Paradoxní teorie změny

8.10.2004 00:00
Psychologie

Gestalt teorie změny je označována jako paradoxní teorie změny, neboť vychází ze zjevně paradoxního předpokladu, že lidé se změní tím, že se stanou více sami sebou a přestanou se snažit být něčím či někým, kým nejsou:

Lidé se změní, když přestanou usilovat o to stát se někým, kým by chtěli být, a když si dovolí být těmi, kým v dané chvíli jsou, a když si plně uvědomí, kdo nebo co jsou.

Terapeut podporuje klientovo sebepřijetí, rozvoj holistického uvědomění sebe samého, jeho životního pole a toho, jak klient aktuálně funguje a jedná s ostatními lidmi v poli. Tento přístup je podložen Gestalt teorií*, která tvrdí, že uvědomění a kontakt jsou přirozenými prostředky, pomocí nichž se lidé rozvíjejí a rostou (viz Clarkson a Mackewn), a že v okamžiku, kdy je kontakt skutečně živý a asimilace je dovršena, dochází automaticky ke změně. Pokaždé když lidé zásadně mění svůj dosavadní pohled na sebe samé a začnou si uvědomovat či navazovat kontakt s něčím dosud neuvědomovaným, osobně rostou. Pokud jsou schopni se setkat se svým skutečným já a oprostit se od vlastního sebeobrazu (to jest toho, kým by chtěli být), procházejí změnou.

Toto pojetí změny představuje zásadní posun paradigmatu od konvenčního způsobu uvažování o změně, při kterém se klade hlavní důraz na snahu změnit se v souladu s morálními, rodinnými či kulturními hodnotami pomocí vůle a odhodlání. Příkazy přicházející z okolí či různé věty typu ?měl bys? nejspíše povedou ke vzniku vnitřního konfliktu mezi uvědomovanou, kontrolující částí (či vůlí) jedince (kterou Fritz Perls často označoval jako top dog) a spontánními, impulzivními či nevědomými částmi já (tzv. underdog). Čím více vědomá či kontrolující část já usiluje o změnu, tím větší protitlak mohou vyvíjet nevědomé části.

Změna, která vychází z volního úsilí, donucení či přesvědčování, bude proto mít pravděpodobně krátké trvání, protože je plodem dualistického a protichůdného procesu a nese v sobě zárodek rozštěpení vitálních sil člověka mezi neasimilované introjekty pocházející z vnějšku stanovených pravidel a další aspekty já, které se mohou projevovat pomocí rebelantství, pasivní agrese či duchaprázdné konformity. Ty části našich já, které odmítáme či se je snažíme popřít, mají velkou moc a ?underdog? pak získává navrch, podobně jako v případě, kdy si dáte novoroční předsevzetí a za pár týdnů ?zjistíte?, že vše je stále při starém.

Práce s paradoxní teorií změny je náročná a vyžaduje hodně cviku a terapeutické zručnosti. Klienti většinou přicházejí na terapii s tím, že se chtějí změnit, a často jsou v situaci, kdy chtějí být tím, čím nejsou. Bylo jim totiž ?vtloukáno? do hlavy, že musí dělat to, co po nich chce okolí, nebo se poměřují optikou ?mělbystického? postoje. Často tudíž zažívají vnitřní rozpor, který je popsán v předešlém odstavci: jsou rozpolcení a očekávají, že za ně jejich intrapsychickou bitvu vybojujete. Někteří poradci a terapeuti vyhoví tomuto očekávání a postaví se na tu stranu klienta, která o změnu usiluje. Oba pak často mají dojem, že dosáhli společného cíle. Stalo se tak však pouze na úkor posílení vnitřního konfliktu, a přestože může být výsledek terapie na první pohled uspokojivý, části, která změnu nechce, se nedostalo patřičného uznání ani nebyla integrována, a tak klient pravděpodobně pocítí její sílu skrytě. Například jako nedostatek spontaneity, chuti do života, nadšení pro nově zvolenou životní cestu nebo v závažnější formě ? jako nemoc či depresi.

Zdroj: Mackewn - Gestalt psychoterapie, nakladatelství Portál

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Týká se to i potencionálních vrahů. Nerad bych v sobě něco potlačoval.
...zatím ještě váhající.  |  14.10.2004 12:00

Osobně jsi myslím, že bytostná podstata každého člověka v sobě...
Bořek  |  19.10.2004 21:46

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *