Poslední dny hrdiny

6.1.2003 00:00
Psychologie

Většina lidí má na poslední dny milovaných blízkých podobný pohled. Představují si je, jak žijí doma obklopeni svými milovanými. Rozhovory, odpočinek a ticho se nenásilně střídají, protože rodina rozumí potřebám každého svého člena. Starý poutník odpočívá na své posteli a dívá se skrz známé okno na slunce, které věrně sleduje, tak jako lidé, svou stezku na obloze, vychází a zapadá. S ostatními se dělí o vzpomínky na velká dobrodružství, o slova naděje a povzbuzení. A když starý příbuzný či přítel cítí, že nadešel čas k odchodu, duch je osvobozen.

Avšak pokrok lékařské techniky umožnil lékařům prodloužit proces umírání, čímž se změnila povaha smrti, a tedy i života.

Starší lidé, kteří ve svém životě učinili tisíce odvážných rozhodnutí, už nemají právo zemřít, jak by si přáli. Tuto moc si přivlastnili šerifové smrti a jejich filozofie bude vládnout nad našimi posledními dny. Pro šerify není smrt přirozeným zakončením dobře prožitého života, ale nepřítelem, cizincem, kterému je třeba se vyhnout.

Stejně jako osmileté dítě nábožně plní příkaz, přestože si situace vyžaduje pružnost, tak mnoho lidí v lékařské profesi tvrdí, že jejich přísaha chránit život stojí nad všemi osobními názory, kterými se během života řídili jejich pacienti. Neboť poslední dny nemocných, kteří nemají to štěstí, aby zemřeli svým vlastním způsobem, mohou být svěřeny do rukou šerifů.

Tedy ti, kdo zvítězili nad svým strachem ze smrti a umírání, mohou být pod nadvládou těch, kteří strach nepřekonali.

Strach společnosti ze smrti se dnes dá měřit podle toho, o kolik se prodlužuje již vyčerpaný život, dokonce navzdory přání pacientů a jejich rodiny.

Je dost možné, že dnešní muži a ženy nezemřou doma, ale v přísných nemocničních pokojích, jejich těla budou protkána hadičkami a napojena na přístroje, které prodlužují spíše umírání než život.

Co je horší, personál nemocnice, zejména ti mladí, může po blízkých vyžadovat, aby čekali venku, nebo aby během posledních dnů života milovaného člověka přišli jen na krátkou návštěvu.

Tedy cizí lidé rozhodují, kdy je vhodné ticho, kdy návštěvy a kdy poslední rozloučení.

Rytmus života a smrti se tedy mění. Při tomto moderním scénáři se ztrácí více než jen příbuzný člověk. Ztraceno je poslední požehnání, které může poutník sdílet s těmi, kteří zůstávají.

Příliš často jsou hlasy mužů a žen, kteří v životě stále znovu a znovu dělali obtížná, přesto moudrá rozhodnutí, umlčovány hlomozem odporujících si lékařských etiků, kteří jsou si jisti, jakým způsobem všichni lidé musí zemřít, a kteří prohlašují poslední dny umírajícího hrdiny za symbol své kauzy. Přestože přání umírajícího člověka není pro tyto odborníky vůbec podstatné, on by jejich debatě rozuměl.

Na jedné straně mnozí etikové věří, že každý člověk by měl rozhodnout, zda se mají k prodloužení jeho života používat přístroje nebo výjimečné prostředky, že právo zvolit si svůj poslední přechod je tou nejzákladnější lidskou svobodou. Mnozí dokonce podporují právo člověka dobrovolně ukončit sebevraždou život postižený Alzheimerovou chorobou nebo jinou progresivní, bolestivou, nevyléčitelnou nemocí.

Avšak jsou slyšet i jiné hlasy. Někteří se obávají, že všeobecný souhlas s pasivní nebo aktivní eutanazií by mohl ohrozit životy lidí, kterých si společnost příliš neváží. Neukončoval by se předčasně život chudých, duševně nebo tělesně postižených nebo dalších lidí, kteří nemají žádné obhájce a jejichž život nemá příliš velkou hodnotu v očích těch, kteří jsou pověřeni péčí o ně?

Tato diskuse je důležitá ve společnosti, která chrání práva jednotlivce. Je však ironií, že muži a ženy, které jsme za jejich života obdivovali pro jejich samostatnost, odvahu a moudrost, se ve smrti stávají objekty, které jsou manipulovány a převážně přehlíženy těmi, kdo se diskuse účastní.

V západním světě smrt jaksi přišla ke špatné pověsti. Přestože smrt je jediným jistým okamžikem, který prožije každý z nás, je tím nejméně pravděpodobným tématem rozhovoru. Snad proto, že se stále více vyhýbáme hledání pravdy a víry, se smrt stala záhadným cizincem.

Pro ty lidi, kteří svou energii zaměřili na osobní úspěchy a uspokojení, smrt znamená konec osobního postupu, zkušenosti a smyslnosti. Pro tyto poutníky se smrt stává spíše zlým koncem než zaslíbeným cílem či dokonce vysvobozením.

Jak nepřirozenými nás dělá strach! Manželé se často vyhýbají sepsání závěti nebo naplánování budoucnosti rodiny pro případ, že jeden nebo oba předčasně zemřou.

Pohřební průmysl nadále vydělává miliony na strachu národa. Mrtvoly jsou ozdobeny a vytvarovány, aby vypadaly pokud možno jako živé, pak jsou položeny do drahých rakví, které mají několiksetletou záruku proti pronikání přírodních živlů.

Obdivujeme zarmoucené členy rodiny, kteří, přestože ztratili manžela, rodiče nebo dítě, odmítají prolévat slzy nebo otevřeně projevit svou ztrátu.Jenže ti, kdo neplakali při pohřbu, pak musejí v následujících měsících osamoceni a bez podpory čelit zvýšené depresi a zoufalství.

Smrt se stala jedinou slabikou, která má tu moc naráz utnout většinu rozhovorů. Je to, jako by většina veřejnosti žila s obludným tajemstvím (příchodu smrti), o kterém sice každý ví, ale kolektivně odsouhlasil, že jej bude ignorovat.

Nicméně smrt přichází navzdory veřejnému nebo soukromému popření nebo útěkům k posedlostem mládí. I ve smrti draci řvou. Staří lidé a jejich rodina mohou této poslední zkoušce čelit společně, stejně jako překonávali i ostatní životní překážky.

Pokud se cestovatelé životem budou nepříjemným hovorům o smrti a umírání vyhýbat, může to nakonec rodinu uvrhnout do prodlužovaného stavu trápení a zmatku ve snaze nenarušit nevyslovené názory a přání starého člověka.

Stejně jako při všech setkáních s životními krizemi, stávají se odvaha, poctivost a přímé rozhovory nástroji úlevy.

Někteří lidé, kteří doufají v další život a věří v zázraky nebo lékařskou vědu, dávají přednost prodlužování života za každou cenu. Navíc mnozí lidé si najdou lékaře, kteří se zaměřují spíše na kvalitu života než na prodlužování umírání.

Pro jiné lidi však pokračování života prostřednictvím lékařských přístrojů a dalších mimořádných prostředků představuje chtivé "šetření života, který je již pryč".

V posledních dnech mohou umírající dávat přednost nemocnicím, hospicům nebo domovu. Abychom však mohli splnit jejich přání, musíme je znát.

Staří lidé by měli zemřít tak, jak si přejí, a ne jak se druzí domnívají, že by zemřít měli.

Samozřejmě, když člověk vyjádří svou představu o umírání, neznamená to, že bude nutně splněna. Okolnosti mohou předat moc nad oněmi posledními dny do rozhodnutí někoho jiného, avšak když se osobní názor stane veřejným prohlášením, členové rodiny se mohou sjednotit. Společně budou oslavovat filozofii a názory svého příbuzného, i když ztratí moc nad procesem umírání. Poslední naděje a vůle poutníka může vést, povzbuzovat a uklidňovat život těch, kdo zůstali, a tak se stát posledním souhlasem člověka, že život je dobrý a smrt má smysl.

Když Erikson popisoval poslední dny starých lidí, poznamenal, že ti, kdo mají integritu a nebojí se smrti, budou mít děti, které se nebudou bát života. I ve smrti lze přemoci draky a změnit život druhých.

Zdroj: G. Kenneth West - Dobrodružství psychického vývoje - Kapitoly z vývojové psychologie, nakladatelství Portál

Přidat komentář

 
* *