Proč jsme agresivní?

28.4.2019 00:00
Psychologie

Nejjednodušší odpovědí je, že náš mozek je k agresivitě zkonstruován. V mozku se nalézají dvě dráhy, jež agresi zprostředkovávají. To však neznamená, že je agresivní chování nevyhnutelné.

Stejně jako ostatní primáti i my upravujeme své agresivní chování v závislosti na větším počtu nejrůznějších faktorů. Frustrace je například známá tím, že zvyšuje pravděpodobnost agresivního chování. Záleží však i na příslušných podnětech z okolí. V jedné studii si například účastníci měli zvolit intenzitu šoku, který uštědří druhé osobě. Jejich volba byla závislá na dvou faktorech: na úrovni frustrace zakoušené při sestavování série skládaček a na druhu filmu, který viděli. Čím více frustrováni se účastníci cítili, tím vyšší intenzitu šoků volili.  Avšak frustrovaní účastníci, kteří sledovali film obsahující násilné boxerské scény, uštědřovali intenzivnější šoky než osoby také frustrované, avšak sledující film bez násilných scén. (Generátor elektrických šoků nebyl zapojen, takže ve skutečnosti nebyl nikdo šokům vystaven. Dobrovolníci o tom však neměli tušení až do krátké instruktáže, konané po ukončení experimentu.)


Podobných výsledků vědci dosáhli, když dobrovolné účastníky experimentu vystavili frustraci v místnosti, v níž umístili buď zbraň, nebo badmintonovou raketu  Když později měli uštědřit elektrický ?šok? domnělému druhému účastníkovi, ti, kteří byli frustrováni za přítomnosti zbraně, uštědřovali větší šok než účastníci vystavení frustraci za přítomnosti badmintonové rakety. Okolní podněty spojené s agresí provokují více agrese tehdy, cítíme-li se frustrováni.


Další faktor ovlivňující naše chování ve směru agresivity či neagresivity je to, zda máme důvod věřit, že oběť sáhne k odplatě. Obecně řečeno, strach z odvety utlumuje agresivní chování. Jsou tu však dvě námitky. Za prvé, strach z odvety nefunguje u “zločinů z vášně“, tj. když agresor cítí vůči oběti extrémní vztek.  Jsme-li v zajetí intenzivní zlosti, mnoho z nás se bude chovat agresivně, i když víme, že později kvůli tomu budeme trpět. Za druhé, což je ještě zajímavější: pohrůžka odplaty funguje pouze tehdy, když si je agresor jist , že zamýšlená oběť k odplatě sáhne.


Z toho vyplývají jasné závěry pro zákonnou moc. Jak zástupci zákonných složek moci často zdůrazňují, pokud se zločin nepodaří vyřešit v rámci několika dní poté, co je nahlášen, pravděpodobnost, že bude vůbec kdy vyřešen, prudce klesá. V rozsáhlých městských oblastech, kde zločin bují a policejní oddělení jsou hluboko pod stavem, se nepodaří ročně vyřešit doslova stovky zločinů. Podle některých analytiků zmenšená pravděpodobnost dopadení hraje hlavní roli ve zvyšování zločinnosti, což je mínění, které odráží i následující výňatek z rozhovoru s usvědčeným vrahem, pobývajícím ve vězení od roku 1962. Rozhovor uveřejnil časopis Time .

Q: Co tedy potom zabrání násilným zločinům?
A: Pouze jediná věc: jistota zatčení. Jestliže se zločinec bojí, že bude dopaden, dvakrát si to rozmyslí, než někoho oloupí nebo okrade. A nebude záležet na tom, jestli rozsudek bude na rok nebo na sto let.

Dalším faktorem, který se zdá nápomocný při snižování výskytu agresivního chování, je sledování někoho, kdo zachází se vztekem a zlostí neagresivním způsobem. Jedna technika, úspěšně užitá na agresivní děti, spočívala ve vyzvání vytvářet alternativy k agresivnímu chování  Agresivní děti v typickém případě žijí v rodinném prostředí, kde agrese je výběrovou reakcí na jakýkoliv problém. Tyto děti doslova nikdy nespatřily nikoho jednat ve frustrující či provokující situaci jakýmkoliv jiným způsobem. Klíčem je přivést je k pochopení, že si způsob svého chování mohou vybrat. Za tím účelem je vyzveme, aby si představily určitou situaci (např. jak jim někdo na hřišti spílá) a pak vytvořily tolik možných reakcí, kolik jen dokážou. První je vždy reakce agresivní (tj. “Prásknul bych ho do hlavy.“). Tuto reakci přijmeme jako jednu z alternativ a pak dítě vyzveme, aby vymyslelo, co dalšího lze udělat (tj. “Jo, to je jedna věc, kterou bys mohl udělat. Co jiného bys mohl udělat?“). Tak pokračujeme se souborem nejrůznějších představovaných scénářů a pak také ve skutečných situacích. Časem může být začarovaný kruh “provokace - čin“ zlomen a zaměněn za kruh “stop - přemýšlení o alternativách - výběr - čin“. Dítěti dáme možnost uvědomit si, že si může vybrat, jak bude na provokaci reagovat.


Obtíží pochopitelně je, že zatímco někdo má plné ruce práce s předváděním nenásilných způsobů práce se zlostí, sdělovací prostředky nás ze všech sil bombardují scénami oslavujícími násilí. Zvyšuje sledování násilných televizních programů výskyt agresivního chování? Kvůli prozkoumání tohoto problému se uskutečnila řada studií, zahrnujících osoby z několika zemí, kterým bylo v roce 1960 od osmi do třiceti let.  Ukázalo se, že mezi lidmi v dětském věku sledujícími nejnásilnější televizní scény je v dospělosti vyšší výskyt usvědčujících rozsudků ze zločinů, než jak je tomu u průměrné populace. Tito lidé se také více při výchově svých dětí spoléhají na tělesné tresty a vykazují více agrese i navenek.


Je tu však komplikace: Jak zjistíme, kterým směrem příčinný ukazatel míří? Zmíněné výsledky bychom mohli rovněž interpretovat způsobem, že necitelní lidé náchylní k agresi se rádi dívají na televizní násilí. Jiné studie však vedou k závěru, že sledování násilností skutečně vede k necitelnosti. Skupině osmi- až desetiletých dětí vědci například měřili GSR (kožní galvanickou reakci) v okamžiku, kdy děti sledovaly buď násilnou televizní scénu z policejního zásahu, nebo napínavý, ale nikoliv násilný záznam volejbalového utkání.  Celkové vybuzení vyvolané násilnou scénou a nenásilným volejbalovým zápasem bylo téměř identické a naznačovalo, že obě ukázky bezpochyby diváky vzrušily. Poté experimentátor děti vyzval, aby sledovaly jinou skupinu dětí na dalším televizním záznamu, a sám si odskočil zatelefonovat. Aniž by na to byly děti předem připraveny, sledovaly videozáznam, na němž se skupina předškolních dětí dopouštěla série agresivních činů, počínajíc výměnou hanlivých narážek až po tělesnou agresi a ničení majetku. Skupina předtím sledující násilnou televizní scénu reagovala na ukázku násilí mezi předškoláky významně slaběji (menší GSR) než děti, které sledovaly volejbalový zápas. Toto násilí jimi prostě tak neotřáslo.


Užitím stejné techniky se vědcům v dalších studiích podařilo ukázat, že sledování televizního násilí vede děti k tomu, že když jsou svědky násilí v reálném životě, vyhledávají pomoc dospělých pomaleji či později, a jsou ochotnější přihlížet tělesnému násilí na podstatně vyšší úrovni intenzity, než tuto pomoc vyhledají. Ve skutečnosti se v rámci zmíněných studií mnoho dětí po zhlédnutí násilnického filmu vyhledat pomoc neobtěžovalo vůbec.


Podobných výsledků psychologové dosáhli i u dospělých (univerzitních studentů).


Jestliže nás sledování násilí činí agresivnějšími, jak na nás účinkuje všechen ten televizní sex? Velké množství výzkumů naznačuje, že sledování násilné  erotiky vede muže k více násilnickému chování vůči ženám. Mužští účastníci v jedné studii například měli možnost udělovat elektrické šoky (ve skutečnosti však opět k žádným šokům nedocházelo) druhému mužskému či ženskému domnělému účastníkovi, a to domněle jako trest za chyby, jichž se dopouštěli při plnění úlohy z oblasti učení. Předtím zhlédli krátký videozáznam. Někteří z nich sledovali nenásilnický erotický film, jiní se dívali na znásilnění a další zhlédli film neobsahující ani sex, ani násilí. Muži sledující erotický film neuštědřovali domnělým spoluúčastníkům o nic větší elektrické šoky než ti, kteří viděli film běžný. Avšak muži sledující film ukazující znásilnění uštědřovali významně silnější šoky ženské domnělé spoluúčastnici.  Jak se zdá, filmový záznam znásilnění vyvolal výslovně vůči ženám větší míru agrese.
Podobně po sledování dvou filmů ukazujících hrubé znásilnění akceptovala skupina mužů ve větší míře násilí vůči ženám a více věřili tomu, že ženám se znásilnění ve skutečnosti líbí (tzv. ?mýtus znásilnění?), než tomu bylo u mužů sledujících dva filmy neutrální. U žen se objevovaly reakce opačné. Po sledování filmů ukazujících znásilnění akceptovaly ženy v menší míře násilí vůči ženám a méně věřily mýtu znásilnění. Závěrem v souvislosti s pornografií a agresí se zdá, že erotika sama o sobě má na mužskou agresi malý účinek, ale míchání násilí s erotikou uvolňuje agresi zaměřenou výslovně vůči ženám.


V bezpočtu studií sexuální agrese souhlasilo 40 procent z dotazovaných mužů s prohlášením: ?Mohl bych přinutit ženu k sexuálnímu styku proti její vůli, pokud bych se domníval, že můžu uniknout trestu.? Když se slova ?přinutit ženu k sexuálnímu styku? zaměnila za ?znásilnit ženu?, souhlasilo s prohlášením ještě stále 18 procent mužů.  Kde se bere tato ochota projevovat se agresivně vůči tělesně slabšímu pohlaví? Odpověď snad nalézáme v oblasti sexuálního chování našich bratrů primátů.


Velké opice se v divočině páří nepříliš často a sexuální agrese se vyskytuje zřídka. Když však samce orangutanů, goril či šimpanzů umístíme do klece společně se samicemi, které nemohou uniknout, sexuální agrese se objevuje. Orangutani se například v divočině páří přibližně třikrát do měsíce. Když však vědci z Yerkeského regionálního centra primátů při Emoryjské univerzitě umístili v jednom kotci orangutaní samce dohromady se samicemi, docházelo k páření každý den, přičemž ve většině případů šlo o kopulace vynucené na samicích násilím. Agrese okamžitě ustala a četnost páření se vrátila na úroveň pozorovanou ve volné přírodě, jakmile se samicím otevřela cesta k úniku. Toho bylo dosaženo utvořením dveří do samičí ohrady, které byly příliš úzké na to, aby se jimi protáhl samec. Zajímavé je, že i když samice vlezla do samčího oddělení, samec na ni neútočil. Dokud si byl vědom toho, že samice může uniknout, neprojevoval se vůči ní agresivně.  Vědci si rovněž povšimli, že se samice bránily a vzdorovaly tehdy, když věděly o možnosti uniknout; pokud jim oproti tomu bylo známo, že cesta k úniku neexistuje, jejich obrana byla polovičatá a rychle se vzdávaly.


Můžeme poznatky o primátech zobecnit na člověka? Vědci došli k závěru: ?Získané údaje podporují výklad, že sexuální agrese je v určité míře vrozenou charakteristikou repertoáru chování našich nejbližších biologických příbuzných a že podmínky činící samice vůči takové agresi zranitelnými vedou k růstu jejího výskytu.? O jaké podmínky se jedná? ?...pravděpodobnost, že se lidská samička setká se sexuální agresí, je přímo ve vztahu k podmínkám - sociálního a kulturního prostředí - které dovolují mužské převaze nad ženou převzít řídící úlohu při regulaci sexuálních interakcí,  a tím redukují ženské právo odmítnout sexuální návrhy? (kurzíva autorka). Výzkumy rovněž ukazují, že ?...taková agrese se pravděpodobně projevuje za nejrůznějších podmínek, dokud společnost a jedinci nepřijmou příslušná opatření, aby jí předešli?.


Proberme si tedy, co nám zmíněné studie sdělují: Stejně jako vraždy a krádeže je i sexuální agrese v povaze živočišných druhů. Čím vyšší je převaha samců nad samičkami, tím vyšší je pravděpodobnost výskytu sexuálního obtěžování a znásilnění. Situace významně blokující samičí způsobilost říci ?ne? tím, že samci nad ní dávají velkou moc (tj. nadřízený muž a jemu podřízená žena; rozezlený zaměstnaný manžel a na něm závislá manželka; frustrovaný, agresivní samec a osamělá samička), budou přesně těmi situacemi, v nichž se sexuální obtěžování a znásilnění vyskytuje s největší pravděpodobností.


Protijedem je ujistit se, že existuje reálná možnost říci ne. Znamená to zrovnoprávnit ženy natolik, aby nebyly v pozici závislosti - což je argument, který Spojené státy v roce 1994 silně prosazovaly na konferenci Cairo, věnované růstu světové populace. A jak američtí delegáti na konferenci zdůrazňovali, nejjistější cestou k tomu je zvětšit jejich výdělek.


Ponecháme-li stranou ekonomické a politické zřetele, vnucuje se ještě jedna otázka: Jestliže nepřiměřená agrese působí na světě tolik zla, proč  se tedy chováme nepřiměřeně agresivně? Nejjednodušší odpovědí je “no protože se nám tím uleví“. Když se zlobíme nebo jsme frustrovaní, trpíme množstvím změn ve svých fyziologických pochodech. Nejzhoubnější je zvýšení krevního tlaku. Projevení vzteku či frustrace prostřednictvím odplaty snižuje, jak se zjistilo, krevní tlak rychleji než ignorování útoku či reagování přátelskou odpovědí.  Zadržování vzteku v okamžiku provokace je ve skutečnosti spojováno s vyšším výskytem chronicky zvýšeného krevního tlaku a ucpanými tepnami než styl spočívající v projevení zlosti navenek.


Tím však vztah mezi agresí a srdečními příhodami nekončí: Cítíte-li po agresivním jednání zděšení či vinu, váš krevní tlak se k normálu nevrátí. Zůstane prostě viset kdesi ve stratosféře.  Navíc velké množství výzkumů naznačuje, že stejně jako podřízení opičí samci stimulovaní v oblasti dráhy agrese, i my s větší pravděpodobností pociťujeme zděšení či vinu, jestliže se projevíme agresivně vůči výše postavené osobě. Zřetelně tuto skutečnost ilustrují výsledky jedné studie: Nejdříve v ní byli jednotliví dobrovolníci ženského i mužského pohlaví vystaveni hrubému a nešetrnému zacházení ze strany jednoho z experimentátorů. Později pokusné osoby dostaly příležitost dotyčnému experimentátorovi uštědřit elektrický šok.  Někdy se dotyčný uvedl jako člen fakulty (vyšší status) a jindy jako student z nižších ročníků (nízký status). Počáteční nešetrné zacházení u dobrovolníků vedlo k významnému zvýšení krevního tlaku. Když však rozezlení účastníci pokusu věřili, že experimentátor je studentem, jejich krevní tlak se poté, co mohli dotyčnému uštědřit elektrický šok, rychle vracel na normální úroveň. Když však naproti tomu věřili, že experimentátor je profesorem, jejich krevní tlak zůstal zvýšený. Další studie prokázaly, že když si můžeme vybrat, zda budeme, či nebudeme vůči někomu, kdo nás provokoval, jednat agresivně, většina z nás se agresivně projeví pouze vůči provokatérovi níže postavenému, než jsme my sami.  Mnoho z nás dá za účelem snížení pocitu frustrace ve skutečnosti přednost projevit agresi vůči nezúčastněné třetí straně, než bychom sáhli k odplatě vůči osobě výše postavené.


Vidíte tedy, v jaké bezradnosti se nacházíme. Když nás někdo provokuje a frustruje, roste náš krevní tlak a cítíme se nepříjemně. Držíme-li svoji zlost pod pokličkou, můžeme očekávat poškození na tělesné úrovni. Vyjádříme-li zlost navenek, pociťujeme úlevu. Agresivní chování nás tedy nesmírně posiluje. Hezká řádka výzkumů popravdě řečeno ukázala, že osoby jednající v reakci na provokaci agresivně s větší pravděpodobností reagují agresí v případě dalších střetnutí - bezpochyby proto, že agrese nabízí okamžitou úlevu.  Pokud je však osoba zasluhující naši odplatu výše postavená, mnoho z nás se cítí tělesně nepříjemně, i když agresi projeví. Co tedy děláme potom? Nacházíme si obětního beránka. Agresivní jednání vůči menším a slabším, než jsme my sami, poskytuje našemu tělesnému nepohodlí úlevu. Někteří lidé nakonec tomuto nutkání k rychlé úlevě zcela propadnou.  Nazýváme je pak surovci, tyrany, násilníky, zneužívateli dětí, ubližovateli a sexuálními dravci.

Zdroj: Denise D. Cumminsová - Záhady experimentální psychologie, nakladatelstvi Portál

Související články

Násilné vystupování z konfortní zóny je k ničemu!

26.6.2018 00:01

Kdy dělá nadávání dobře našemu zdraví

5.6.2018 07:11

Emocionální kolotoč

25.10.2017 09:01

Psychické příčiny ekzému a jak se ho zbavit

17.11.2016 00:01

Jak se může projevovat funkční oslabení vnitřních orgánů

13.6.2016 00:01

Odborná konference na téma: Agresivita - její příčiny a zvládání

19.11.2015 00:01

Potlačování hněvu může vést k rakovině

23.4.2015 00:01

Potlačený hněv může způsobit rakovinu

28.8.2014 00:01

Jak si sami bráníme v plném kontaktu se sebou, s druhými i se světem.

28.2.2014 00:01

Vzájemná provázanost mysli a těla

19.12.2012 00:01

Jak předcházet potyčkám mezi sourozenci

20.7.2011 00:00

Jsou tělesné tresty účinné?

18.10.2010 00:00

Ztělesněná zkušenost

17.8.2010 00:00

Hněv

26.10.2009 00:00

Pozitivní myšlení - jak na to?

2.7.2009 00:00

Psychogynekologie řeší emoční důsledky traumatického porodu

12.5.2009 00:00

Vyléčí nás bubnování?

27.4.2009 00:00

Rozdíl mezi pasivitou, agresivitou a asertivitou

26.2.2009 00:00

Dávání viny druhým

20.9.2007 00:00

Jak se osvobodit od cynizmu

19.9.2006 00:00

Ženy na nevěru reagují agresivněji

26.6.2006 00:00

Záchvaty vzteku u dětí

19.6.2006 00:00

Manželské hádky za volantem

16.8.2005 00:00

Hněv a smutek škodí srdci

11.10.2004 00:00

Vybij svůj vztek akcí!

22.9.2004 00:00

Psychika a zdraví orgánů

2.6.2004 00:00

Proč musíme umět říkat ne

4.3.2004 00:00

Kde se bere zlost?

21.11.2003 00:00

Depresivní matky mají často agresivní potomky

13.11.2003 00:00

Umění zklidňování

11.6.2003 00:00

Jedním z nejúčinnějších svodů zla je výzva k boji.

28.5.2003 00:00

V boji mezi tebou a světem dělej sekundanta světu.

24.9.2002 00:00

Jak přehlížet negativní žádosti dětí o pozornost

14.3.2001 00:00

Kopanec

11.1.2001 00:00

Výzva vánoční besídky

26.12.2000 00:00

Jsou děti zlé?

14.12.2000 00:00

Naladění kuchaře a působení jídla

16.5.2000 00:00

Přidat komentář

 
* *