Afektivnĺ poruchy: mánie, bipolární afektivní porucha, depresivní epizoda

Hlavním příznakem této skupiny chorob jsou poruchy nálady. Vyskytují se často a v případě deprese mohou ohrozit život sebevražedným jednáním.

Mánie

Je to porucha projevující se rozjařenou, okolnostem nepřiměřenou náladou, provázenou hyperaktivitou a velikášskými postoji s nápadným, nevhodným společenským vystupováním. Je přítomen manický syndrom (zvýšená aktivita či motorický neklid, nadměrná hovornost, myšlenkový trysk, ztráta zábran vedoucí k nepřiměřenému, neodpovědnému, rizikovému chování - jako je nepřiměřené utrácení, flámování, podnikání atd., zvýšená sexuální aktivita, snížená potřeba spát a změna činností).

Hypomanie nemá tak výraznou podobu a intenzitu jako mánie, je jí však velice blízká.
Výskyt pouze manických epizod je extrémně vzácný, většinou jde o bipolární poruchu (maniodepresivní psychózu). Nejčastěji se však vyskytuje periodická depresivní porucha.


Bipolární afektivní porucha

Bipolární porucha, dříve zvaná maniodepresivní psychóza, je onemocnění, kde se střídají depresivní epizody s manickými. Mohou končit remisí nebo mohou přejít do opačného pólu (deprese do mánie a naopak), avšak toto střídání je obvykle nepravidelné. Často se později, po depresivních epizodách, vyskytne jen několik manických fází během života - pacient tedy trpí mnoha depresivními epizodami s vysokým rizikem sebevraždy. Pokud dochází k opakování manických epizod, obvykle se zkracuje období remise a objevuje se rychlé střídání deprese a mánie. Porucha se však může projevit jen jednou epizodou mánie. Jde o závažné celoživotní onemocnění, kde hereditární (dědičná) zátěž je vysoká a postižení dětí afektivní poruchou možné.


Depresivní epizoda/fáze

U této diagnostické kategorie se vyskytuje různě hluboký depresivní syndrom charakterizovaný neodůvodněnou chorobnou smutnou náladou, ztrátou zájmů a potěšení z aktivit, které pacienta dříve bavily, ztrátou pocitu radosti, anhédonií (neschopností prožívat radost), neschopností jakékoli činnosti, poruchami sebehodnocení, sebeobviňováním, zpomaleným myšlením, sníženou schopností komunikace vedoucí až k sociální izolaci, celkovou nechutí k životu, pesimistickým pohledem do budoucna a myšlenkami na sebevraždu.
Dále bývají přítomny poruchy spánku, sexuální aktivity a příjmu potravy a různé bolestivé syndromy provázené únavou.


V MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí) se objevil nový termín somatický syndrom, který je vyhrazen pro zvlášť těžké, klinicky významné příznaky deprese. Jde o zřetelnou ztrátu zájmů, nedostatek emočních reakcí a ranní probouzení (kolem 3-4. hodiny), nechutenství a nezájem o sexuální aktivity. Psychomotorické tempo je výrazně snížené nebo se vyskytuje agitovanost. Maximum obtíží bývá v ranních a dopoledních hodinách.


Mírná depresivní fáze - pacient většinou pracuje a sociálně se angažuje. U středně těžké depresivní fáze pacient obtížně zvládá pracovní, sociální a domácí aktivity. U těžké depresivní fáze je buď výrazný psychomotorický útlum, případně naopak agitovanost či značná stísněnost, ztráta sebeúcty, pocity viny, neschopnosti a neužitečnosti se sebevražednými tendencemi. Pacient není schopen (nebo jen velmi omezeně) pracovního, společenského a domácího zapojení. U těžké depresivní fáze s psychotickými příznaky - mimo výše popsané symptomy - se mohou objevovat bludy, halucinace a depresivní stupor (strnulost, nehybnost).

Pojem periodická (rekurentní) depresivní porucha označuje opakovaný výskyt depresivních epizod, kde fáze jsou též mírné, středně těžké a těžké s tělesnými nebo psychotickými příznaky či bez nich.


Zdroj: Eva Malá, Pavel Pavlovský - Psychiatrie, nakladatelství Portál

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (65)

  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly. Je krásné a já to obdivuji,jak si důvěřujete.Jak dokážeš přítele podržet a on se ti dokáže otevřít.Nevěřila jsem,že se můžou mít dva lidé tolik rádi. Chápu jeho závislost na osobě,která ho umí ocenit a nejen ponižovat.Také to pozoruji na sobě,když mě někdo povzbudí nebo pochválí,moje už dost malé sebevědomí vykoukne ven,ale stačí jen nepatrná poznámka na mou osobu a už rychle mizí.A musím dodat,že mi pochvala pomáhá,i když vím,že to bude trvat jen chvíli,než si to přeberu úplně jinak a budu věřit,že si ze mě dotyční dělal jen legraci.Ten pocit,že asi nejsem tak nemožna,než si myslím,je nádherný.Ale musí to být od těch mála přátel,které mám,jen jim věřím na ten krátký okamžik,že to myslí upřímně.Pak když něco dělám a podaří se mi to,snad i čekám,že mě pochválí,a když se tak nestane,tak mě to odradí,abych dělala něco dalšího. Asi ti budu připadat jako cvok,ale dříve jsem měla pocit,že bych měla nosit tmavé brýle.Nevím proč,snad jsem si myslela,že na mně někdo pozná úzkost a smutek,který mám v sobě.Došla jsem k závěru,že je to blbost,že si to jen namlouvám,že není možné,aby to někdo poznal.A nedávno mi člověk,který mě vidí jen 1x za týden řekl,že mu připadám smutná,že to na mně poznal podle výrazu obličeje,podle OČÍ.Asi proto se říká

    Feb 01, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly! Vždy váhám,než to udělám.Já vím,že je to ŠPATNÉ!Snažím se tomu bránit tak dlouho,jak jen to jde.Snažím se na to nemyslet,nezapálit,ale většinou to nevyjde. Tak to slůvko "JEŠTĚ" tam už není.Už jsem to nevydržela!V noci jsem musela vstát z postele a zapálit,už mi bylo moc "zle".Ale jen trochu,není to ani do krve,jen puchýřky.Bože,v tu chvíli se mi tak ulevilo.Cítím,že mi to ale nestačilo,potřebuji větší dávku. Tak moc skvělá nejsem...

    Feb 21, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly,měla jsi pravdu.Měla bych dělat něco,abych na to nemyslela.Tak to zkouším s tím čtením (to jediné mi připadá v úvahu).Koupila jsem si proto dnes knížku: Veronika se rozhodla zemřít (to trochu vypovídá o mém depresivním rozpoložení) a ještě dnes jsem ji přečetla.Prostě mě to doslalo (v dobrém smyslu)!!Dalo mi to trochu jiný pohled na všechno.Podle někoho je ta knížka jen o hledání filozofie,která tam ani není,ale mně to nesmírně pomohlo...Jen tak mimochodem,kdyby jsi to nečetla,tak je to o mladé slovinské dívce Veronice,která se po pokusu o sebevraždu ocitá v psychiatrické léčebně a zde poprvé ve svém životě pocítí touhu žít.Zbývá jí však jen několik dnů,protože si při předávkování léky poškodila srdce... Ani nevím,proč ti píši o nějaké hloupé knížce,která tě nejspíš ani nezajímá...jen se potřebuji vypovídat...snad to chápeš. Tak mi,prosím,napiš co se u vás změnilo nebo nezměnilo.Dík.

    Feb 22, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Moniko ahoj.Teď mám potřebu se někomu vypovídat já,proto opět píšu.Včera slavil přítel narozeniny,tak jsme si společně udělali příjemný večer.Taková malá oslava-jen mi dva.A tam se přítel rozpovídal a začal vyprávět.A já jsem naslouchala se zatajeným dechem,protože za tu dobu co se známe,jsem neměla ani tušení.Začal vyprávět,že když se narodil,jeho "matka" se ho hned v nemocnici zřekla.Vyrůstal v dětském domově do 7let.Pak ho jeho nynější rodiče adoptovali.To,že je adoptivní dítě se prý dozvěděl až asi ve 13letech.Cituji - "A tehdy to začalo.V tu chvíli jsem nenáviděl úplně celý svět.A aby to všichni kolem věděli,začal jsem na sebe upozorňovat.Stal se ze mne člověk o kterém se říkalo-Nedivte se,vždyť je to dítě z "děcáku".Vyprávěl nějaké konkrétní zážitky,ale ty tady nechci popisovat.Prostě povídal a vyprávěl. Cituji-"Ty jsi mne neodsoudila hned na začátku,když jsem ještě provedl nějakou hloupost.Ty mi dokážeš všechno pěkně vysvětlit,promluvit si se mnou,nekřičet,nenadávat mi,pochválit mne.Tvůj hlas mne povzbuzuje.A tu trpělivost,jakou se mnou máš?Teď po těch několika průšvihových letech,jsem poznal,že i já jsem schopen lásky a velikého citu k člověku.A ten pocit,je štrašně nádherný." A tohle jeho vyznání,mne úplně dostalo. Já se nezmohla ani na slovo,jen to bylo za tu dobu poprvé,co mi před ním tekly po tvářích slzy. Moniko,nezlob se,že jsem se tak rozepsala,ale potřebovala jsem se někomu vypovídat.

    Feb 28, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly,už jsem ani nedoufala,že odepíšeš. Asi jsi mě špatně pochopila,protože nevím,za co bych tě měla odsuzovat,vždyť jsi tu situaci vyřešila naprosto báječně.Určitě je dobře,že svého přítele pochválíš,a pak se ho zeptáš na to,proč si ubližuje,ale do ničeho ho nenutíš,když se chce svěřit,svěří se,když ne,nenaléháš na něho.Nakonec stejně tu bolest uvnitř nevydrží a pokud zjistí,že v tobě našel člověka,který mu to nebude vyčítat,ale bude ho mít i přesto rád,člověka,který ho vyslechne,povzbudí a vždy podrží,svěří se ti určitě později.V tobě ho našel,protože jinak by s tebou o tom vůbec nemluvil.A to je přesně to,o čem jsem minule psala. Když jsem si přečetla,že si tvůj přítel ublížil za rok 5x,tak si myslím,že to společně zvládnete i bez psychologa.Já mám dávkování bolesti trochu jiné-asi 6x za měsíc.Mám strach,aby na to někdo nepřišel,a tak si zápalku přikládám na ta samá místa.To znamená méně jizev. Chci tě moc poprosit,kdyby jsi mi napsala,kolik let je tvému příteli a co dělá.A hlavně,co ti řekl o svých pocitech,o tom proč si to dělá.Píši si s tebou ráda,ale přece jen jsi "normální" a já bych se chtěla dozvědět o pocitech někoho,kdo prožívá to co já.Samozřejmě jestli nechceš,nemusíš mi na to vůbec odpovídat,i když bych byla moc ráda. P.S.Tvůj přítel je určitě úžasný člověk,a proto si myslím,že je dobře,že jsi se nesebrala a neřekla mu sbohem.Věř mi,že kdyby jsi ho opustila,trestal by se ještě hodně dlouho.I ty musíš být báječný člověk,když se mu s takovou trpělivostí snažíš pomoc.Má štěstí,že tě potkal,protože ne všichni lidé by to dokázali. Vám oběma přeji krásné Vánoce a vše nejlepší v novém roce.

    Pro 20, 2002
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Ahoj Moniko, každý trošku vnímavý člověk na druhém pozná,zda je smutný nebo se trápí,zda má starosti nebo je šťastný.Výraz obličeje a mimika prozradí vše.A opravdu hlavně oči,jak jsi úplně přesně napsala=oko,do duše okno.Co je to za člověka,který na tobě poznal,že se trápíš?Vnímavý je,protože pronesl nahlas skutečnost,jak se zrovna cítíš.Nestálo by za to,potkávat se s ním častěji než jednou za týden? Víš čím se řídím ve svém životě já?Kdysi mi babička napsala jednu krásnou větu - "NEODPLÁCEJ ZLÉ,ZLÝM."Tenkrát mi to připadalo jako jedna holá věta a konec.Ale postupem času jsem pochopila význam té věty.V životě potkáme hodně lidí.Všichni se snaží ukázat se ti v tom nejlepším světle,/to zrovna když něco potřebují/,ale brzy člověk pozná jejich pravou tvář.Třeba zrovna poznámkou na tvojí osobu,ztrapněním,ponížením nebo výsměchem.Nevracím to stejným jednáním.Určitě si kvůli takovým lidem neubližuj,vždyť oni za to nestojí.Je to HLUPÁK.Proč se trápit kvůli hlupákovi?Známých lidí mám hodně,ale opravdová přátele bych mohla spočítat na prstech jedné ruky.To jsou lidé,kteří se dokáží radovat,tak jako já,z každé maličkosti.A to je důležité pro život,umět se radovat a hlavně "být nad věcí"při setkání s dalším takovým HLUPÁKEM.A že těch hlupáků v životě ještě potkáš. Moniko,jedna prosba.Pokud tě zase někdo raní,bude ti zle,řekni si "tak zase jeden z hlupáků".Nesahej po zápalkách - sedni a dej se do psaní.Piš a piš.Nezáleží vůbec,jestli napíšeš chyby,nebo nesouvisle,klidně piš,co tě zrovna napadna. Ukaž lidem okolo sebe,jak sebevědomá,milá a příjemná žena jsi. Přeji ti hezký den.

    Feb 02, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Moniko,ozvi se.Co je s tebou?Jsi v pohodě? Docela nejsem v klidu,protože takovéhle neozvání se a mlčení znám od svého přítele./To když mu nebylo zrovna nejlépe./Třeba mi vynadej,proč se starám ale ozvi se.

    Feb 03, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Ahoj Moniko. Nezlob se,ale docela bych ráda věděla,proč to malé sebevědomí,proč ty mindráky,proč ten pesimistický pohled na svět a nechuť něco měnit?Co děláš?Kolik je ti let?Prostě něco o tobě.Z tvého psaní mám pocit,že jsi tak nějak smířená s tím,"že lepší už to nebude." Teď něco o nás.Řekla bych,že přítel je teď v pohodě.Trávíme spolu dost času a užíváme života,jak je to možné.Já jsem blázen do lyžování a přítel nikdy nelyžoval.Chce naučit lyžovat.Moniko,představ si učit lyžovat dospělého člověka,který nikdy nestál na lyžích.Pokaždé při tom brečíme,ale SMÍCHY.Kdybys ho viděla,je kouzelný.To se ani nedá popsat,to se musí vidět.Oči mu září,pusa od ucha k uchu a věčně obalený sněhem.Myslím,že je šťastný. A stává se,že se zamyslí a začne vyprávět.Už vím,že na vojně to nesl tak těžce,že navštěvoval psychologa,který tam působil.Říkal,že si potřeboval nějak ulevit,ale že to stejně moc nepomáhalo./proto přisly na řadu ty cigarety/.A když už zmínil psychologa,tak nějak diplomaticky jsem se zeptala,jestli by nebylo dobré,zajít tam teď-jen tak si popovídat.Na to mi odpověděl,že psychologa nepotřebuje,že je mu moc dobře. Pořád vypráví.Na základní škole byl zamilovaný do spolužačky.Cituji-"Pozval jsem jí na schůzku a ta mne ztrapnila takovým způsobem,že druhý den o tom mluvila celá škola."A takhle vypráví.Zamyslí se,něco se mu vybaví a už mluví.Takové samé negativní vzpomínky.A já naslouchám a naslouchám.Pomalu si otevírá srdíčko.A za to jsem moc ráda. Zatím ahoj a hezký den.

