Proč se chováme agresivně

6.8.2009 00:00
Psychologie

Nejjednodušší odpovědí je, že náš mozek je k agresivitě zkonstruován. V mozku se nalézají dvě dráhy, jež agresi zprostředkovávají. To však neznamená, že je agresivní chování nevyhnutelné.

Elektrická stimulace dráhy agrese v kterémkoliv místě od mozkového kmene až po starý mozek vyvolává agresivní reakci, avšak intenzita nutná k jejímu vyvolání roste, čím výše po dráze se stimulací postupujeme. Jednou z interpretací tohoto jevu je, že nižší struktury mozku, jako hypotalamus, agresivní chování nespouštějí, ale místo toho zásobují informacemi mozkovou kůru, sídlo racionálního myšlení. Kůra podle svých schopností uspořádává informace do smysluplných celků a spouští příslušné reakce emoční i tělesné.


Jestliže například stimulujeme agresorskou dráhu dominantního opičího samce rhesus, projeví agresi vůči podřízeným samcům v bezprostředním okolí - ale nikoliv vůči přítomným samicím.  Pokud stejnou dráhu stimulujeme u podřízených samců, schoulí se a chovají se kajícně. Jejich základní agresivní reakce se očividně upraví podle toho, co se naučili o svém postavení ve společenské hierarchii.


Stejně jako ostatní primáti i my upravujeme své agresivní chování v závislosti na větším počtu nejrůznějších faktorů. Frustrace je například známá tím, že zvyšuje pravděpodobnost agresivního chování. Záleží však i na příslušných podnětech z okolí. V jedné studii si například účastníci měli zvolit intenzitu šoku, který uštědří druhé osobě. Jejich volba byla závislá na dvou faktorech: na úrovni frustrace zakoušené při sestavování série skládaček a na druhu filmu, který viděli. Čím více frustrováni se účastníci cítili, tím vyšší intenzitu šoků volili.  Avšak frustrovaní účastníci, kteří sledovali film obsahující násilné boxerské scény, uštědřovali intenzivnější šoky než osoby také frustrované, avšak sledující film bez násilných scén. (Generátor elektrických šoků nebyl zapojen, takže ve skutečnosti nebyl nikdo šokům vystaven. Dobrovolníci o tom však neměli tušení až do krátké instruktáže, konané po ukončení experimentu.)


Podobných výsledků vědci dosáhli, když dobrovolné účastníky experimentu vystavili frustraci v místnosti, v níž umístili buď zbraň, nebo badmintonovou raketu  Když později měli uštědřit elektrický ?šok? domnělému druhému účastníkovi, ti, kteří byli frustrováni za přítomnosti zbraně, uštědřovali větší šok než účastníci vystavení frustraci za přítomnosti badmintonové rakety. Okolní podněty spojené s agresí provokují více agrese tehdy, cítíme-li se frustrováni.


Další faktor ovlivňující naše chování ve směru agresivity či neagresivity je to, zda máme důvod věřit, že oběť sáhne k odplatě. Obecně řečeno, strach z odvety utlumuje agresivní chování. Jsou tu však dvě námitky. Za prvé, strach z odvety nefunguje u ?zločinů z vášně?, tj. když agresor cítí vůči oběti extrémní vztek.  Jsme-li v zajetí intenzivní zlosti, mnoho z nás se bude chovat agresivně, i když víme, že později kvůli tomu budeme trpět. Za druhé, což je ještě zajímavější: pohrůžka odplaty funguje pouze tehdy, když si je agresor jist , že zamýšlená oběť k odplatě sáhne.


Z toho vyplývají jasné závěry pro zákonnou moc. Jak zástupci zákonných složek moci často zdůrazňují, pokud se zločin nepodaří vyřešit v rámci několika dní poté, co je nahlášen, pravděpodobnost, že bude vůbec kdy vyřešen, prudce klesá. V rozsáhlých městských oblastech, kde zločin bují a policejní oddělení jsou hluboko pod stavem, se nepodaří ročně vyřešit doslova stovky zločinů. Podle některých analytiků zmenšená pravděpodobnost dopadení hraje hlavní roli ve zvyšování zločinnosti, což je mínění, které odráží i následující výňatek z rozhovoru s usvědčeným vrahem, pobývajícím ve vězení od roku 1962. Rozhovor uveřejnil časopis Time .

Q: Co tedy potom zabrání násilným zločinům?
A: Pouze jediná věc: jistota zatčení. Jestliže se zločinec bojí, že bude dopaden, dvakrát si to rozmyslí, než někoho oloupí nebo okrade. A nebude záležet na tom, jestli rozsudek bude na rok nebo na sto let.

