Uvíznutí v čase

5.2.2003 00:00
Psychologie

Psychické trauma se nevytváří naráz, samotnou událostí, ale vyvstává s postupujícím časem tehdy, znemožňuje-li postiženému jeho svobodnou existenci, a to tak, že se dotyčný neustále zdržuje u oné události, která ho neodklonitelně zaujala. Zaujetí se postupně stává zajetím. Být v zajetí události znamená časově uvíznout, setrvat u té okolnosti, která již měla pominout, neboť okolí, čas druhých lidí i čas dalších okolností plynou a člověk by měl odpovídat na nové nároky a výzvy.

i čas dalších okolností plynou a člověk by měl odpovídat na nové nároky a výzvy. Toto uvíznutí má ale za následek bytnění a rozrůstání traumatické události v neodkloněných a často obtížně odklonitelných představách v prostoru minulosti, tak významné proměny vztahovosti, postojů a hodnot.

Nedávno jsem měl v péči pacienta, který se již několik roků u různých psychiatrů a psychoterapeutů léčil s fobiemi. K nim se přidávaly opakující se stavy vyčerpanosti a deprese. Pacient prakticky nezabíral na žádný druh léčby. Byla vystřídána psychofarmaka, prošel skupinovou psychoterapií, analytickou individuální léčbou, kognitivně behaviorálním procesem, na tělo zaměřenou terapií, a to vše u nejlepších odborníků. Výsledek byl prakticky zanedbatelný, spíše se zdálo, že v průběhu času u něho dochází k postupné chronifikaci potíží.

Pacient neustále setrvával u svých dětských představ a očekávání, návyků a celého komplexního životního stylu. Jeho sny byly přeplněny katastrofickými náměty, jejich náměty i místa byly jen variacemi na jedno téma, totiž domova. V něm vystupovala především matka, která svého syna ponechávala s železnou pravidelností na holičkách.

Ani léky, ani dosavadní psychoterapie ve věci nezjednaly žádnou nápravu. Jediné, co se jevilo jako možná cesta z bludného kruhu ven, bylo jeho přerušení. Ale jak? Při srovnávání jednotlivých snů jsme zjistili, že pacient se v ohrožení pravidelně utíkal k matce, u které hledal pomoc. Ale ta mu ji, v podobě jakou náš pacient potřeboval, nikdy neposkytla. Napadlo nás, že kdybychom jej vystavili podobné situaci a matka by zareagovala jinak, že by mohlo dojít ke změně scénáře.

Proto jsme domluvili setkání, od něhož jsme si slibovali eventuální východisko z patové situace. Matku jsme požádali, aby za žádných okolností nereagovala na synovy výčitky a kritiku odmítavě, ani aby synovi jeho zlost a výčitku neopětovala, nic nevysvětlovala, ale pokojně jej vyslechla, zeptala se, co pro něho může udělat v současnosti. A aby tuto nabídku opakovala stále dokola, trpělivě a ochotně.

Pacient matce samozřejmě vyčetl vše zlé, co jej v životě potkalo, jak ho nechala po škole, nepomohla mu, když byl vystaven šikaně kluků z ulice, že mu stále jen přikazovala atd. Matka, které jsme poskytli naše ujištění, že tato cesta je nadějná, úkol přijala a také jej splnila. Přijímala jeho kritiku a výčitky, ale stále obracela jeho pozornost do přítomnosti. Ptala se jej znovu a znovu, co pro něj může udělat nyní. Nakonec jí řekl, že by od ní chtěl, aby mu nahradila jeho zkažené dětství, aby ho mohl prožít znovu a jinak.

Matka odpověděla jediným způsobem, který byl v dané situaci nosný. Řekla mu, že by to pro něho s dnešním porozuměním a v dnešní situaci ráda udělala, ale že mu dětství navrátit nemůže, avšak to, co by potřeboval a co by mohlo být v jejích silách v současnosti, pro něj ráda udělá. Je přece její syn, kterého má ráda.

Tento krok se ukázal být zlomový a znamenal začátek postupné změny v jeho časové životní orientaci. Mladý muž začal současnost vnímat mnohem přítomněji a minulostní ladění i prodlévání v ní nechával postupně uplynout dozadu. Tím se mu konečně otevřela současnost a cesta z nemoci ven. Pacient se postupně přeladil i emočně. Z mrzutého, zapšklého a křivdou naplněného člověka se postupně stával vtipný a otevřený člověk. Než se tak stalo, trvalo to ještě dlouhou dobu.

?Lidem, kteří ulpěli v některém z časových modů, zpravidla (ale nejen) v minulosti, již nezbývá dosti "času" na současnost ani na výhledy do budoucnosti. A tak se spolu s defektním časováním vytváří psychická porucha, psychopatologický defekt. Způsob účasti na vzpomínce určuje, zda a jak minulost přetrvává v současném prožívání jakožto ("subjektivní") minulost.

Zdroj:ukázka z ?Jiří Růžička -Vzpomínka, halucinace a časové prožívání v psychoterapeutické reflexi? ? časopis Konfrontace

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Jsem jasnovidná a vidím u tohoto klienta postižení v l čakře, která se...
Ivanka  |  8.2.2003 17:19

Kladné vyřízení minulých stresů způsobených jinou osobou , nebo...
Eva  |  11.2.2003 09:51

Velice mě zaujal váš názor na psychické trauma.Již několik let trpím...
Jarda  |  11.2.2003 19:03

Jak na trauma - je velmi jednoduché .Výše zmíněnému postupu...
Lucka  |  26.7.2007 20:17

Lucko si dobrá. Nemůžeš napsat ještě víc. Nějaké další tipy, já...
six  |  26.7.2007 20:34

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *