Vnitřní svět anorektiků

7.2.2012 00:01
Psychologie

Dívat se na nějakou událost z osobního, subjektivního hlediska znamená polidštit ji. Být osobně zaujatý znamená přetvářet všechno pod vlivem vlastních zkušeností. V případě jedince trpícího anorexií to však znamená přetvářet všechno pokřiveným zrcadlem, které nastavuje Negativní mysl a které obrací všechny věci proti nemocnému.

To pak způ­sobí, že oběť anorexie si všechno, co jí kdo řekne, vysvětlu­je jako odsuzující osobní komentáře, kterými ji ostatní ob­viňují ze všeho, co se stalo.

Například rodiče, kteří žádají svého anorektického syna, aby jim pomohl hlídat malého sourozence. „Musíme jít na­koupit. Pohlídáš zatím Tommyho?“

Anorektik bude uvažovat: „Proboha, oni chtějí o něčem mluvit za mými zády a jenom předstírají, že potřebují pomoci s hlídáním Tommyho.“ Oběti Negativní mysli předpokládají, že jsou ze všeho vynecháváni, protože se považují za méněcen­né. Přirozeně si pak myslí, že je všichni ostatní pomlouvají.

Nebo si představme situaci, kdy si matka stěžuje na bo­lest hlavy. Dítě s poruchou příjmu potravy se bude obviňo­vat z matčiny bolesti a uvažovat, čím ji způsobilo. Nebo když někdo řekne ženě trpící anorexií: „Tyhle šaty ti oprav­du sluší!“, ve svém stavu odpoví nebo si pomyslí: „Ale ne! Takže ty, co jsem měla včera, byly strašné.“ Na to není mož­né říci nic.

Být nestranný a objektivní naproti tomu znamená posu­zovat danou událost realisticky, bez přehnaných výčitek svě­domí.

Jedinec, který je schopný vnímat věci takto objektivně, by si mohl na žádost svých rodičů o pohlídání sourozence po­myslet: „To je skvělé. Máma s tátou budou mít hodinu pro sebe a já se pobavím s Tommym. Už jsem si s ním dlouho ne­hrál.“ Nebo (a to je u dospívajících chlapců asi typičtější): „Proč ho vždycky hoděj na krk mně? Mám taky svůj život!“ Na bolest hlavy by normální reakce byla: „Je mi líto, že se necítíš dobře. Přinesu ti aspirin.“ A na pochválení šatů: „Díky, jsou nové a taky se mi líbí.“

Kvůli odmítavému a negativnímu vnitřnímu světu ano-rektiků je pro jejich rodiny a ostatní okolí velice těžké na­lézt tu správnou řeč, kterou lze s nimi mluvit. S každou vě­tou, jakkoli zjevně nevinnou, oběť získává další potvrzení o své méněcennosti a špatnosti.

Lidé s anorexií se stávají stále více nerozumní a ne­schopní jakýchkoli rozhodnutí. Budou vyčkávat, až co udě­lají ostatní, a budou také mimořádně opatrní, ze strachu, že rozhodnutí, které učiní, bude špatné. Jak má dcera Kirsten napsala deset let po svém uzdravení: „Byla jsem váhavá a vystrašená, pořád jsem o všem pochybovala. Byla jsem té­měř neschopná vidět jakékoli souvislosti.“

Zdroj: Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy, nakladatelství Pragma

Přidat komentář

 
* *