    Feb 10, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Moniko hezký den. Po delší odmlce se opět ozývám.Náš vztah stále pokračuje.Příteli jsem se snažila a snažím se pořád dokázat,že život je krásný.Nemluvím o tom,ale ten život se mu krásný pokouším dělat.Stává se,že se sám rozpovídá,vypráví a nakonec řekne - "víš,já tě strašně potřebuju,jsem s tebou šťastný člověk."To je to nejlepší,co mohu od něj slyšet. Jestli je to vůbec možné,řekla bych,že se stal závislým člověkem na mé osobě./Ale to si myslím,že není moc dobré./Poslední dobou si neubližuje,ale vypovídává se.Povídá,mluví a je na něm poznat,že se pomalu uklidňuje.Věř,že je někdy opravdu těžké při mém zaměstnání být okamžitě na telefonu,nebo přiject.A já se docela děsím chvíle,kdy budu muset říct-nezlob se,ale přijedu až např.zítra.Ale doufám,že bude časem tak silný člověk,že ani to čekání jednoho dne ho nedokáže "rozhodit". Tobě moc děkuji,že jsi mi pomohla se dostat takovému "normálnímu" člověku trošku "pod kůži". Moniko věř,že život je opravdu moc krásný.Přeju ti,aby jsi potkala někoho,kdo tě provede tím krásným životem.

    Led 24, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Moniko přeju hezký den! Moc ti děkuji za velice otevřené psaní.Přítel,se kterým se známe skoro rok,si opravdu o tom nechce moc povídat.Je pravda,že za tu dobu co se známe,použil takové ulevení si,asi 5x.Přiznám se,že když se to stalo poprvé,moje první myšlenka byla-"je to cvok,přeci se s ním nebudu scházet".To totiž vůbec nereagoval na mé otázky-proč?,co z toho máš?-úplně je ignoroval a přesně jak to píšeš,choval se a jednal,jako by se nic nedělo,jako by se mu nic nastalo.A já,jako "normální" člověk jsem nechápala. A zase to byl ten milý,roztomilý,úžasný člověk.A to mi prostě nedalo,abych se sebrala a řekla-sbohem. Začala jsem trošku jinak.Možná to mé jednání odsoudíš nebo si řekneš není to fér.Je moc rád,asi jako každý člověk,když ho někdo pochválí,třeba jen za maličkost,za běžnou věc.A protože je to moc milý člověk,chválou nešetřím.A vždy k tomu ještě přidám nějakou otázku,týkající se problému.A představ si,ono to funguje.Je pravda,že na všechny otázky zatím neodpoví,/třeba ze čtyř odpoví na dvě/,ale i v tom vidím úspěch.Nebo během dne otázku zopakuji a stane se,že odpoví.Taky jsem chtěla trošku "zlehčit"situaci a řekla jsem mu- "až zase budeš něco takového chtít udělat,zavolej mi,já prijedu a místo toho ti dám pořádnou ránu nebo pusu - výběr nechám na tobě."A ten jeho smích od srdce,ten mi zní v uších pořád. Je jasné,že ze dne na den s tím nelze přestat,nevím,zda se s tím dá přestat vůbec,ale mám pocit,že by to mohlo být na cestě ke zlepšení./I když se říká-na pocity nedej./Chci mu prostě pomoci v tom chaotickém životě.Tobě Moniko ještě jednou děkuji.Napiš kdykoliv. Přeju Ti do nového roku,aby tě v životě potkávalo jen to nejlepší.

    Pro 19, 2002
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Ahoj Moniko, nejdříve,než ti trošku příblížím náš vztah přiznávám,že přítel neví o tom,že jsem se někam a někomu svěřila s problémem.A zatím nemám v úmyslu mu o tom říkat.Myslím,že by to ode mne bral jako podraz.A to nechci,protože mi na něm záleží.Příteli je 24 let a pracuje jako kuchař.Já jsem starší-je mi 29let.Začal s tím v 19letech na vojně.Protože zrovna nepatří mezi lidi,jak se říká "korba"/180cm/71kg/,stával se středem takových pokynů - "udělej,přines,sežeň" apod./Teď popisuji,co mi přítel svěřil./Prý se vždy cítil strašně ponížený,zoufalý a zároveň strašně vzteklý.Doslova mi řekl-"tím vztekem jsem se úplně dusil,nemohl jsem ani dýchat a vždy jsem sáhl po cigaretě."A pak jednoho dne přiložil cigaretu k ruce a držel.Zase cituji-"V tu chvili jsem cítil,jako by mi ta zlost vyprchávala,unikala z těla a ztrácela se.Cítil jsem strašný pocit úlevy.Necítil jsem tu bolest.Skončila vojna a nastoupil do zaměstnání.Cituji-"Vojna skončila a začal běžný život.Začaly diskotéky,zábava,většinou pohoda a žádný stres.Po třech letech nastoupil do zaměstnání nový kolega-právě ta "korba".A začalo znovu to známé-"podej,přines".A opět ten vztek.A stane se,že v práci se dostane do toho stavu ponížení nebo vzteku a zase-cituji-"musím ten vztek ze sebe dostat-přišly na řadu dveře,protože v práci se bojím prozrazení,tak jsem schopen vyprovokovat konflikt mezi námi.Ale vnitřně vím,že tím ubližuju člověku,s kterým je mi dobře.Proto se musím nějak potrestat za to,že svůj vztek ventiluju na někom,který s tím mým vztekem nemá nic společného.Nevím,pro "normálního" člověka je to nepochopitelné.Já jen vím,že pokud se snaží přítel vyvolat konflikt /a to poznám velice dobře/,nereaguju tím,že bych se začala dohadovat,ale spíš se vyptávat jaký byl den,co vařili,koho potkal známého a takové běžné otázky.Pohladím,pochválím.Prostě se nenechám vyprokovat k hádce.Je pravda,že si někdy v duchu "počítám",ale ta trpělivost určitě stojí za to.Jen si někdy položím otázku-"Když v něm potlačím to ulevení si,nemůže se stát,že někdy dojde k tomu,že může "potkat" někoho,kdy k ulevení si bude potřebovat něco horšího než dveře? Pokud budeš chtít,ozvi se.Nejsem sice psycholog,ale ráda si vyslechnu tebe,třeba ti pomůže jen to svěření se člověku. Hezký den.

    Pro 23, 2002
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Jelly,mockrát ti děkuji za odpověď.Pocity tvého přítele a to jak si poprvé ulevil,jako by to bylo o mně,ale u mě v tom nebyla zlost,jan strašné zoufalství,úzkost a bolest.Když jsem si ulevila poprvé,chtěla jsem jen na chvíli zapomenout...Popsala bych ti své "poprvé",ale chceš číst trápení někoho dalšího?! Zkusím ti odpovědět na otázku,ale je to jen můj názor,názor člověka podobně "normálního" jako je tvůj přítel.Jestli jsi měla na mysli potlačit=přesvědčit ho,že je to špatné a on to v sobě bude nadále dusit a snažit se ovládnout pokaždé,když bude mít nutkání to udělat,tak jednou v sobě nastřádanou bolest neudrží a sáhne po něčem horším,než jsou "jen" dveře.Necháš ho,aby si ulevil,kdykoliv dostane "chuť",tak stejně jednou sáhne po něčem horším,protože "jen" dveře psychickou bolest neutlumí.Bude si muset zvyšovat dávky bolesti.Proč asi nezůstal u cigarety (ohně),ale ubližuje si dveřmi?Protože to určitě bolí víc.(Já nevím,já jsem osobně dveře nezkusila,ještě si ubližuji zápalkami-ohněm.)Neřekla bych,že bys v něm měla potlačit to ulevení si.Lepší by asi bylo přesvědčit ho,že život je krásný a on si ulevovat vůbec nepotřebuje.(S tím zkušenost vážně nemám,tak nevím,jak to zabírá.Mě ještě nikdo nepřesvědčoval,že život je krásný,ale asi bych mu to ani nevěřila.)Přesvědčit ho o tom bude asi těžké,když má problémy v práci,kde bude,jak píšeš,"korbu" potkávat stále.Možná by pomohla práce jinde,ale to se snadno řekne,já vím....

    Pro 26, 2002
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Nevím,zda tento problém patří do této rubriky,ale jednání člověka,kterého jsem poznala,mi někdy docela "vyrazí dech".Myslím si,že se jedná o nějakou poruchu.Většinou je úplně normální,veselý,pohodový člověk.Stane se,že dojde k výměně názoru-k menší hádce.V tu chvíli,jako by se přestal kontrolovat a dokáže slovně ublížit,ponížit,ztrapnit.Potom jako by se uzavře do sebe,přestane mluvit a vypadá jako úplně klidný člověk.To trvá někdy hodinu,někdy celý den.Pak mi zavolá a řekne:Promiň,vím,že jsem ti ublížil,ale už jsem se potrestal.To potrestání se znamená,že si způsobí nějakou bolest./přirazí ruku mezi dveře apod./ Neumím si představit,jak daleko je člověk při takovém sebepoškození dojít.Nebo proč to vůbec dělá?Na mé otázky proč?,odpoví-to bys nepochopila.Má pravdu.Tohle opravdu nechápu.

    Pro 10, 2002
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly! Já si taky někdy ráda ulevím jako tvůj přítel.A myslím,že má pravdu,to nepochopíš.,,Normální" lidi si neumí představit,že by si někdo mohl úmyslně ubližovat.(Kdo nezažil, nepochopí.)Ale jakmile si ublížíš,cítíš velkou úlevu,ne z bolesti,ale z toho,že jsi se potrestala za něco,co jsi udělala špatně.Samozřejmě,že tu bolest vnímáš,ale jinak.Máš z ní takovou zvláštní ,,radost".Prostě potřebuješ na chvíli cítit jen tu fyzickou,protože ta psychická se už nedá vydržet.Respektive myšlenky na věc,pro kterou se trestáš jsou nesnesitelné.Tvůj přítel si asi způsobuje bolest proto,že tím co řekl,ranil někoho,koho má rád. Píšeš,že se třeba i den neozve.Ale to on nemůže,dokud si sám neublíží.Jedině tak si připadá vyrovnaný s člověkem,kterého ranil. - Pak už se ti může omluvit a chovat se,jako by ani k žádné hádce nedošlo.Taky se ptáš,jak daleko je takový člověk schopen dojít? Odpovím ti stručně - až na dno.Já sama jsem začínala s jehlou,špendlíkem,pak žiletkou.No a teď jsem objevila zápalky.(Zapálím sirku,uhasím ji a ještě rozžhavenou si ji přiložím na kůži.Někdy ji přikládám tak dlouho,až se objeví krev - to je potom ještě větší psychická úleva.)Je to jako droga.Musíš si zvyšovat dávky.Když už nestačí jehla ani špendlík,tak sáhneš po žiletce.(Když se píchneš špendlíkem fyzická bolest není tak velká,aby ti přinesla tu úlevu,to potěšení.Musíš si proto vzít něco,co způsobí silnější bolest a přinese tu známou úlevu.)Tvůj přítel si dává ruku do dveří.No to už pěkně bolí,a proto si myslím,že tím určitě nezačal.Už zvyšuje dávky a to je moc špatné.Ale psala jsi,že ti zavolá a řekne ti,co si udělal.Možná chce,aby ses cítila provinile,za to co si dělá.Možná je to ale volání o pomoc.Za jeho sebepoškozováním bude asi i něco jiného než jen konflikt s jinou osobou. Konfliktem ten problém jen ventiluje.Třeban jen na ten problém už zapomněl nebo si ho nepřipouští,ale ten problém tam někde hluboko uvnitř bude stále.Zkus si s ním promluvit.I když tě z počátku bude zavrhovat jako normální.Svěřit se ale musí chtít sám.Nesmíš ho nutit.Když už ti řekl o tom,co si dělá, znamená to, že tu bolest uvnitř sama sebe nemůže déle snášet a naznačuje ti, aby si mu pomohla.Možná chce,aby si ho ,,násilím" dovlekla k psychologovi,i když bude odporovat. (Představa, že budu mluvit s cizím člověkem o mých problémech, mě taky vůbec neláká, a proto jsem začala jehlou, pokračovala žiletkou a teď jsou to zápalky.) Nenech ho,aby pokračoval v hledání dalších způsobů,jak si ubližovat,tak jako já. (Dříve jsem si i já přála najít u někoho pomoc,najít někoho,kdo by mě k tomu psychologovi dokopal,ale nenašla jsem.A teď už nemám odvahu ani sílu s tím bojovat. - Je to silnější než já.) Doufám,že jsem ti trochu pomohla.Je lepší dozvědět se o sebepoškozování od někoho, kdo to sám dělá,než od lidí,kteří o tom jen četli.Jestli si chceš ještě promluvit,tak napiš.

    Pro 14, 2002
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Ahoj Moniko. Víš co je nejhorší?Že člověk vždycky pocítí strašnou touhu žít,až když se dostane do nějakých problémů,které se jeho přímo dotýkají.Ty sis o tom přečetla a to je moc dobře.Vůbec je dobře,že jsi sáhla po knize a dokonce ji i přečetla jak se říká "jedním dechem".Je smutné,že v životě spojuje lidi většinou neštěstí.Bohužel i já s tím mám vlastní zkušenost.Nevím jestli tě to zajímá,když tak to nečti.Mám mladšího bráchu,blázen do motorek.Mezi námi fungovala taková sourozenecká "láska".Ještě z dětství,kdy jsem ho pořád musela hlídat.Kino-ano,ale vezmeš bráchu.Výstava-ano,ale vezmeš bráchu.A tak to pokračovalo,ať jsem šla kamkoliv.Dalo by se říct,že i na rande.Tak si umíš představit,jaký vztah se mezi námi podařilo vytvořit.Je to dva roky,měl bouračku.Poraněná páteř,poraněná mícha,nehybná pravá strana.Přežije?!Půl roku-každý den,jsem byla za ním v nemocnici.Nejdřív jen slova,povídání,povzbuzování,pak cvičení.Když jsem s ním mohla poprvé ven na procházku s vozíkem,hlavou se mi prohnala myšlenka - "je to jako dřív,zase ho mám na starost".Ale tentokrát jsem byla šťastná,že ho mám na starost.Řekneš si,co je to jeden metr?Nic podstatného.Ale,když později ušel jeden metr brečeli jsme oba dva radostí nad tím,že ta zubatá je 100% poražená.A teď?Brácha zvládá rehabilitace úplně skvěle a z nás jsou nejlepší přátelé.Tak,že se můžeme na sebe spolehnout. Proto ti říkám,že život je krásný,že stojí za to žít,umět se radovat ze všeho,brát život po všech stránkách a v srdíčku si uchovat to nejkrásnější. /Proto nějak pořád nemůžu pochopit,že si člověk dokáže sám sobě úmyslně ublížit./ Přítel a já prožíváme krásné období.Užíváme života. Řekla bych,že mu nedám čas přemýšlet nad tím,jestli si něco udělat nebo ne.Lyžujeme,chodíme plavat,vzala jsem ho do sauny,vytáhla jsem ho na běžky a dokonce i do tělocvičny.A nejkrásnější okamžiky?Když pokračuje v tom otvírání si svého srdíčka. Moniko,přeju si,aby jsi to zvládla a věřím,že to zvládneš.

    Feb 24, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly. Stihla jsem to napsat do pondělí,to jsem ani nečekala. Stále nechápeš, proč si někdo dokáže úmyslně ubližovat?Tak ti to opět vysvětlím.Ten člověk se trestá,že je,za to,co udělala špatně nebo za to,co ani neudělal... Já mám vrozenou vadu nohou."Chodila" jsem od doktora k doktoru a nikde nezjistili,co mi je.Pak měsíc v nemocnici,kde zjistili,že je to opravdu vrozené.Následovalo 5 let rehabilitace.Nyní,když se na to dívám s odstupem času,mi to tak strašné nepřipadá a ani na chůzi to není vůbec poznat.Tvůj bratr byl na tom rozhodně hůře,ale on má tak báječného člověka jako jsi ty.Musíš být báječná osoba,když umíš lidem tak pomáhat! Vy si vážně užíváte-plavání,běžky,...A lyžování-přítel už udělá pokroky v lyžování? Tak hodně krásných chvil nejen při lyžování,ale i v životě...