Dalším faktorem, který se zdá nápomocný při snižování výskytu agresivního chování, je sledování někoho, kdo zachází se vztekem a zlostí neagresivním způsobem. Jedna technika, úspěšně užitá na agresivní děti, spočívala ve vyzvání vytvářet alternativy k agresivnímu chování.  Agresivní děti v typickém případě žijí v rodinném prostředí, kde agrese je výběrovou reakcí na jakýkoliv problém. Tyto děti doslova nikdy nespatřily nikoho jednat ve frustrující či provokující situaci jakýmkoliv jiným způsobem. Klíčem je přivést je k pochopení, že si způsob svého chování mohou vybrat. Za tím účelem je vyzveme, aby si představily určitou situaci (např. jak jim někdo na hřišti spílá) a pak vytvořily tolik možných reakcí, kolik jen dokážou. První je vždy reakce agresivní (tj. ?Prásknul bych ho do hlavy.?). Tuto reakci přijmeme jako jednu z alternativ a pak dítě vyzveme, aby vymyslelo, co dalšího lze udělat (tj. ?Jo, to je jedna věc, kterou bys mohl udělat. Co jiného bys mohl udělat??). Tak pokračujeme se souborem nejrůznějších představovaných scénářů a pak také ve skutečných situacích. Časem může být začarovaný kruh ?provokace - čin? zlomen a zaměněn za kruh ?stop - přemýšlení o alternativách - výběr - čin?. Dítěti dáme možnost uvědomit si, že si může vybrat, jak bude na provokaci reagovat.

Obtíží pochopitelně je, že zatímco někdo má plné ruce práce s předváděním nenásilných způsobů práce se zlostí, sdělovací prostředky nás ze všech sil bombardují scénami oslavujícími násilí. Zvyšuje sledování násilných televizních programů výskyt agresivního chování? Kvůli prozkoumání tohoto problému se uskutečnila řada studií, zahrnujících osoby z několika zemí, kterým bylo v roce 1960 od osmi do třiceti let.  Ukázalo se, že mezi lidmi v dětském věku sledujícími nejnásilnější televizní scény je v dospělosti vyšší výskyt usvědčujících rozsudků ze zločinů, než jak je tomu u průměrné populace. Tito lidé se také více při výchově svých dětí spoléhají na tělesné tresty a vykazují více agrese i navenek.


Je tu však komplikace: Jak zjistíme, kterým směrem příčinný ukazatel míří? Zmíněné výsledky bychom mohli rovněž interpretovat způsobem, že necitelní lidé náchylní k agresi se rádi dívají na televizní násilí. Jiné studie však vedou k závěru, že sledování násilností skutečně vede k necitelnosti. Skupině osmi- až desetiletých dětí vědci například měřili GSR (kožní galvanickou reakci) v okamžiku, kdy děti sledovaly buď násilnou televizní scénu z policejního zásahu, nebo napínavý, ale nikoliv násilný záznam volejbalového utkání.  Celkové vybuzení vyvolané násilnou scénou a nenásilným volejbalovým zápasem bylo téměř identické a naznačovalo, že obě ukázky bezpochyby diváky vzrušily. Poté experimentátor děti vyzval, aby sledovaly jinou skupinu dětí na dalším televizním záznamu, a sám si odskočil zatelefonovat. Aniž by na to byly děti předem připraveny, sledovaly videozáznam, na němž se skupina předškolních dětí dopouštěla série agresivních činů, počínajíc výměnou hanlivých narážek až po tělesnou agresi a ničení majetku. Skupina předtím sledující násilnou televizní scénu reagovala na ukázku násilí mezi předškoláky významně slaběji (menší GSR) než děti, které sledovaly volejbalový zápas. Toto násilí jimi prostě tak neotřáslo.


Užitím stejné techniky se vědcům v dalších studiích podařilo ukázat, že sledování televizního násilí vede děti k tomu, že když jsou svědky násilí v reálném životě, vyhledávají pomoc dospělých pomaleji či později, a jsou ochotnější přihlížet tělesnému násilí na podstatně vyšší úrovni intenzity, než tuto pomoc vyhledají. Ve skutečnosti se v rámci zmíněných studií mnoho dětí po zhlédnutí násilnického filmu vyhledat pomoc neobtěžovalo vůbec.


Podobných výsledků psychologové dosáhli i u dospělých (univerzitních studentů). Po zhlédnutí filmových klipů obsahujících násilí (např. záběrů předvolebního sjezdu Demokratické strany z roku 1968 v Chicagu) vykazovali vysokoškoláci slabší fyziologické reakce v okamžiku, kdy byli svědky násilí v reálném životě  a když sahali k odvetným opatřením vůči někomu projevujícímu vůči nim zlost. V okamžiku odvety nejen vykazovali menší rozrušení, ale projevovali se rovněž i ve vyšší míře agresivně.



