Chvála závisti

V jednom ze svých bizarních románů vypráví Jan Křesadlo o profesorovi, který se nudil, a tak začal z recese psát studii dokazující, že hlavním inspiračním základem pro barokní výtvarné umění a architekturu byl tvar hýždí. Téma ho zaujalo. Čím více důkazů objevoval pro svou teorii, tím více byl o svém tvrzení přesvědčen. Nakonec vytvořil seriózní vědeckou práci, která by zajisté excelovala nejen mezi jistými současnými doktorskými pracemi...

V podobné situaci jako onen profesor bychom se snadno mohli ocitnout, kdybychom třeba z legrace začali hledat přednosti některých špatných lidských vlastností. Možná bychom došli k závěru, že je to vlastně krásné, když si lidé vzájemně závidějí, pomlouvají se nebo kradou. Určitě by to i zvýšilo hrdost na náš národ…

Ale zkusme to vážně: Profesor spatřoval inspiraci pro umění v něčem, co se za synonymum krásy zrovna nepovažuje. Může i nás k něčemu pozitivnímu inspirovat třeba tolik ošklivá vlastnost, jakou je  závist?

Nejprve musíme tuto vlastnost očistit morálně. Je pravda, že už malé děti chodící do náboženství se učí, že závist patří k hlavním hříchům. Ovšem na druhé straně klasická katolická morálka definuje hřích jako špatný lidský skutek, případně špatnou myšlenku nebo slovo. O vášních, k nimž se řadí i závist, naopak moralisté tvrdí, že  k hříchu sice často vedou, ale samy o sobě hříchem nejsou. Je to podobné, jako když někde uvidíme povalující se peněženku a napadne nás, že bychom ji měli k sobě „uklidit“, aby snad nepřišla do nekřesťanských rukou. Špatnou se tato myšlenka na krádež stává teprve tehdy, když k ní dáváme vnitřní souhlas, do té doby mluví teologové o  pouhém pokušení. Samotný pocit závisti tedy není hříšný ani pro katolíka.

Morálka také definuje závist jako smutek nad dobrem bližního , ať už je tímto „dobrem“  luxusní auto mého šéfa, pěkná žena mého kolegy, nějaká dobrá vlastnost nebo nadání kamaráda, ba dokonce existuje i pojem „duchovní závist“, kdy závidíme bližnímu jeho duchovní vyspělost nebo zbožnost.

Je-li tedy pocit závisti jistou formou smutku, tedy duševní bolesti, platí pro ni totéž, co platí o trápení nebo bolesti obecně: Musí mít nějaký smysl. V přírodě se nevyskytuje nic zbytečného.   Jak napsal jeden čtenář v komentáři k  článku „Neutíkejme před bolestí“ , bolest je jako kontrolka u auta, která ukazuje, že nám dochází benzín. Kdyby nebylo bolesti, lidé by netušili, že s nimi není něco v pořádku;  mohli by mít třeba rakovinu, AIDS a umírali by, aniž by si toho vůbec všimli.

Proto i pocit závisti, tento  zvláštní způsob trápení nad tím, co nemáme my a co mají druzí, musí mít své opodstatnění, nějakou svou funkci. Závist podobně jako kontrolka u auta   odkazuje k nějakému našemu nedostatku. K nějakému problému, který je v nás, nikoliv například v sousedovi, kterému závidíme. Soused v nás jenom spouští tuhle kontrolku smutku, a tím nám dodává cennou informaci o stavu naší duše. Náš bližní nám tímto může být nepříjemný, ale zlobit se za to na něj nebo pomlouvat ho by bylo totéž jako trestat naše zrcadlo. Změníme-li se my sami, pak i zrcadlo bude ukazovat jinak. Doplníme-li benzín do nádrže, kontrolka přestane blikat.

Zůstává důležitá otázka, co je tímto nedostatkem v naší psyché, k němuž závist odkazuje.   Analyzujeme-li své pocity, zjistíme, že naše závist se vztahuje jen k určitým „dobrům“.  Nezavídíme přednosti, které nám nic neříkají, které nekorespondují s naší touhou, vírou, žebříčkem hodnot.  Přesvědčený ateista nebude závidět věřícímu jeho zbožnost. Vegetarián pociťuje vůči labužníkům, kteří si dávají do nosu, spíše pohrdání. Předmětem závisti se stávají přednosti,  které bychom si sami přáli vlastnit, které jsou nám  jaksi blízké, ale kterých se nám nedostává. 

 Vilém má  velké hudební nadání, které ale nikdy pořádně nerozvíjel. Jednou se ocitl mezi muzikanty. Umělci svými zručně ovládanými nástroji vyluzovali tak nádhernou hudbu, že Vilémova duše pocítila  nával krásy. K ní se ale přidala i hluboká závist k hudebníkům, která mu připoměla, že on sám svou muzikantskou hřivnu po léta zakopával. Záleží jen na Vilémovi, jestli svou závist promění v poklad, nebo ve smetí; zdali se rozhodne, že  opráší své housle a začne na ně poctivě cvičit, nebo vyjde ven a začne muzikanty pomlouvat jako zbytečné darmožrouty. Často je nám bližší spíše ta druhá možnost.  Je to jako v té anekdotě, kdy si chasník stěžuje Pánubohu: „Já mám jen jednu kozu a můj soused má dvě!“ – „Přeješ si mít také dvě kozy, viď?“, zeptá se ho Stvořitel. – „Ne, já chcu, ať sousedovi jedna koza zdechne!“

Rozvinuté nadání  hudebníku v příkladu představuje jakýsi potenciál Vilémova života, jeho vlastní nevyužité možnosti toho, co by sám mohl mít. A jak  Erich Fromm ve své proslulé knize „Mít nebo být“ ukazuje,  „mít“ se stává jakousi nahrážkou za „být“. Netoužíme po přepychovém autu proto, aby nás vozilo do práce, k tomu by stačil starý trabant. Luxusní vůz pro nás představuje spíše určitou životní úroveň, styl života, vůdčí postavení, nějaký atribut toho, čím bychom chtěli být. Koupí vozu sice nezískáme toto vytoužené já, ale alespoň podobný uspokojivý pocit, jako bychom toho dosáhli.  

Hledaná definice závisti by se tak dala poopravit: Závist je smutek, který nám připomíná, čím bychom sami mohli být, a čím bohužel nejsme. A tento nepříjemný pocit, který tak dobře známe, nás může inspirovat k překonávání našich zdánlivě omezených možností, dodává impulz našemu stagnujícímu životu.

Závist určitě není hezká vlastnost a její projevy by stěží zkrášlil i ten nejfundovanější profesor. Závist je ale také užitečná, ukazuje na něco v nás, co je nedostatkem daleko větším.  Tím nedostatkem je náš vlastní nežitý život. 

Autor: Richard Gilík

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (1)

  • Obrázek uživatele dggdfg
    dggdfg (anonym)

    seš piča autorko článku?

    Led 13, 2010

Přidat komentář

Reklama

Reklama