    Feb 25, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Ahoj Moniko. Tak to vidíš,tolik strachu,že to nestihneš napsat a ty jsi to krásně stihla.Výborně!Zbytečně se podceňuješ.Úplně zbytečně! A pokroky v lyžování?Přítel si myslí,že už umí lyžovat,ale pravda je taková,že když jsme začínali,tak třičtvrtě času strávil na zemi.Teď tam stráví "pouze" polovinu.Opravdu si takhle užíváme života.Přítel jen září.Nebo tobě to jako užívání nepřipadá? Moniko,já to,co lidem rozdávám,jako pomoc neberu.Prostě žiju jeden život a proč ho prožít s tím,že budu okolí ten život znepříjemňovat? A ty?Píšeš - na chůzi není nic poznat.Vidíš a já se na to dívám tak,že i kdyby bylo,není to nic,co by ti bránilo třeba ve čtení. Moniko měj se hezky,přeji ostrou tužku nebo rychlé prsty na klávesnici.Ale vlastně to asi ani přát nemusím,protože úplně skvěle to psaní zvládáš. Hezký den.

    Feb 27, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly. Vůbec mi nevadí,když se rozepíšeš,spíše naopak.Pokaždé si vše s chutí přečtu a potěší mě,že jsi mi odepsala.Dělá mi radost,když si čtu o vašem štěstí. Myslím si,že lidé tvému příteli dávali najevo pocit-já jsem něco víc a ty jsi ten z děcáku.Proto ho asi zaskočilo,že se k němu nechováš jako ostatní.Možná pokaždé,když provedl nějakou hloupost,čekal,jak se zachováš.A když jsi ho neodsoudila,naslouchala jsi mu,pochopil,že jsi ta jediná osoba,které může důvěřovat a to už něco znamená! Nepovyšovala jsi se,dala jsi mu pocit rovnocennosti a to je moc důležité. Čtvrtečním dopisem jsi mě velice potěšila.Trefila jsi se,čtu hrozně ráda,pokud můžu (když mi neni zrovna "zle").Taky mám moc ráda květiny.Nebo spíše měla jsem ráda...Víš,něco,co se týkalo rostlin,jsem si moc přála...a nesplnilo se mi to,možná také proto,že jsem na tom moc lpěla.Začalo sebeobviňování,jak jsem nemožná a od té doby nemůžu ani vidět něco zeleného. Mám doma pár květin...ale hned zítra to překousnu a zaliju je s potěšením,a ne proto,aby neuschly.Oni za to vlastně nemůžou,můžu si za to sama.Ostatně,jak řekla liška Malému princi

    Bře 02, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Pěkný den Moniko. I já jsem moc ráda,že jsem tě poznala.Protože vím-nebo spíš nějak vnitřně cítím,že jsi skvělý člověk,kterému můžu napsat a vypovídat se o čemkoliv.Jsem za to moc ráda. Malý princ!?Skvělé!To je kniha,kterou miluji.Přítel nikdy moc nečetl a ríká,že ho to ani nebaví.Tak jsem se ho pokusila nějakým způsobem zapojit do čtení.A víš jak to dopadlo?To bys asi neuhodla.Já mu předčítám!Ano,čteš dobře-předčítám.Hlasitě jsem naposledy četla někdy v první a druhé třídě,to už je strašně dávno.Ale teď to má své kouzlo.Přítel naslouchá,někdy mi do toho "skočí"otázkou a mi jsme schopni přečíst jednu kapitolu a třeba hodinu si o tom povídat. A to jsou chvíle,které mám moc ráda.Asi nad námi budeš kroutit hlavou,co jsou dva dospělí lidé schopni dělat.Ale věř,že prožívám nejkrásnější období mého života a i přítel vypadá šťastně. Teď se zeptám.Jak dopadlo to tvé včerejší předsevzetí?Bylo to zalévání opravdu z radosti a ne z povinnosti?Protože jestli ano,tak jsi skvělá./Dělat i běžnou činnost s radostí to zasluhuje pochvalu./ A protože věřím,že to bylo z radosti,tak tě chválím. Přeji ti pohodový,příjemný a ne jednotvárný den.

    Bře 03, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly. Asi máš pravdu,nechci nic měnit,nebo spíš nemám odvahu něco měnit.Nemám odvahu na to,abych dělala,to co chci,protože představa,že bych zase něco zkazila,mi brání zkusit to. Připomněla jsi mi základní školu,ta mi také pěkné pomačkala sebevědomí.Navzpomínám na ní moc ráda...a nejen na základní...Posmívali se mi jak spolužáci,tak i učitelé.Možná si na mně jen zvedali sebevědomí,ale teď se už nedokážu zbavit pocitu,že jsem k ničemu.Ale já se tu nechci litovat...Mám teď šťastné období,musím dohonit věci,které jsem minulý nedokázala udělat.Včera jsem něco přepisovala 5x,protože to musí být dokonalé,nebo to nemusí být vůbec.Díky této posedlosti dokonalostí se jednou zblázním úplně. Přeji vám krásné VYSMÁTÉ lyžování!

    Feb 12, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Jelly,už to na mě zase přišlo.Mám na ty zápalky "takovou chuť".Nechci si ublížit,ale nemohu si prostě pomoc.Musím na to pořád myslet!Třesou se mi ruce více než obvykle.Vím,že tomu asi už dlouho neodolám,je to tak silné.

    Feb 19, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Moniko,proč?!?!Prosím tě nemysli na to.Já vím,že se mi to dobře píše,vždyť jsem "normální" člověk,že pro tebe to není vůbec jednoduché.Ale dokážeš to! D o k á ž e š!! Mysli na ten týden,kdy jsi psala,že máš šťasnté období - vzpomeň na ty krásné okamžiky,které tě v té době potkaly,dělej něco! - plaveš?lyžuješ?bruslíš?kreslíš?čteš? - dělej něco! ať nemáš čas přemýšlet nad tím jestli zapálit nebo nezapálit.Ozvi se.Už se těším,jak napíšeš - Jelly,já to dokázala!"

    Feb 20, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Jelly,já to ještě neudělala!Proč zapálit a proč nezapálit?Vím,proč zapálit!Protože jsem neschopná,pitomá,hnusná,...(nebudu to rozepisovat,je toho daleko více). Nechápu,jak dokážu ráno vstát z postele,jsem tak unavená.Když přijdu domů,doplazím se do postele (když to dokážu,někdy je i to na mě moc) a jen ležím.Do večera mě to přejde,pak je mi lépe a další den znova.A když nezapálím-tak se z toho zblázním;když zapálím-uleví se mi,bude mi fajn.Zatím u mě vyhrává,abych zapálila. Snad chápeš,že lyžovat nebo plavat s tím nedokážu.Možná to čtení,ale přečtu sotva stránku,pak mi uniká souvislost.A navíc musím do pondělí něco sepsat,je toho moc.Nevím,jak to zvládnu.Budu to asi muset psát po nocích,kdy je mi relativně dobře.Ale to se nevyspím a bude mi ještě hůře...nikomu bych to nepřála,jsou to hrozné stavy. Nemysli si,že se tu litiji,to ne!Jen jsem se chtěla vypovídat.Už musím končit,abych to do pondělí stihla. A co ty a tvůj přítel,co je nového?Ráda si přečtu opět něco veselého.

    Feb 20, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly,v pohodě nejsem,mám takový ten "smutný pocit".Je příšerný snažit se s tím normálně fungovat.Jsem z toho tak unavená,nic mi nejde.Zápalky mě teď moc nelákají.S tím zápěstím jsem si vybrala bolest na nějaký čas dopředu. Asi máš pravdu,proč se trápit kvůli hlupákovi?Jenže...snažím se hodit to za hlavu a chvíli se mi to i daří,ale pak přijde něco a to spustí vše,co se zatím ve mně nahromadilo.Už tu bolest nesnesu a všechno to musí ven,a proto jsou tu ty zápalky. Mám mít radost z maličkostí?To se snadno řekne,těžko dělá!Když se mi povede něco,na čem mi záleželo,cítím jen lhostejnost.Nevím,proč je mi to lhostejné,vím jen,že kdyby se mi to nepovedlo,tak už mám v ruce zápalky a neznám se.Vždyť já ani nedokážu mít radost z něčeho,na čem mi záleží,natož z maličkostí. No ten člověk asi vnímavý je,nebo se moc stará o něco,do čeho mu nic není.Ale někdo,kdo probrečí celou noc,popálí si zápěstí a druhý den má červené,oteklé oči a je myšlenkami někde jinde,se musí zdát smutný asi všem vnímavým.Jen ten člověk to řekl nahlas. Také ti přeji hezký den a o mě si starosti nedělej,mě to za nějaký čas přejde,já to znám.

    Feb 03, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly! Musím ti napsat,že už jsem v pohodě.Nebo jsem se spíše vrátila do svého obvyklého a dlouhotrvajícího splínu a mindráků.Už mi není tak zle,jako celý ten týden (skoro týden).Chuť na zápalky mě už taky přešla,nejsem ze všeho tak unavená a hlavně už nespím jen 4 až 5 hodin denně.Víš,když mě to takhle chytne,tak se bláhově domnívám,že když půjdu spát déle,neprobudím se moc brzy do nového dne.(Moje utrápená dušička dokáže vymyslet úplně nelogické věci.)Při těch stavech mě děsí druhý den.Ne že by mě jinak neděsil,ale to není tak silné.Normálně od žádného dne ani nic hezkého nečekám,stačí mi,když ho nějak přežiju.Ale při těch zlých stavech se mi zdá,že další den je ta nejhorší věc,která se mi kdy může stát a kterou nemůžu v žádném případě přežít. A co ty a tvůj přítel,dobrý?Trochu mě zajímá,co je u vás nového.

    Feb 08, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Jsem zoufalá.Co teď?!Co dál!Jak jednat?!On má dceru!/Tak to je to jeho otvírání si srdíčka./Oslavila jeden rok.Co teď?Proč to vím až teď?V srdci prázdno,v hlavě pusto.Bojím si to přiznat,ale možná je tam nenávist.Co dělat?!Co mám dělat!?Podařilo se mu to co ještě v životě nikomu-dostat mne až na dno.Proč?PROČ?!

    Bře 10, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    PROČ! Protože jsi mu důvěřovala ... a on tě tím ranil.A důvěra se získává zpátky už jen velmi těžce.Jak milovat někoho,komu nevěříme?! Nemyslím si,že to co cítíš,je nenávist.Snad bys ho chtěla nenávidět,ale to asi nedokážeš,když ho miluješ.Ale nenávist (nebo jak to nazvat),kterou cítíš,je asi trochu oprávněná.Jak dlouho jste spolu - rok?? Jestli ano,tak máš zajisté pravdu,měl ti o tom říci dříve,ale zkus se na to podívat jeho očima.Možná mu na tobě záleží,má tě rád,nechtěl ti tím ublížit a hlavně ztartit tě. ČLOVĚK KAŽDÝ DEN NEPOTKÁ NĚKOHO,KOHO BY MOHL MILOVAT A ON BY ZASE MILOVAL JEHO! Zkus se sebrat a bez toho,abys mu něco vyčítala,jsi přítele v klidu vyslechni.Určit ti poví důvod,proč ti o tom neřekl dříve. Držím pěsti a hodně štěstí.

    Bře 11, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly, tak se tu opět po dlouhé době setkáváme. Už jsem začínala mít obavu, že po tom, co ti přítel řekl, jsi mu natáhla pořádnou baňu, aby si nemusel ubližovat sám - tak ať ho to opravdu bolí. On teď leží v nemocnici a tebe hledá policie:) A teď vážně. Naprosto tě chápu a v žádném případě nechci tvoji situaci brát na lehkou váhu. Jestli dokáže milovat?! Vždyť miluje tebe - a to právě proto, že měl strach z tvé reakce a bál se, že ho kvůli tomu opustíš. Přece by mu nezáleželo na tom, jestli s ním zůstaneš, nebo ne, pokud by tě neměl aspoň trošičku rád. Rozhodl se ti s tím svěřit, protože jsi mu nic nevyčítala, ale mohla jsi. Myslím si, že je smutné, když svou dceru nenavštěvuje, což ovšem nemusí nutně znamenat, že ji nemá rád. Možná, že se tak rozhodl úplně z jiného důvodu...A ty sama víš něco o vztahu se ženou, se kterou má dítě a které nechce vidět? Možná to patří k minulosti, nevyšlo to, nebyla to ta správná doby, ani žena,...a tak snad chce začít jinak a s někým, koho považuje za osudového... Snad jsi trochu pochopila, co mám na mysli. Že jsi vzteklá a brečíš? - Jen se vybreč a zanadávej (ale jen sama pro sebe), máš na to přece nárok...ublížilo ti to... Takže se stýkáte i teď - no asi méně, viď? Ukončit vztah? Tak to ti neporadím, to musíš poznat sama. Řeknu ti ale svůj názor - co to ještě zkoušet, postupně si to vyjasnit, a pokud by se ti i potom zdálo, že se přes to nedokážeš přenést, rozejít se v klidu a nic si nevyčítat. Jo, teď si říkáš, jí se to mluví,...ale možná proto, že se to nestalo mně. Bylo by to jiné, kdyby se to týkalo právě mě. To co ti píšu jako samozřejmost, by šlo stranou a bez hádek a výčitek by se to jistě neobešlo. I když já jsem spíš flegmatik a melancholik dohromady, takže bych přítele s lhostejným výrazem poslala někam...doma bych pak brečela do aleluja a cpala se čokoládou:) Máš obavy, že se tvůj život vrátí zpět do starých kolejí? Ale copak tvůj život byl nudný, něž jste se poznali, začala jsi žít naplno, až teď, když jste spolu - TO SNAD NÉÉ! Jestli je to ale tak, tak by snad stálo za to, zkusit to ještě jednou?! (Pokud potřebuješ lásku, abys mohla žít, pak to není láska, ale závislost!) Psaní, no - něco jsem spletla, něco jsem opravila, něco zase zapomněla a něco přidala, - tak různě -, ale vlastně mi to jde dobře. Teď čtu knížku Alchymista - opět od Paula Coelha. Je o tom, že člověk má stále věřit a také se snažit vyplnit si své sny a přání, ať už se jedná o pravou lásku, vysněné zaměstnání, nebo o něco úplně jiného. Musí překonat strach z možné prohry a zklamání a vydat se na cestu za svým snem, protože i cesta je důležitá. Raději umírat s pocitem, že jsem se pokusit dosáhnout svého cíle, něž celý život snít o tom co mohlo být...Vřele doporučuju přečíst! A co ještě u mě nového? Koupila jsem si bonsai - řekla jsem si, že může být zajímavé zkusit zase něco nového. Snad přežije mou péči:) Ještě jsem se úplné nerozhodla, ale asi se bude jmenovat Sekvoja:) Taky jsem si koupila parfém, právě ten můj vysněný - vím, jak by měl vonět, ale ještě ho nikdo nevyrobil (znáš to??) - tak právě ten jsem objevila. Jestli se ti zdá na mě moc optimistické, tak se neboj, jsem to já - jen jsem se už párkrát popálila...proto je mi lépe...bohužel to přejde, a tak se zase spálím, aby mi bylo dobře. Tak zase někdy tady a věř, že ŽIVOT JE KRÁSNEJ!!, jen ne, ten můj:(

    Dub 07, 2003
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahoj Jelly. Považuješ mě za skvělého člověka,kterému se můžeš svěřit?!To mě velice těší,že to tahle cítíš.Určitě mi můžeš napsat cokoliv a vypovídat se o čemkoliv.Vždy si to ráda přečtu,a pokud to bude v mých silách,zkusím ti i poradit. A že si dva dospělí lidé předčítají jako prvňáčkové?No a,mně se to zdá roztomilé. A teď k tomu předsevzetí.Asi ano,bylo to z radosti.Dokonce jsem zjistila,po dlouhé době,co jsem Adélu neviděla,že má další výhonek,což by mít v březnu ještě neměla,ale to nevadí,něco s ní vyvedu.Adéla je můj nejmilejší kaktus (někdo si i v dospělosti předčítá nahlas a někdo dává jména květinám). Dnes byl nádherný den.Mám hrozně ráda tyhle dny,kdy je zataženo a jen prší.Miluju ten dlouhý,krásný,tichý a jemný děšť,který pomalu a potichu,jen s tichým plesknutím,dopadá na zem.Žádné slunce,které se ani mé duši nelíbí.Když svítí slunce,připadá mi,jako by se mělo vše radovat a být veselé.Ale když je zataženo nebo prší,je to takové melancholické,je to jako já,není to nucené,žádné přetvářky o štěstí a radosti,které jsou,jak se zdá,pro sluncem zalité dny typické.Lidé se spíše zeptají

    Bře 04, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Ahoj Moniko. Omlouvám se,že píšu po tak dlouhé době,ale potřebovala jsem čas na to,abych si vše v hlavě urovnala.Přiznávám,že se mi to nějak nepodařilo a ten zmatek tam mám pořád. S přítelem jsme si promluvili /pořád jsem měla v hlavě tvou radu-v klidu ho vyslechni/ a vůbec nevím,kde se ten ledový klid s jakým jsem s přítelem mluvila,vzal. A vysvětlení?Prý mi těch špatných věcí na sebe řekl tolik,že měl strach,když se tohle dozvím,ztratí mne.Proto prý stále odkládal,než našel odvahu to říct. Ale je vůbec schopen někoho mít rád,někoho milovat? Má dceru - kterou zapře /nebo přesněji-nezmíní se o ní před rokem při novém začínajícím vztahu/,se kterou se nestýká,kterou ignoruje. A já?Nevěřím,podezřívám,vyptávám se.Jsem protivná, vzteklá,někdy brečím. Ukončit vztah?To mám zase obavy,že se dostane zpět do těch "kolejí",než jsme se poznali.Stýkáme se dál,ale musím se hodně ovládat,abych to byla zase já,která vždy říkala,že život je krásný.A to je ten zmatek,který prožívám.Ukrutný zmatek. Co je u tebe nového?Psaní určitě zvládáš opět dokonale. A čtení?Co čteš nového? Přeji hezký den.

    Dub 02, 2003
  • Obrázek uživatele Jelly
    Jelly (anonym)

    Moniko,sice víš proč zapálit,ale ještě jsi to neudělala.To je důležité.Jsi skvělá! S k v ě l á !! Víš kolikrát já si sama sobě vynadám,zanadávám si jak jsem neschopná,hloupá,vzteklá,protivná a kdybych tady vyjmenovávala všechno,tak bys toho moc neudělala a jen četla a četla a žasla bys,s kým že si to píšeš.Moniko víš co je výborný?Že se rozmýšlíš, zda to udělat nebo ne.Že to neděláš hned.Chápeš?Přemýšlíš nad tím.Určitě někde uvnitř víš,že to je špatné,když to uděláš.Nedělej to.Věřím,že to dokážeš.A už tam nebude to slůvko "JEŠTĚ neudělala",ale "neudělala jsem to".

    Feb 21, 2003
  • Obrázek uživatele WEWERKA
    WEWERKA (anonym)

    Clovek nema naladu ani na tu sebevrazdu, navic si nemyslim ze za neco muzu ja, vzdycky ti druzi. Ale porad mi tu chbi lecba??? MARTIN

    Črv 15, 2004
  • Obrázek uživatele Mari
    Mari (anonym)

    zdravím, píšu , protože , protože jsem naprosto na dně. Trpím BAP, ale nikdo to o mě kromě nejlepší kámošky neví. Bude mi 14 a nedokážu nic, nic nezvládnu... nemůžu to nikomu říct... mám strašný stavy už od 11ti let a potřebuju někoho, kdo mi určí, jestli to opravdu mám, nedokážu to vstřebat...

    Dub 25, 2006
  • Obrázek uživatele Elen
    Elen (anonym)

    Mari, bez psychiatra se asi nepohneš z místa. Rozhodně Ti radím návštěvu neodkládat, žiju 25 let s člověkem (tchýně 75let), který tuto nemoc má a léčí se od svých 15 let.

    Dub 26, 2006
  • Obrázek uživatele Mari
    Mari (anonym)

    Elen: díky, já vim, je mi to jasný, ale já to nedokážu říci rodině, nejradči bych někam chdila bez toho, aby to věděli...

    Dub 26, 2006
  • Obrázek uživatele JOSEF
    JOSEF (anonym)

    Depresi jako takové se dočká mnoho lidí možné řešení je řešit situaci autoakustací.Deprese je v podstatě podle mého názoru psychosomatického rázu nemožnost řešit daný problém a z toho následná vnitřní zlost která se navenek projevuje právě depresí.Je to také projev nedostatku lásky.Zkuste někdy zajít do kostela ke sv. zpovědi a sv. přijímání možné je že Búh za vás najde správnou možnost jak problém řešit.

    Črv 16, 2006
  • Obrázek uživatele Zuzi
    Zuzi (anonym)

    Nechápu jak by návštěva kostela mohla cokoli vyřešit a jak by to člověku mohlo pomoct... myslím si že je to pěkná blbost!!! mám BAP a někdy je to hrozný jak pro mě tak i okolí.... chtěla bych si popovídat s někým kdo tím trpí a vzájemně si třeba pomůžeme...najde se někdo?

    Srp 02, 2006
  • Obrázek uživatele Michaela
    Michaela (anonym)

    Dobry den / Ahoj, touto cestou bych se rada seznamila s nekym,kdo ma jednoho rodice nemocneho, v mem pripade se jedna o mamku. Je to uz 17let,co diagnostikovali mame BAP, tenkrat jeste maniodepresivni psychozu... V podstate ted neumim nejak specifikovat, o cem si chci povidat,ale spis nekde najit moznosti a jiny pohled na vec, od nekoho,kdo to zaziva, nebo k tomu ma velmi blizko. Budu rada za kterykoliv kontakt, diky moc a mejte se fajn a abych nezapomnela KRASNE VANOCE a hezke oslavy Noveho roku . mejl : shongololo"seznam.cz

    Pro 16, 2006
  • Obrázek uživatele Jarka
    Jarka (anonym)

    Milá Michaelo, já sama se léčím už dvacet let s maniodepresivníé psychózou,mám dvě dcery (14 a 11 let) a vím, že je to pro ně strašně těžké, když jsem v mánii, tak jsem někdy až agresivní a když jsem v depresi, tak pořád ležím a sotva zvládám, základní domácí práce. často jsem hospotalizovaná v léčebně, protože mám v depresi sebevražedné sklony, to potom bydlí u mých rodičů, protože manžel dělá na směny, a holky se stydí říct, kde skutečně jsem. Já se jim nedivím, mají strach, aby se jim pak děcka nesmály, že mají mamku "blázna". Bohužel u této choroby se dají strašně těžko popsat pocity a proto je ten druhý nemůže pochopit, i když se o to upřímně snaží.Mi nejvíce pomáhá, když nikdo nepodceňuje mé problémy a hlavně mi neříká, že kdybych se snažila a chodila třeba více na procházky, že to zvládnu. Je to stejně hloupé, jako kdyby někdo řekl člověku se zlomenou nohou, že když po ní bude skákat, tak se vyléčí. Přeju Ti Michaelo co nejvíce porozumnění s maminkou.Jarka

    Pro 24, 2006
  • Obrázek uživatele petra
    petra (anonym)

    Prosím vás o radu.Často mívám flekatou pleť.Někde je tmavší a někde světlejší.Make up moc nepomáhá zakrývá jen části pleti.Když ho použiji tak po dvou hodinách se mi pleť zmastí a a zbarví do oranžova.Poraď mi nevím jak se mám těchto fleků zbavit.Jaké barvy make up mám používat když jsem jarní na půl podzimní pleť?A může to souviset i se stresem?Předem děkuji za odpověď

    Led 03, 2007
  • Obrázek uživatele CIFKOVAMARIE"SEZNAM.CZ
    CIFKOVAMARIE"SE... (anonym)