Ponecháme-li stranou ekonomické a politické zřetele, vnucuje se ještě jedna otázka: Jestliže nepřiměřená agrese působí na světě tolik zla, proč  se tedy chováme nepřiměřeně agresivně? Nejjednodušší odpovědí je ?no protože se nám tím uleví?. Když se zlobíme nebo jsme frustrovaní, trpíme množstvím změn ve svých fyziologických pochodech. Nejzhoubnější je zvýšení krevního tlaku. Projevení vzteku či frustrace prostřednictvím odplaty snižuje, jak se zjistilo, krevní tlak rychleji než ignorování útoku či reagování přátelskou odpovědí.  Zadržování vzteku v okamžiku provokace je ve skutečnosti spojováno s vyšším výskytem chronicky zvýšeného krevního tlaku a ucpanými tepnami než styl spočívající v projevení zlosti navenek.


Tím však vztah mezi agresí a srdečními příhodami nekončí: Cítíte-li po agresivním jednání zděšení či vinu, váš krevní tlak se k normálu nevrátí. Zůstane prostě viset kdesi ve stratosféře.  Navíc velké množství výzkumů naznačuje, že stejně jako podřízení opičí samci stimulovaní v oblasti dráhy agrese, i my s větší pravděpodobností pociťujeme zděšení či vinu, jestliže se projevíme agresivně vůči výše postavené osobě.

Zřetelně tuto skutečnost ilustrují výsledky jedné studie: Nejdříve v ní byli jednotliví dobrovolníci ženského i mužského pohlaví vystaveni hrubému a nešetrnému zacházení ze strany jednoho z experimentátorů. Později pokusné osoby dostaly příležitost dotyčnému experimentátorovi uštědřit elektrický šok.  Někdy se dotyčný uvedl jako člen fakulty (vyšší status) a jindy jako student z nižších ročníků (nízký status). Počáteční nešetrné zacházení u dobrovolníků vedlo k významnému zvýšení krevního tlaku. Když však rozezlení účastníci pokusu věřili, že experimentátor je studentem, jejich krevní tlak se poté, co mohli dotyčnému uštědřit elektrický šok, rychle vracel na normální úroveň. Když však naproti tomu věřili, že experimentátor je profesorem, jejich krevní tlak zůstal zvýšený. Další studie prokázaly, že když si můžeme vybrat, zda budeme, či nebudeme vůči někomu, kdo nás provokoval, jednat agresivně, většina z nás se agresivně projeví pouze vůči provokatérovi níže postavenému, než jsme my sami.  Mnoho z nás dá za účelem snížení pocitu frustrace ve skutečnosti přednost projevit agresi vůči nezúčastněné třetí straně, než bychom sáhli k odplatě vůči osobě výše postavené.


Vidíte tedy, v jaké bezradnosti se nacházíme. Když nás někdo provokuje a frustruje, roste náš krevní tlak a cítíme se nepříjemně. Držíme-li svoji zlost pod pokličkou, můžeme očekávat poškození na tělesné úrovni. Vyjádříme-li zlost navenek, pociťujeme úlevu. Agresivní chování nás tedy nesmírně posiluje. Hezká řádka výzkumů popravdě řečeno ukázala, že osoby jednající v reakci na provokaci agresivně s větší pravděpodobností reagují agresí v případě dalších střetnutí - bezpochyby proto, že agrese nabízí okamžitou úlevu.  Pokud je však osoba zasluhující naši odplatu výše postavená, mnoho z nás se cítí tělesně nepříjemně, i když agresi projeví. Co tedy děláme potom? Nacházíme si obětního beránka. Agresivní jednání vůči menším a slabším, než jsme my sami, poskytuje našemu tělesnému nepohodlí úlevu. Někteří lidé nakonec tomuto nutkání k rychlé úlevě zcela propadnou.  Nazýváme je pak surovci, tyrany, násilníky, zneužívateli dětí, ubližovateli a sexuálními dravci.

Denise Cumminsová - Záhady experimentální psychologie (Portál)

Související články

Hněv

26.10.2009 00:00

Malý vztekloun

2.4.2009 00:00

Rozdíl mezi pasivitou, agresivitou a asertivitou

26.2.2009 00:00

Zenový příběh o lásce

29.5.2007 00:00

Nedostatek žen vyvolává násilí

29.9.2006 00:00

Záchvaty vzteku u dětí

19.6.2006 00:00

Erotika a násilí narušují vnímání

21.9.2005 00:00

Vybij svůj vztek akcí!

22.9.2004 00:00

Kde se bere zlost?

21.11.2003 00:00

Depresivní matky mají často agresivní potomky

13.11.2003 00:00

Přidat komentář

 
* *