Strach zkracuje život

13.9.2005 00:00
Psychologie

Vzájemné propojení nemoci a zdraví vysvětlil a na sobě samém vyzkoušel významný fyziolog Pavlov.

Po těžké nemoci velmi zeslábl. Na jeho žádost mu k posteli postavili na nízkou stoličku mísu s vodou, aby v ní mohl šplouchat rukama. Na otázku ošetřujícího lékaře, proč to dělá, Ivan Petrovič odpověděl: "Tak přemýšlejte: jsem strašně vyčerpaný, mozková kůra slábne... Kde vzít sílu? Tak jsem to vymyslel. Od dětství jsem se rád koupal a plaval - působilo mi to zvláštní radost. A když v té vodě šplouchám, mám radost a cítím, jak mi přibývá sil. Nabíjím sám sebe a posiluji mozkovou kůru od nejnižších (podkorových) oblastí." Podkorová centra nazýval I. P. Pavlov obrovským akumulátorem nervové soustavy.

Existuje jedna velmi poučná legenda o choleře. Poutník potkal Choleru v podobě ženy, která mu slíbila, že ve městě vyléčí určitý počet lidí. Mnozí z nich však zemřeli. Poutník jí vyčítal, že nedodržela slovo. Na jeho výčitku Cholera odpověděla: "Všichni, kteří zemřeli navíc, nezahynuli kvůli mně, nýbrž ze strachu".

Akademik V. M. Bechtěrev na toto téma řekl, že každý nemocný trpí svou nemocí a navíc ještě svým strachem. Legendární lékař Avicena v 16. století jako první provedl zajímavý pokus, ktetý vtipně dokazuje vliv strachu na stav celého organizmu. Dvě jehňata krmil stejnou potravou. Blízko jednoho, do sousední klece, posadil vlka, zatímco druhé jehně žilo bez nebezpečného souseda. Brzy začalo první jehně očividně chřadnout a onemocnělo, druhé zůstalo čilé a zdravé.

Jako odpověď na vznik např. emoce hněvu posílá mozek automaticky příkaz srdci, aby pozměnilo svou činnost. V důsledku toho podstatně roste rychlost srdečního tepu. Časem se počet srdečních úderů zvyšuje na 180 i více, a tato rychlost se zachovává, pokud podnět ke hněvu nezmizí. V souladu s tím stoupá i krevní tlak. Určité jste již slyšeli o lidech, které "porazilo", když byli od hněvu bez sebe. Došlo k tomu proto, že jejich krevní tlak se natolik zvýšil, že jim v mozku praskla céva.

Jiným následkem hněvu může být zúžení koronárních cév srdce. To někdy může zapříčinit smrt. V této souvislosti vzpomeňme na anglického fyziologa Johna Huntera. Trpěl neblahým spojením svého výbušného charakteru a nedostatečného zásobování koronárních cév krví. Hunter vždy říkal, že jeden "darebák", který ho nyní přivádí do zuřivosti, ho jednou zabije. Jednou se tento "lotr' objevil na jedné lékařské konferenci a Huntera vyvedl z míry. Následkem toho vědec umřel na ucpáni koronárních cév.

Vojenský lékař v armádě Napoleona I. Lerrey pozoroval závislost efektivity léčby raněných na jejich náladě a tvrdil, že vojáci postupujícího vítězného vojska se léčí mnohem snáze, než vojäci armády, která prohrává. N. L Pirogov přišel na to samé: rány vojáků-vítězů se hojily vý razně rychleji než rány poražených.

V době první světové války H. Bitscher objevil, že vojáci, raněni v bitvě u Anzia potřebují mnohem méně morfia pro anestezii nežli civilisté s podobnými ranami. Usoudil, že příčina je prostá - pro civilistu je zranění zdrojem dalšího neklidu, pro vojáka rána znamená brzký transport domů. Tento efekt se nyní nazývá "Anzio-efekt" Tím byla objektivně potvrzena stará pravda: příchod klauna do města má pro zdtaví jeho obyvatel větší význam než deset vozů naložených léky.

Strach, skleslost, stísněnost a závist jsou základní příčiny zkracování života. Optimisté, lidé nadšeni sebezdokonalováním, prakticky nejsou nemocní, protože radost jim dává křídla a znásobuje jejich síly, a pokud přece jen onemocní, rychle se uzdraví. Laureát Nobelovy ceny za medicínu doktor A. Carrel to vyjádřil takto: "Člověk, který neví, jak bojovat s pocitem nespokojenosti, umírá mladý."

Fyzické a psychické zdraví představuje jediný celek - to, jak myslíme, cítíme a jednáme, oč usilujeme, ovlivňuje naše fyzické zdraví a naopak, např. neustálé bolesti břicha nám asi sotva přivodí myšlenky na něco krásného. Přesto fyzické i duševní zdraví nestojí na souladu s nějakými normami či standardy, ale na souladu člověka se sebou samým a s realitou, ve které žije. Člověk je sám sobě odpovědný za svůj život, za své zdraví. Pochopení a přijetí této odpovědnosti může změnit v našem životě velmi mnoho věcí. Uzdravení a zachování zdraví se neobejde bez rovnováhy mezi našimi možnostmi a nároky, které jsou na nás kladeny. Jak vtipně poznamenal Stanislaw Jerzy Lec: "Povznes se nad sama sebe, ale neztrácej se z dohledu!" Každý z nás vládne světu, vždyť i kámen, ležící na cestě, vládne nad velkým mercedesem.

Zdroj: Sergej Nikitin - Kniha prodlužující život, nakladatelství Lott

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Dobrý den, váš článek je zajímavý. Avšak, ve třetím odstavci...
apan  |  10.5.2011 16:06

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *