Japonské seniorky loví mušle bez potápěčské výstroje

Když Mieko vyleze na loď, sundá si masku, tedy kulaté okénko, které jí zakrývá polovinu tváře. “Dokud mi to zdraví dovolí, budu pokračovat,“ říká. Stejně jako Mieko provozuje tento starodávný lov, především v zátoce Mie na západě země, kolem 2100 Japonek, často vysokého věku.

    Desítka potápěček, kterým se říká ama, spolu klábosí na palubě lodi. Některé mají sluch poškozený tlakem vody. Masky si otírají lepkavými řasami, aby se jim nezamlžilo sklo, jiné si zase kříží ruce a odříkávají šintoistickou modlitbu. Loni jedna z nich vypustila pod vodou duši. “Zradilo ji srdce, už jí bylo přes osmdesát,“ cituje jednu z nich agentura AFP.

    Zatíženy závažím připevněným kolem pasu se vrhají z paluby, oděny do lycrových kombinéz zakrytých modrými tunikami a do bílých čepců. Některé zmizí téměř na minutu a prohledávají hlubinu od tří do dvaceti metrů. Pak stoupají k hladině s mušlí nebo mořským ježkem v ruce. Úlovek kladou do sítě zavěšené na bóji.

    “Dnes byl ten lov lepší, než jsem si myslila,“ říká Meiko a chlubí se kořistí v podobě hvězdicovitých měkkýšů a chobotnic. “Dřív se stávalo, že jsem vylovila až 40 ušní za den, ale teď, když vylovím čtyři, můžu mluvit o dobrém lovu,“ vysvětluje Sumiko Nakgawa, další ama s obličejem zhnědlým sluncem.

    Ušně, které jsou pro ně největším zdrojem příjmů, začínají být vzácné. Jejich počet v Japonsku klesl za posledních 40 let už asi o 90 procent. Na vině je znečištění moře a nepřiměřený lov. Kilogram těchto velkých mušlí se prodává v přepočtu za 1600 Kč. To umožňuje těm nejzkušenějším zajistit si živobytí, ačkoli většina ušní pojídaných v Japonsku dnes pochází z umělého chovu. Ve snaze obnovit jejich populaci byly v roce 2011 vypuštěny do moře mladé mušle.

    Aby úřady omezily nadměrný lov, zakázaly potápěčské lahve a zakázáno je lovit také ušně menší než 10,6 centimetru. To je velikost, které dosáhnou v téměř deseti letech.

    Lov mušlí s pouhým zadržením dechu byl kdysi vyhrazen jen ženám, protože se soudilo, že jsou odolnější vůči chladu. Na začátku minulého století se ostatně potápěly s holým poprsím. “Vývoj potápěčských kombinéz otevřel tuto praxi také mužům, jichž je dnes téměř tolik, co žen,“ říká profesor Jošitaka Išihara, který je předsedou Rady pro amy a ředitelem Muzea moře ve městě Toba.

    Toto povolání není bez nebezpečí: hrozí setkání se žralokem či stržení mořskými proudy. Také se může stát, že lano, jímž se některé ženy opásávají, zůstane zaklesnuto za skalisko.

    V Muzeu moře jsou vystaveny pozůstatky nástrojů, které se k tomuto lovu používaly před 10.000 lety a které svědčí o tom, jak je dnes tato kultura ohrožena. Mnohé lovkyně pověsily řemeslo na hřebíček, poněvadž je odradil malý výskyt ušní a rizika, jimž jsou vystaveny. Málo je ale i mladých, kteří by převzali pochodeň.

    “Zpočátku jsem nic nevydělala, ale za čtyři roky jsem udělala pokrok a teď si vydělám asi 100.000 jenů (19.400 Kč) měsíčně,“ vysvětluje Satomi Jamamotová. Patří k hrstce třicátníků, kteří se pustili do řemesla později. “Vyrostla jsem v Ósace a vždy jsem žila ve velkoměstě. Před sedmi lety jsem se sem přistěhovala za manželem a jsem tu šťastnější,“ zdůrazňuje.

    “Před rokem 1970 se lovkyněmi stávaly dívky kolem patnácti nebo šestnácti let tak, že pozorovaly při práci své matky. Dospělému však trvá tři nebo čtyři roky, než dokáže lovit s pouhým zadržením dechu,“ říká profesor Jošitaka Isihara.

    Ostrá konkurence však neotřásla duchem pospolitosti lovkyň. “Nikdy jsme spolu nesoupeřily,“ říká třiaosmdesátiletá bývalá ama Juriko Matsuiová. “Kdyby tomu tak bylo, byly by mušle už dávno úplně vymizely,“ dodává.

    Profesor Išihara usiluje o to, aby byly amy zaneseny na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. “Je třeba, aby si všichni uvědomili, jak je jejich úloha významná a aby byly stejně jako ušně chráněny,“ zdůrazňuje.

Zdroj: ČTK