Proč rádi nahlížíme za masky?

9.6.2011 00:00
Psychologie

O mnoha psycholozích a psychiatrech se říká, že skrze brýle své odbornosti hledají pouze lepší porozumění svým vlastním problémům. Toto tvrzení je založeno na docela trefném pozorování. Nahlížet do druhých lidí je, jako by se člověk díval do zrcadla a získával nové náhledy na vlastní zrcadlový obraz. Přání prohlédnout lidi (které odpovídá přání posvítit si za jejich masku) však vyvstává z nejrůznějších motivů.

Je tu celá řada odborníků v nejrůznějších profesích, kteří žijí ze správného odhadu druhých lidí, aby na ně pak mohli působit: lékaři, psychologové, předsedové všeho druhu, po­litici, advokáti, odboráři, experti na reklamu a obchodníci, herci, pracovníci šoubyznysu a také dealeři, co chodí ode dveří ke dveřím a někteří z nich umí fantasticky odhadnout na první pohled situaci, aby pak zkasírovali zákazníky. Jed­ná se stejně tak dobře o již lehce prošedivělého Casanovu, který využívá své psychologické poznatky, plody zkušenos­tí, k tomu, aby popletl hlavu co nejvíce ženám.

Nezřídka se lidé zajímají o psychologické vědění jako o pravidla a triky společenské hry, která pomáhá pozved­nout vědomí vlastní hodnoty. Má člověku rozšířit poznání, aby mohl odhadovat intelektuální a charakterové vlastnosti druhých lidí. Umění analyzovat lidi platí za schopnost hod­nou úsilí stejně jako schopnost ovládat některé cizí jazyky nebo hrát perfektně tenis.

Výše zmíněná skutečnost svádí nemálo „psychoamatérů“ k analýze známých a přátel - nejčastěji v jejich nepřítomnosti. Získávají si tím pověst bystrosti a důvtipu a ve společnosti možná docílí i dominantní role, neboť každý z přítomných se cítí být vydán na milost této domněle ostré pitvající analytické inteligenci, která umí prosvítit osobu až do posledního záhybu. A kdopak by - ruku na srdce - neměl co k zakrývání?

Umění prohlédnout masky lidí tedy nabízí mnohému člo­věku možnost imponovat a přitom být chráněn více nebo méně zdůrazněnou vědeckostí. Nabízí mu dokonce i mož­nost ovládat, dostat ze sebe agresi a zůstat přitom často ne­potrestán - minimálně se však oddávat voyeurské zábavě.

Když totiž řeknu, že je pan X grázl, riskuji ostrou kriti­ku, možná dokonce i odsudek. Ošatím-li však stejné tvrzení do psychologického hávu, je pravděpodobné, že budu ozna­čen za znalce lidí vysoké inteligence. Kdo se pak bude ptát, jestli jsem své závěry o panu X neučinil proto, abych ho ze závisti, tedy z citu nižší kvality, srazil na svou vlastní úro­veň? Přitom je úplně lhostejné, zda to byly hezčí zuby pana X, jeho vyšší vzrůst, jeho lepší výdělek nebo jeho přesvěd­čivý úspěch u žen, které mne zahltily potřebou vyzkoušet si na něm své znalosti. Znalosti jak prohlédnout maskování.

V    mnoha případech je tedy záměr druhého odmaskovat znovu jen nějakou maskou, totiž maskou převahy nebo mas­kou vědeckého posuzování lidí, za kterou se neskrývá nic jiného než zlá, zhoubná kritika. Protože je však úsudek svá­zaný emocemi do značné míry subjektivní, vystavuje se „zna­lec lidí“ nebezpečí, že dospěl k závěrům, které mají pramalý vztah k realitě.

Kdo umí, kdo by měl a kdo smí nahlížet za masky?

V čase velkých maškarních bálů stupňovalo půlnoční od­maskování do nejvyšší míry všeobecnou veselost. Mimořád­ný potlesk si pak zasloužil ten, komu se podařilo zůstat ne­poznán. I když se tento zvyk na parketu tanečních sálů už přežil, na poli lidského maskování platí stejně jako dříve: Každý se ukrývá za svou maskou tak dlouho, jak jen může.

Jaký to však vůbec má smysl chtít vidět za masky? Jak daleko by měl jít podřízený při odmaskovávání svého šéfa, představený v odmaskování svých spolupracovníků, mile­nec u svého protějšku, manželka u manžela, dítě u svých rodičů a rodiče zas u svého dítěte?

Na položenou otázku můžeme velice rychle odpovědět: Jsou lidé, kteří nemohou žít jinak než v neustálé analýze okolí, a kde je to jen možné, druhé odmaskovávají. A na druhé straně jsou lidé, kteří nezkoumají skutečnou pravdu, ale daleko raději si pěstují iluze, jimiž se dokonce ještě opá­její. Potřebují kolem sebe lidi a ideje, které vášnivě milují, hluboce uctívají a smí šťastně obdivovat. Jsou to ti lidé, kte­ří se sice nebrání sejmutí masky ze svého idolu, pakliže vý­sledek odpovídá jejich očekávání, házejí však všechny zna­losti o člověku přes palubu, vyjde-li o jejich „panence“ na světlo něco jiného.

Největší nepřátelé odmaskování jsou přirozeně ti, kterým by odložení masky škodilo. Proto také za všech dob existo­valy cenzura, potlačování svobody projevu, Indices librorum prohibitorum a takzvané nepsané zákony, podle kterých se například nehodí, aby se podřízený zajímal o příchody a soukromý život svého šéfa. Šéf smí naproti tomu zkoušet všechno, aby se o svých spolupracovnících dozvěděl co nej­více. Vedoucí si úplně samozřejmě bere právo informovat se o uchazeči z grafologického posudku. Ten by však se svý­mi šancemi na místo zle pochodil, kdyby jej snad napadlo vystavit svého budoucího nadřízeného stejné zkoušce pís­ma, aby si u grafologa zjistil, odpovídá-li tak důležitý bu­doucí šéf jeho představám po stránce charakterové, duchov­ní nebo morální. Přitom je tato podle současných norem ne­přípustná zvědavost pouhým přáním získat informaci.

Zdroj: Dr. Alfred J. Bierach - Za maskou je člověk, nakladatelství Alternativa


Související články

Za maskou je člověk

3.5.2011 00:00

Setrvávání ve starých rolích

19.2.2002 00:00

Přidat komentář

 
* *