Ztělesněná zkušenost

17.8.2010 00:00
Psychologie

Ztráta tělesné reality je běžné existenciální dilema. Jsme povzbuzováni "být sami sebou", "rozvíjet sebe sama", "být vůči sobě opravdoví". Nicméně mnozí z nás nikdy nezažili to, co se těmito frázemi myslí. Buď žijeme prostřednictvím obrazů, kdy se snažíme duchovní zkušenosti převést do sebe, nebo se snažíme zážitky a zkušenosti oživit či posílit chemickými látkami, společenskou angažovaností, odstupem v meditaci či fyzickou aktivitou. Sebepoznání může, ale nutně nemusí, zvýšit naše tělesné porozumění.

V citovém rozrušení usilujeme najít motiv nebo historické vysvětlení svého chování nebo činů těch druhých. Obvykle konflikt analyzujeme v příčinných souvislostech. Kdo začal ten boj? Jaké byly okolnosti? O co šlo? Ale zrovna tak se můžeme ptát: Jak jsem se do toho boje sám zapojil? Měl jsem naléhavý hlas? Byl můj postoj agresivní? Napružil jsem se v agresi, nebo jsem se stáhnul v odmítnutí?

Odpovědi na tyto otázky ukazují tělesnou a citovou povahu chování a odhalují vzájemnou propojenost slov, emocí, myšlenek a svalových pohybů.

Obecně naše problémy přetrvávají proto, že nevíme, jak je strukturovat nebo jak jejich strukturu dešifrovat. Neumíme rozebrat své vnitřní duševní a citové spojení se sebou i s druhými a nevíme, jak toto spojení znovu vytvořit. Můžeme být vzrušení a překypovat pocity, ale nemusíme být schopni podle nich jednat.Anebo můžeme jednat, ale ne sami sebe potlačit. Můžeme se rozzlobit a neumět přestat. Můžeme mít myšlenky a emoce, s nimiž se nemůžeme ani ztotožnit, ani se od nich odpoutat. Můžeme být neschopni vytvořit uspokojivou citovou zkušenost. Tato neschopnost správného „sebeužívání“ často vede k nemoci nebo k citové úzkosti.

Všichni máme na výběr - nadále se ztotožňovat se starými vzorci, nebo se transformovat, přestavět svoje struktury. Můžeme intenzivně žít a citově růst, nebo můžeme vést život, který se nikdy nezmění. Jestliže ucítíme vazby, které vycházejí z útrob našeho těla vůči vnějšímu světu, vazby jdoucí z povrchu zpět do hlubin, pak můžeme znovu prožít citovou a tělesnou hloubku svého běžného života.

Psychologický vhled je nezbytný, ale sám o sobě nevytváří změnu. Současná psychologie často zdůrazňuje vhled a usiluje buď o obnažení pudového člověka skrytého pod společenským nánosem, nebo o překonání minulosti.

Nenahlédneme-li ale na svoji historii jako na sled tělesných struktur, budeme ji stále opakovat. Nicméně emoční historie je tělesná struktura, která potřebuje dešifrovat, rozebrat, stejně jako znovu uspořádat a nově strukturovat. Pouhé dešifrování a rozbor struktury může sám o sobě vést k převaze pudů nebo k sociální nápodobě; je-li nové uspořádání postaveno výlučně na tělesné nebo duševní autoritě někoho jiného, pak je i ono nedostatečné.

Kniha Stanleye Kelemana Ztělesněná zkušenost popisuje život lidského těla. Věnuje se rolím, které emoce hrají, zabývá se lidským hledáním smyslu. Přináší náměty, jak „rozebrat“ zastaralé a neaktuální chování a jak „usebrat“ prvky zkušeností a zážitků do nového chování, jak používáním sebe samého ovlivňovat svůj vlastní osud. Představuje kroky, jimiž strukturujeme sebe a svůj život a co je v tomto strukturování obsaženo. Ukazuje jazyk, nebo vnitřní dialog, jenž vrhá světlo na individuální proces.

Tento strukturující a tvořivý (formativní) proces je vidět všude v přírodě. Struktura seskupuje události a propůjčuje jim tvar - potřeba nabýt tvaru je přítomná ve všem živoucím, ať už udržujeme tvar, který nám posloužil v minulosti, nebo usilujeme o tvar, který mohutní a sílí zevnitř.

Anatomická a emoční východiska této knihy jsou popsána v Anatomii emocí , v knize odhalující otisk tělesné skutečnosti a jeho význam v biologické, psychologické a sociologické oblasti. Ztělesňování zkušenosti odhaluje vazbu mezi procesem a tvarem, tvarem a pocitem, pocitem a funkcí. Proces nás nabádá k rozlišování. Struktura zkušenosti propojuje tři vrstvy bytí - živočišnou, společenskou a osobní. Práce s těmito vrstvami je předmětem této knihy. Obě publikace společně tvoří základ pro moderní tělesnou a emoční výchovu a vzdělávání.

PRVNÍ KAPITOLA

Povaha strukturujícího procesu

Každá činnost je pohybem a každý pohyb, jakkoli hrubý nebo jemný, obsahuje strukturující proces. Tento strukturující proces vychází z biologické zákonitosti svalové kontrakce a relaxace - smrštění a uvolnění. Svalová činnost plní slapovou funkci - funguje jako příliv. Sval není v permanentní křeči nebo v úplném uvolnění.Prodlužuje se a stahuje, napíná se a smršťuje. Tento rytmus svalové akce může být ohraničený nebo všezahrnující. Sled mikropohybů a makropohybů různých svalů nazýváme svalové napětí - svalový tonus. Kontinuita svalového pohybu obsahuje někdy více, jindy méně napětí, jež kolísá, ale nikdy neustává - je tedy někdy větší, jindy menší. Veškeré činnosti, dokonce i inhibice, potlačení činnosti, obsahují strukturující proces pohybu. Svalové napětí lze změnit působením nervových center synaptických míšních spojů nebo vyššími synaptickými mozkovými zápoji, proto v průběhu učení jak „dělat věci jinak“ je nezbytné tomuto strukturujícímu procesu porozumět.

Veškeré počitky, pocity a myšlenky jsou ve skutečnosti strukturované pohybové vzorce. Lidé zpracovávají své pocity nebo si budují vzorce fyzického stresu úpravou a adaptací základních svalových pulzačních vln.

Mnohé psychofyzicky orientované metodologie připouštějí existenci strukturujícího procesu a vyvolávají ho různými technikami, jako jsou masáže a působení hlubokého tlaku, aktivním tělesným cvičením - během, plaváním, tancem, pohybovými uměními, meditací, bioenergetickými přístupy, které uvolňují svalové napětí, nebo nápravnými technikami podle F. M. Alexandra či Edmunda Jacobsona.

Strukturující princip

Tento strukturující impulz je naše přirozené a základní jmění, středobod celého života. Všechen život usiluje o vybudování řádu, o znovuustavení řádu. Je to patrné z genetické informace a z řádu přírody. Řád a struktura jsou synonyma pro vnitřní naléhání či příkaz, který strukturuje chování.

Život buduje řád - na buněčné úrovni v mikrokosmu, na společenské úrovni v makrokosmu, v případě jedince na úrovni organismu. Vytváření řádu je neoddělitelnou součástí každé buňky. Význam a smysl je dán tímto budováním řádu.Shluk buněk komunikuje s druhým shlukem. Informace o činnosti jsou jednou částí posílány proto, aby se mohly stát součástí jiných činností. Je to rozhovor tvořený propracovaným tokem signálů z našich smyslů, pocitů a z našeho jednání.

Naše nejhlubší identita se zajímá o způsob, jímž strukturujeme. Osobnost není představa, kterou nám o nás vyslovili druzí, ani nějaký společenský výtvor. Je to rozpoznání a přiznání toho, jak věci děláme, smysl pro řád, daný naším vlastním životním procesem. Tento přirozený proces může být východiskem našich osobních životů a poskytovat nám okamžitý, živý a jasný obraz toho, jací jsme a kým jsme.

Řád není příkaz „vybuduj řád“. Spíše je to způsob, jak člověk věci dělá, jak se vyrovnává se zkušenostmi a jak na jejich základě jedná. Řád je smysl hluboko v nevědomí, vnímaný, ale ne zcela artikulovaný. Je-li něco v nepořádku nebo postrádá-li to strukturu, vycítíme to a snažíme se tomu dát řád.

Zažijeme-li jednou řád a strukturu, stanou se základem naší osobní identity a není snadné je zničit. Přeruší-li se přirozený řád člověka, vzedme se celá řada reakcí - zlost, smutek, bezmoc, hněv.

Přírodní zákony a rytmy vždy určovaly lidské záležitosti. Zkušenost strukturujícího impulzu přináší znalost a vhled do rozdílu mezi pasivním a aktivním žitím, osudovostí a volbou.

Ukázka z knihy Ztělesněná zkušenost (Portál)

Přidat komentář

 
* *