Asklépiovská medicína pracovala se sny

Asklépiovská medicína vycházela z předpokladu, že původci nemocí jsou bohové (jungovsky řečeno, archetypy jakožto dynamické, tvarující faktory působící skrze psýchu člověka). Nemoc byla chápána jako navštívení příslušného boha.

K této a zvláštní theofanii (zjevení boha) došlo proto, že příslušný bůh (odrážející se v psychickém komplexu) chtěl člověka oslovit a ve smyslu novozákonního podobenství o svěřených hřivnách mu buď poskytnout některý ze svých darů, nebo se ho otázat, jak naložil s těmi hřivnami, které již dostal.

Takové okamžiky "navštívení" jsou v životě každého člověka nesmírně důležité, protože to, s čím vystačí v běžných životních situacích, nepostačuje, má-li plnit náročnější úkoly. Jestliže člověk těmito dary pohrdne, nebo je nedokáže přijmout a přiměřeným lidským způsobem použít - z pýchy, strachu, slabostí nebo hlouposti -, pak se bohové cítí uraženi, jejich dary se kazí a oni sami "navštěvují" člověka v podobě psychických a tělesných nemocí ("Koho Pánbůh miluje, toho s křížkem navštěvuje").

Ten, kdo tímto způsobem onemocněl, se odebral do asklépieia, aby se dozvěděl, kterého boha urazil nebo mu opomněl vzdát patřičnou úctu, neboť tento bůh byl zjevně původcem jeho nemoci. Léčba spočívala v usmíření tohoto boha obětními dary - v křesťanském duchu bychom mohli dodat: pokáním a změnou smýšlení (metanoia).

Zdravotním střediskem nebo lázeňským zařízením antických dob byla Asklépiova svatyně zvaná asklépieion. Nejznámější asklépieion byl v Epidauru na Peloponésu; nejstarší Asklépiův chrám byl v Peiraieu; v r. 420 př. Kr. uvedl Asklépiův kult do Athén Sofoklés.

Nemocní vcházeli do asklépieia propylonem (předchrámím), v němž se očištovali koupelí. Potom se odebrali do části zvané abaton, což byla nejvnitřnější část svatyně, kde byli chováni hadi zasvěcení Asklépiovi (Asklépios byl nejčastěji zobrazován s holí, kolem níž se vine had). Zde ulehli ke spánku, buď na zemi, nebo na rouně obětovaného zvířete, nebo na lehátku zvaném kline, aby vyčkali snu (jak kdosi výstižně poznamenal, toto lehátko bylo prototypem pozdější Freudovy vídeňské pohovky). Ve snu se jim dostalo inkubace, tj. rady nebo poselství příslušného boha. Jádrem léčebného procesu byl výklad snů. Tuto službu poskytovali nemocným přítomní therapeuti, jimiž byli kněží boha Asklépia. Z výkladu snu vyplývalo, kterého boha je nutno usmířit, má-li se neuróza nebo tělesná nemoc vyléčit.

Toto usmíření mělo charakter znovunavázání plodného vztahu k tomuto bohu (čili religio, a v tomto smyslu to byl ryze náboženský úkon). Terapeutický, tj. léčebný účinek měly pravděpodobně již samy obrazy, které se objevily ve snu. Podobný terapeutický, katarzní účinek měly zřejmě i obrazy, které návštěvníci Epidaura měli možnost vidět v tamnějším divadle (v Epidauru je dodnes jedno z nejzachovalejších řeckých divadel).

Terapie měla za úkol znovunavázat narušený vztah mezi individuální lidskou psýchou a světem bohů, jinak řečeno, mezi mikrokosmem a makrokosmem, mezi světem jevů a světem archetypů, mezi nebem a zemí. Cílem terapie bylo tedy překonat stav odcizení, který vznikl přerušením vztahu mezi tím, čemu Řekové říkali fainomenon a noumenon, mezi profánním a sakrálním (světským a posvátným).

Zdroj: Rudolf Starý - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (1)

  • Obrázek uživatele Monika Dudová
    Monika Dudová (anonym)

    Psychologie je krásná věc - proto bych jí s veškerou radostí a smysluplností ráda vystudovala !!!

    Dub 21, 2006

Přidat komentář

Reklama

Reklama