, ale jsou i tací, co doslova poškozují své zákazníky.

Sladkosti zvyšují v jejich mozku komplikovaným mechanismem množství určité sloučeniny - serotoninu -která vyvolává a předává pocity štěstí. Pocit štěstí, závislý na produkci serotoninu je typický pro ženský druh štěstí. U mužů má asi pocit štěstí trochu jiné chemické složení, ačkoliv je známo, že vedoucí samci mají vysokou hladinu serotoninu, a ta mizí, když jsou z vedoucí pozice odstraněni.

Stejně jako v případě tělesné bolesti existuje i v oblasti emocí široký rejstřík obtěžujících a nepříjemných emočních stavů a pocitů, které nepřijímáme a od nichž zůstáváme odříznuti. To je často příčinou základní rozštěpenosti naší mysli a mohou se tak vytvářet hluboké psychologické konflikty v našem životě. Pocity zranitelnosti, osamělosti, nepohody, úzkosti k nám čas od času přicházejí coby součást životní zkušenosti. Jak často však jmenované pocity přijímáme?

To, co nazýváme ďáblem, je uvnitř nás. Mýtus o ďáblovi nám byl vnucen naší vlastní ignorancí. Lidská mysl je velký div a kouzelník. Je schopna vymyslet jasnou formu ďábla i božské bytosti, kdykoli si to zamane. Hluboko v našem podvědomí existuje mnoho tendencí, které stále čekají na své objevení. Tyto tendence je před vlastním nastoupením cesty osvícení třeba odhalit, bojovat s nimi a transcendovat je.

Před dvěma roky mně jedna známá popisovala, jak jí její láska z daleké ciziny posílá milostné emaily a jak je to krásné. Přel jsem se s ní a vysvětloval, jak mi toto elektronické vyznávání lásky připadá studené a neosobní. Mé argumenty považovala za staromilství. Určitě si představovala, jak si pro své dopisy nabrušuji brk, sháním inkoust a olizuji známku. Krátce poté jsem objevil internet, nadchl se pro něj a pochopil i přednosti emailu a SMS zpráv. Technika nás pohlcuje a ovlivňuje.