    Prosím o radu, mám již dospělou dceru, trpí různými formami buď nálady, nebo jí nic nebaví /má asi 10 roků prokázanou bipolární poruchu, bere celou dobu nějaké léky , ale nejvíc mě vždy rozhodí, když mě různě psychicky deptá, tj. je na mě nepřiměřeně zlá, nechce mi vyjít vstříc, ačkoliv jí pomáhám vychovávat 4 letého synka, má manžela, který je pořád v práci /občas ho taky naštve, to jí pak manžel třeba řekne, že je nervák, ona pak je nešťastná/. často mě za něco peskuje, požádám jí o pomoc, třeba aby mi něco koupila při cestě z města apod, ale zpravidla řekne ať si to koupím sama /pochopitelně se finančně vyrovnám/, že nemá čas, anebo mám pocit, že mě ústně ráda peskuje před zbytkem rodiny /před cizími lidmi/. Já zpravidla někam zalezu, pobrečím si,ale vím, že toto je cesta do pekel. Rovněž tak jsem přesvědčená, že nepřiměřeně peskuje svého synka. Všichni v rodině mi říkají,ať jí tak nevycházím vstříc, mohl by mě prosím někdo odepsat, jak se mám chovat? Zda jí mám jako dposud raději vše přecházet nebo mám zvolit nekompromisní způsob. Ani nevím, zda to takto správně vystihuji chování dcery. Ještě bych se chtěla zeptat, zda existují nějaké rodinné terapie k této poruše? Myslím si, že bych ji velice potřebovala, nevím si už rady. děkuji moc za odpověď. M.

    Črv 25, 2007
  • Obrázek uživatele alzbetacifkova
    alzbetacifkova (anonym)

    Prosím o radu, Mám 30 l dceru, která má lékařsky doloženou bipolární poruchu. Nevím někdy, jak se mám chovat, protože je někdy agresivní vůči mě, někdy mám pocit, že se před ostatními členy rodiny i před cizími lidmi předvádí, hrozně ráda utrácí za parádu, někdy říká, že nemůže spát, chodí do práce tak na 2 hod/pracuje u muže ve firmě úředničinu/, v normální práci by ji zřejmě vyhodili, vůči synovi /5 let/ má někdy taky nepřiměřené reakce, hrozně na něj křičí. Snažím se drtivou většinu přehlížet, ale pochopitelně to nejde když už to do nebe volá. Mám pocit, že už jsem taky někdy zralá jít k lékaři s psychikou, často brečím, to zřejmě taky není normální reakce ode mě. Chtěla bych se hlavně zeptat, zda existují nějaké rodinné terapie k této problematice, protože si myslím, že mnoho věcí řeším nesprávně /často ji např. upozorňuji na její nevhodné chování apod./. Prosím o radu. Děkuji předem. AC

    Črv 26, 2007
  • Obrázek uživatele marta
    marta (anonym)

    Ahojte všichni,kdo máte potřebu vstoupit na tyto stránky,jsem na netu první den a bylo to to první co jsem vyhledala.právě mám za sebou pobyt na psychiatrické léčebně v Kroměříži,kde jsem se ocitla právě proto,že jsem o této nemoci nic nevěděla a nechala se totálně zdeptat a složit člověkem,který touto poruchou trpí.Záměrně píšu,že trpí,protože vím,že si tento úděl nevybral i když byl ke mě nezodpovědný,protože neužíval léky a pil alkohol.zažila jsem i jeho manickoun fázi a je to fakt dost hrozný,už s ním nejsem i když se z toho těžce dostávám,nadělal mi spoustu dluhů,zhubla jsem na neúměrnou mez,stále mám noční můry a je mi dost mizerně.chápu všechny kdo s tímhle bojují a taky jejich bezmocnost a bezradnost,držím vám všem pěstičky,ale je to moc těžký boj,celoživotní a potřebujete na něj mnoho síly,já ji neměla.

    Srp 12, 2008
  • Obrázek uživatele f.nautica"seznam.cz
    f.nautica"seznam.cz (anonym)

    Ahoj. Trpím podobnou poruchou-hraniční poruchou osobnosti. Mám 2 malé děti a nežije se mi lehce.Ozvi se, jestli chceš-sdílená bolest je poloviční bolest..

    Zář 29, 2008
  • Obrázek uživatele monika
    monika (anonym)

    ahojky prosím o odpověd...ubližuji si a nevím jak s toho ven samo mě to trápí vůči mým blízkým ale silnější je ta touha...na koho bych se mohla obrátit a anonymně?děkuji.

    Led 15, 2009
  • Obrázek uživatele petra.stejskal"seznam.cz
    petra.stejskal"... (anonym)

    Hledám rodiny pacientů s bipolární afektivní poruchou pro vzájemnou podporu a výměnu zkušeností, mám dceru s touto diagnozou

    Dub 19, 2009
  • Obrázek uživatele argo2001
    argo2001 (anonym)

    Ahoj všichni, myslím si,že bipolárka není zas tak špatná nemoc.Sám ji mám diagnostikovanou od roku 2005.Mně osobně,paradoxně tahle nemoc pomohla změnit život.Mám teď úplně jiný žebříček hodnot.Vidím vše úplně jinak.To není samo sebou,samozřejmě.Čtete tyhle řádky a říkáte si,to je blázen:)).Co může být na BAP skvělého?No hlavně to,že začnete žít nanovo,nic jinýho vám totiž ani nezbyde.To ale trvá!Mně osobně tři roky,než jsem se probral. Většina lidí je hotová z toho,jak je začne brát okolí,šup do škatulky blázen,na toho bacha,ať nám něco nevyvede.Ztratíte spoustu "přátel"...k čertu s nimi.V blázinci jsem poznal nejlepší lidi!! Trochu o mě..oženil jsem se s fakt pěknou ženskou,dělal,co jí na očích viděl,byli jsme nároční,nebyli peníze a já odjel do anglie vydělávat.No a tam se mi to poprvé stalo,stres,stres a zase stres.Skončil jsem po pěkném průseru na tamní psychárně.(mimochodem úroveň péče nesrovnatelně lepší než u nás)...dva měsíce,nechápal jsem,co se se mnou děje,bludy,halucinace.Dali mě dohromady a jel jsem "domů".Po návratu rozvod,byl jsem k ničemu,odepsanej s cejchem blázna.Doktorka říkala,že jsem přešel z manické fáze do depresivní,možná jo,ale já vím své,tedy dochází mi to až teď.Nechtěl jsem mezi lidi,přece co tomu řeknou.Dost jsem si tím ublížil,nevěděl jsem,jak se tvářit,vyhýbal jsem se všem,nejradši bych se odstěhoval,ani do práce jsem chodit nechtěl.Ale koho tahle nemoc sejme mi snad rozumí.Ve špitále jsem byl ještě několikrát,mám štěstí,jsem jenom akční:)žádné deprese.Hlavně nesmím hulit travku!na to bacha,nebo se vám to rozjede,což jsem bohužel před druhou hospitalizací nevěděl.I když lidičky,já bych hulil..ty zážitky co maj po hulení bipoláci ti normální nikdy mít nemůžou.Hulej to,myslej si,jak nejsou -in a přitom neví o psychózách nic.Ale mám strach,že to nevydejcham a nevrátím se zpátky,takže radši nic.Kašlete na to. Stres je taky naprd,takže buďte v pohodě.A to se s depakinem dá.Dnes už na sobě příznaky poznám,takže stačí najet na zyprexu a jsem zas jako ty normální lidi:))) Nezoufejte nad sebou,vím,je to těžké,ale žijem přece jen jednou,ne???Tak proč ztrácet čas!! Žiju sice sám ale co mi chybí?Cestuju,mám práci která mě baví,kolem sebe lidi které mám rád a kteří mě neodepsali. V psychózách jsem viděl úžasné věci,tak si je plním. ŽIJTEŽIJTEŽIJTE rád s někým pokecám,tak pokud budete chtít pište na argo.2001"seznam.cz p.s. a nemyslete si,že jsem tohle psal v mánii :))))))

    Čer 01, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Argo, ty mas manii jak vysitou! Moc toho ted nenaspis, vid?

    Čer 01, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    spím dobře,najel jsem na zyprexu:)

    Čer 07, 2009
  • Obrázek uživatele Zuza
    Zuza (anonym)

    jsi bezva pozitivní...taky bych chtela být...mám taky bipolárku

    Lis 23, 2009

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama