Odkládáte naléhavou práci? Proč to děláte?

29.7.2010 00:00
Psychologie

Prokrastinace je pojem, který označuje odkládání naléhavé práce nikoli z důvodu nedostatku času ? a tedy o to mučivější ? ve spojitosti s manickým odváděním pozornosti, přičemž jsou akceptovány předvídatelné a závažné újmy.? (Max Goldt: Prekariát a prokrastinace)

Každý začátek se vyznačuje otálením. Velká část lidí venku na ulici a ještě větší část lidí, které na ulici nepotkáme, protože se někde jinde věnují zajímavějším činnostem, odsouvá na později všemožné čekající práce: nevynášejí odpadky, vytapetování chodby odkládají už po měsíce, neotvírají poštu, nezavolají vám zpět a na jaře pořád ještě nemají hotovou kalkulaci za třetí čtvrtletí. Přesto nemusí nezbytně být líní, ne všichni jsou to hlupáci nebo zloduši, ačkoli právě s těmito obviněními se musí nejčastěji vyrovnávat. " (náležející zítřejšímu dni). "Prokrastinovat" (v angličtině se toto slovo poprvé objevilo v roce 1588) tedy doslova znamená nechat na zítřek.

Prokrastinace se neomezuje na nějaké speciální činnosti či úkoly. V principu cokoli, co je možno udělat, lze také odložit, dokonce naprosto nevyhnutelné věci můžeme pohodlně nechat být. Následky mohou být velice rozmanité. Často se nestane vůbec nic. V horších případech stojí prokrastinující před dveřmi svého bytu a nemůže je otevřít, protože kdosi, odvozující své oprávnění z chladného vzteku přehlížené instituce, vyměnil zámek. Nebo konsekvence vyvodí kolegové či přátelé a odvrátí se od něj. Případně je náhle vypnut proud, zastavena voda, nejde plyn, telefon nebo internet.

Tyto následky nejsou prokrastinujícímu neznámé a zpravidla jsou mu stejně nepříjemné jako většině ostatních lidí. Ví také, že škodu patrně mohl odvrátit prostě tím, že by přece jen otevřel dopisy hromadící se na stolku v chodbě. Ale právě v tom mu jakási moc brání. Často se předpokládá, že je to strach, což mnohdy může souhlasit, není to však pravidlem. Skutečný důvod pro to, aby člověk neudělal něco zdánlivě nezbytného, tkví v lidské přirozenosti.

Hluboko v nitru víme, že nezbytnost vždy představuje omezení blaha. Usilování o štěstí je spojeno s usilováním o co největší redukci vnějších tlaků, údajné nezbytnosti tedy nejprve zpochybníme a zhodnotíme jejich praktický význam. Výsledkem je neuvědoměle probíhající zvažování: máme nyní prožít okamžik jistě nepříjemný ? nebo později méně pravděpodobný, zato případně výrazně problematičtější moment?

Čím to je, že toto téma přes jeho všudypřítomnost dlouho nezkoumali a až poměrně nedávno přece jen Otázkou, proč se často rozhodneme dát přednost prokrastinaci, se zabývají vědci nejrůznějších oborů posledních asi 30 let. Vzniklo a bylo zveřejněno k tématu prokrastinace okolo 700 vědeckých prací. Zejména od konce devadesátých let se konečně začalo zkoumat, experimentálně i pomocí dotazníků, jak se nutkání věci odkládat projevuje u studentů. Výzkumy s alespoň trochu reprezentativními vzorky všeho obyvatelstva jsou vzácné, protože se provádějí obtížněji, ale přesto jsou i zde k dispozici první výsledky.

Shoda vládne o tom, že přinejmenším v dosud zkoumaných západních zemích před sebou suneme obrovské hory práce: 75-95 % všech studentů v průzkumech udává, že přinejmenším tu a tam prokrastinují, téměř 50 % z nich své úkoly odkládá pravidelně. Prokrastinační činnosti zabírají u studentů zhruba 30 % bdělého času. Po studiu se situace zlepšuje, ale 20-30 % obyvatel platí stále za skalní příznivce prokrastinace. Přinejmenším mezi USA, Velkou Británií, Austrálií, Španělskem, Peru a Venezuelou se přitom nenašly žádné rozdíly, pro další země chybí srovnávací data. Často uváděnou tezi "až přijdou děti, nikdo si nebude moci dovolit něco odkládat" existující průzkumy nepotvrzují; (ne)přítomnost dětí očividně nehraje žádnou roli.

Ženy prokrastinují právě tak často jako muži, ženatí stejně jako svobodní, lidé s akademickým vzděláním nejsou liknavější než jiní. Zaměstnanci firem prokrastinují více než samostatně výdělečně činné osoby. Zda je prokrastinace všeobecně na postupu, se nedá s jistotou říci, protože chybí historická data. Ale i kdyby byla situace v tomto směru lepší, sotva by se dalo rozhodnout, zda se skutečně prokrastinuje stále více, nebo zda se jen změnil postoj k prokrastinaci.

Je například myslitelné, že lidé se dnes k těmto svým problémům přiznávají snáz než dříve. Sklon k prokrastinaci není dočasný jako rýma, nýbrž se zdá stabilním charakterovým rysem. Testované osoby, které vyplnily tentýž test dvakrát, měly stejné výsledky, i když mezi oběma testy uplynula řada let. Jak ukazuje jistá studie na dvojčatech, zveřejněná v roce 2003, svou roli hraje genetika; jednovaječná dvojčata jsou si ve svých prokrastinačních zvyklostech výrazně podobnější než dvouvaječná. Za nepříznivých podmínek (totiž hlavně během studia) se prokrastinuje více, ale během celého života se vztah k odkládání moc nemění, v nejlepším případě si člověk vytvoří jisté kompenzační schopnosti.

Na příčiny prokrastinace nemají vědci dosud jednotný názor. Zatím si tedy může každý poskládat z různých pokusů o objasnění vlastní, na míru upravené portfolio možných důvodů. Něco lepšího než "prokrastinace je lenost" najdeme všude! Ale nečekejte od následujícího přehledu příliš. Poznat - nebo věřit, že poznávám - příčiny svého vlastního odkládání práce na pozdější dobu, to samo o sobě nepomůže.

Prokrastinace je zlozvyk

Podle behavioristů dochází při prokrastinaci k tzv. operantnímu podmiňování:

člověk se jednou dvakrát zpozdí s nějakým úkolem, zjistí, že se nic zlého nestalo, a v tu chvíli se promění v nenapravitelného prokrastinátora. V principu by tento mechanismus fungovat mohl, to je zřejmé. Zda však prokrastinující opravdu tímto způsobem vznikají, nebylo ověřeno. Fakt, že se prokrastinace jeví jako stabilní rys charakteru, hovoří spíše proti této teorii.

Kdo prokrastinuje, má strach ze selhání. Nebo z úspěchu

Kdo prokrastinuje, říká tato teorie, činí tak, protože úloha, stojící před ním, vyvolává stres a strach. Psycholog a studijní poradce Henri Schouwenburg ostatně poznamenává, že na strach ze selhání se prokrastinující vymlouvají. Předpokládá, že studenti trpící strachem ze selhání zvláště často vyhledávají pomoc studijních poradců a psychoterapeutů, a proto jsou v odborné literatuře nadměrně zastoupeni. Také opačná hypotéza, že prokrastinující mají ?strach z úspěchu?, vychází z jednotlivých pozorování terapeutů. Proti ní mluví, že chceme-li se pouze vyhnout úspěchu, bylo by výrazně méně namáhavé si prostě nenabírat žádné velké úkoly. Zcela opačně argumentují jiní vědci: kdo je bojácný, vyřizuje své úkoly zvláště rychle, aby na sebe nepřitáhl hněv úřadů a nadřízených.

Prokrastinující jsou hloupější než ostatní. Nebo chytřejší

Studenti, kteří hodně prokrastinují, jsou podle mnohých teorií méně nadaní než jejich kolegové, proto se vyhýbají úkolům, které by byly nad jejich síly. Podle jiných teorií jsou nadprůměrně nadaní a zjistili, že si mohou dovolit začít s prací až v posledním okamžiku. Doložena není zatím ani jedna varianta.

Kdo prokrastinuje, je depresivní. Nebo optimista

Mnohé studie ukazují souvislost mezi depresí a prokrastinací. Neříkají však, zda časté odsouvání úkolů vede k depresi, či zda deprese vede k tomu, že člověk nechá všechno plavat. Piers Steel, psycholog a ekonom, zkoumající prokrastinaci, vysvětluje: "Souvislost s depresí má očividně co do činění především s nedostatkem energie, v jehož důsledku je množství úkolů stále nepříjemnější." Na druhé straně může přílišný optimismus svádět k přeceňování vlastní schopnosti dohnat dlouhé poflakování těsně před deadline.

Prokrastinující jsou perfekcionisté

Překvapivě oblíbené vysvětlení zní ve zkratce: protože nesneseme představu, že bychom odevzdali nedokonalou práci, neděláme raději vůbec nic. Tato teorie je podle nejnovějších poznatků chybná, perfekcionisté mají dokonce o něco menší sklony k odkládání úkolů než ostatní lidé.

Prokrastinující se rychle začnou nudit

Mnohé studie ukazují, že častěji bývají odkládány nudné nebo nepříjemné úkoly. Lidé, kteří mají sklony k prokrastinaci, jsou nadprůměrně rychle znuděni, snadno se nechají rozptýlit, jsou impulzivnější a netrpělivější. Ekonomové David Ackermann a Barbara Grossová zjistili, že studenti prokrastinují méně, pokud je zadaný úkol zajímavý a klade nároky na různé schopnosti, okolí vyžaduje rázný začátek a ten odmění, a pokud jsou dány jasné instrukce. Strach, časový tlak z jiných stran, pociťovaná obtížnost práce a její trvání naproti tomu podle studie vliv na prokrastinující chování neměly.

Prokrastinující jsou méně ctižádostiví

Jedna z nejstarších a dnes již dobře doložených teorií. Existují průzkumy, podle nichž ti, kdo věci rádi odkládají, jsou v průměru méně úspěšní v práci a vydělávají méně peněz než lidé s dobrou organizací. Je ovšem možné, že jim tento fakt nevadí tolik, jak by se dalo předpokládat, protože jejich osobní laťka leží níže. Ve filmu Jackie Brown vyčítá obchodník se zbraněmi Ordell Robbie své přítelkyni Melanii: "Zatraceně, to už jsi zase high? Ve dvě odpoledne? Já nejdřív udělám svou práci a pak až si dám joint. Kromě toho tráva a televize ruinují ctižádost." Protiargument jeho přítelkyně:"Ne, pokud jsou joint a telka veškerou tvou ctižádostí."

Prokrastinující žijí současností

S pomocí standardního dotazníku Time Perspective Questionnaire je možné testované osoby rozdělit na orientované na minulost, současnost nebo budoucnost. Studie ukazují, že na budoucnost orientovaní lidé mají sklon pracovat více, jsou úspěšnější ve škole, dodržují termíny. Kdo žije pro danou chvíli, přikládá větší význam mezilidským vztahům, je impulzivnější, více riskuje a nepřemýšlí moc o minulosti či budoucnosti. Příslušníci této skupiny odkládají práci častěji a dávají přednost činnostem, u kterých nepřichází odměna až v daleké budoucnosti. Studie nevypovídají nic o tom, jak dochází k této diferenciaci priorit.

Prokrastinace jako symptom poruchy pozornosti

Existuje statistická souvislost mezi prokrastinací a syndromem poruchy pozornosti (ADD), který je často doprovázen též hyperaktivitou (ADHD) a ve všech svých variantách postihuje zhruba desetinu obyvatel západního světa. Průzkum mezi autory této knihy odkryl padesátiprocentní kvótu ADD, můžeme tedy z vlastní zkušenosti potvrdit spojitost mezi nízkou schopností soustředění jako symptomem ADD a prokrastinací. Také další symptomy se čtou jako Who´s who zdůvodnění prokrastinace: s krátkodobou pozorností spojená zapomnětlivost, poruchy koncentrace, nedostatek (duševní) vytrvalosti, časté přechody mezi různými aktivitami, hyperaktivita nebo motorický neklid. Je ovšem sporné, zda ADD vůbec je porucha či nemoc ? nebo sociální konstrukt, a tedy pouze nahromadění různých celkem normálních vlastností. Každá průměrná počítačová hra a spousta kancelářských činností totiž vyžadují sled aktivit, který viděn sám o sobě vypadá jako směs jmenovaných symptomů. Pak jsou pod jménem multitasking viděny pozitivně, nebo dokonce jako nezbytné, nechcete-li vypadat podivně - jen malou šanci na úspěch má vysvětlovat šéfovi, že jste při práci neslyšeli telefon, protože máte tak úžasně vysokou schopnost koncentrace.

Kdo prokrastinuje, rozmnožuje se úspěšněji

Z etologických výzkumů a evoluční psychologie vychází jedno z nejkrásnějších vysvětlení: mezi zvířaty není nicnedělání hříchem, nýbrž pomáhá přežít. Evoluce se postarala o to, aby zvířata nedělala víc, než je nezbytné nutné. Zkoumání strategií energetických úspor u zvířat ukazuje jednoznačnou souvislost mezi šetřením energií a výhodami při rozmnožování. Například energie, kterou mořské želvy ušetří, když prostě jen tak leží na dně, se pak s prospěchem uplatní u množství a kvality jejich vajec. Jednoznačný důkaz většího úspěchu prokrastinujících při rozmnožování však zatím podán nebyl. Možná existuje mezi mořskou želvou a člověkem přece jen jakýsi podstatný, dosud přehlížený rozdíl.

Prokrastinace jako přeskokové jednání

Ve zvířecí říši existuje fenomén dosti se blížící prokrastinaci: přeskokové jednání, tedy vyhnutí se vlastně naléhavému jednání nebo rozhodnutí. Veskrze srovnatelně s pohledem na prokrastinaci u lidí platí toto jednání za iracionální a svým způsobem za následek chybné aktivace mozkových spojení. Nejčastěji uváděným příkladem jsou kohouti, kteří uprostřed boje začnou ze země sezobávat neexistující zrníčka. Dlouhou dobu vysvětlovali behavioristé tento fenomén odvozováním z teorie instinktů podle Konráda Lorenze z třicátých let: Motivace k boji je zhruba stejně silná jako motivace k útěku, situace se řeší vyvoláním přeskokového jednání, tedy zobání. Lorenzova kritička Hanna-Maria Zippeliusová zjistila, že zdánlivě iracionální chování ve skutečnosti má svou funkci, totiž sociální nebo komunikativní: zobáním kohout ukazuje, že mu ohrožení soupeřem připadá nevýznamné. K tomu přistupuje, že pro přežití může být velice smysluplné nevrhnout se zběsile do boje, nýbrž tuto činnost nejprve odložit.

Ekonomové na rozdíl od psychoterapeutů vycházejí z toho, že člověk nepoškozuje sám sebe, naopak se snaží maximalizovat vlastní prospěch. Jejich teorie k vysvětlení prokrastinace jsou ještě relativně nové. Ústředním pojmem je přitom časová preference: 100 korun, které člověk může mít hned, má vyšší hodnotu než 100 korun až za rok, vyspat se dnes je lepší než vyspat se zítra.

V experimentech se většina lidí dokonce rozhodla vzít si stovku okamžitě, i když namísto toho mohli dostat za rok dvě stokoruny. (Špatně maskovaná se tady skrývá odpověď na otázku, proč jsou šetření a penzijní připojištění méně oblíbené než hýření a mrhání.) Přinejmenším pro nás bolestně zřejmý příklad uvádějí behaviorální ekonomové Dan Ariely a Klaus Wertenbroch:"Dávno předtím, než se někdo uváže napsat knihu, působí výhody této činnosti velice přesvědčivě a náklady se zdají nízké. Ale s blížící se deadline se vnímání nákladů a zisku mění. Autor stále zřetelněji vidí náklady, totiž k napsání potřebný čas, zatímco přínos je stále nejasnější." Z této úvahy vycházejí následující modely:

"Time discounting"

Protože mají k dispozici jen omezené množství času, pracují lidé na tom, co jim přináší největší užitek. Bohužel není vždy docela jasné, co to je. Pokud je zisk úlohy A vyšší a práce na ní musí být hotova dříve než u úkolu B, je rozhodování snadné. Běžně je však častější případ, kdy je sice úkol B méně významný, ale musí být hotov před A ("nejprve opravit kolo, pak psát diplomku?"). Protože zisk plynoucí z úkolu A tkví v tak daleké budoucnosti, vypadá menší než ten z úkolu B. To vede k zanedbávání úkolů, u nichž chybí deadline nebo se jejich přínos ukáže později, ve prospěch nedůležitých, ale naléhavějších prací.

"Discounted Expectancy"

Musíme se neustále rozhodovat mezi různými činnostmi. Naše motivy se dají vyjádřit jednoduchou rovnicí: zisk = (pravděpodobnost úspěchu × hodnota) / (citlivost vůči zpoždění × čekací doba). Čím vyšší je zisk, tím snáz se rozhodujeme pro určitou práci. "Pravděpodobnost úspěchu" vyjadřuje, nakolik pravděpodobně činnost povede k určitému výsledku. "Hodnota" udává, jak pozitivní výsledek to je. "Čekací doba" říká, jak dlouho v průměru musíme čekat, než si budeme moci užívat zisku z práce. Čím delší čekací doba, tím méně se věc zdá hodná námahy. Zatímco užitek činnosti jako "ležet v posteli a koukat na filmy" sotva kolísá, roste zisk jiných, například "pracovat a vydělávat peníze", s blížící se deadline, až se křivka "vydělávání peněz" protne s přímkou "povalování v posteli" a užitek z daného úkolu překročí užitek všech alternativ. V tu chvíli vyskočíme z postele a jdeme pracovat. Nejasné ovšem zůstává, jak dochází k individuálně odlišnému hodnocení citlivosti vůči zpoždění.

Duální systém

Podle tohoto modelu obývá každého z nás jedna krátkozrace a jedna dlouhodobě plánující bytost. Obě mají spoustu společných zájmů, jednají však nezávisle na sobě. Krátkodobě plánující bytost dbá o naše blaho v přítomnosti a blízké budoucnosti. Dlouhodobě plánující část naší osobnosti je ochotná obětovat momentální pohodlí větším výhodám v budoucnosti. Co při pohledu zvenčí vypadá jako nelogické chování jedince, je ve skutečnosti naprosto racionální jednání dvou různých částí našeho já. Studie pomocí magneticko?rezonančního tomografu ukazují, že impulzivní, rychlá rozhodnutí se skutečně realizují v jiných částech mozku než dlouhodobé plánování. Rozdělení rolí mezi nimi ostatně není černobílé, impulzivní já nevyžaduje vždycky jen rychlý sex a nezdravé jídlo, nýbrž je veskrze schopné například spontánním podepsáním smlouvy s dodavatelem ekologické elektřiny ovlivňovat dlouhodobě plánující osobnost.

Skutečnost, že existuje tolik různých modelů, nám naznačuje, že prokrastinace buď vyvěrá z řady pramenů -nebo věda téma ještě nemá docela pod kontrolou. Správně je pravděpodobně obojí. A možná se po dalších letech výzkumu prokrastinace ukáže, že je všechno jinak. Například jako v případě Jochena Reineckeho: "V roce 1995 jsem se nastěhoval do Eisenacher Strasse v Berlíně, do nepříliš hezkého bytu v novostavbě. Jeho závěsy a záclony byly nepopsatelně hrozné. Až do roku 2000 jsem je nedokázal odstranit, natožpak nahradit hezčími. V lednu 2001 jsem se odstěhoval. Občas jdu kolem starého bytu, záclony i závěsy tam jsou stále. Možná je ten byt zdrojem prokrastinace."

Protože podle situace a formulace otázek postihuje prokrastinace 20-95 % obyvatel, nepředstavuje patrně žádný výjimečný stav, naopak je normalitou. Máme ji vůbec vidět jako problém - a pokud ano, odkdy? Kde leží hranice, za kterou se ze sympatického poplety stává problém pro něj samého i jeho okolí? Je možné horních 5?10 % prokrastinátorů, podle té které studie, prohlásit za nemocné? To by bylo vcelku svévolné. Nic proti svévoli, ale neměli bychom psychoterapeutům vydělávání peněz usnadňovat přespříliš. Studijní poradkyně Jane Burkaová a Lenora Yuenová konstatují: "Prokrastinace, ve které se člověk pohodlně zařídil, se od problematické prokrastinace liší tím, nakolik ji člověk pociťuje jako obtížnou." Tlak zvenčí se jako vymezující kritérium hodí jen podmíněně, protože je mnohdy vyvoláván pochybnými názory našich současníků. Kdo jako homosexuál žije v Íránu, ten patrně trpí, ale přesto není případem pro psychiatra.

Psycholog a studijní poradce Norman Milgram (ne, není to ten z Milgramova experimentu) vidí jako hraniční stav, když člověk nevyužije šance. "Když prokrastinujeme, plýtváme časem, ztrácíme příležitosti a nežijeme autentický život." Plýtvání časem naštěstí zatím neplatí za známku potřeby terapie, stejně jako vedení neautentického života. A přinejmenším v zemích "prvního světa" jsou lidé natolik obklopeni šancemi, že pro každou uchopenou příležitost zmarní 18 jiných. Badatel v oboru prokrastinace Clarry H. Lay, rovněž psycholog a studijní poradce, navrhuje jako cestu k úspěšnému životu "realizaci plánů v dohledné době". Když se mezi plány a jejich uskutečněním opakovaně objevují dlouhé časové úseky, není to prý dobré znamení. Také tento symptom je natolik častý, že se k identifikaci problémových případů spíše nehodí. Jinými slovy: dokonce extrémní formy prokrastinace jsou vcelku normální, pokud chceme slovem normální označit něco, co dělá ještě několik milionů dalších lidí.

Ukázka z knihy Odložím to na zítra (Portál 2010)

Související články

Povalováním na gauči trpí tělo i duch

24.4.2009 00:00

Syndrom penzionovaného manžela

13.12.2006 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Zrovna pracuji na seminárce za sociologie a jak názorně vidíte,...
JaMa  |  20.11.2010 21:13

To je moje já. Když jsem samostatně podnikala, radši jsem si najala...
Mary  |  20.11.2010 23:40

ano to je takzvaný zvyk nedokončovat práci.....a mají to liný lidi,...
Já  |  21.11.2010 07:51

Je to samozřejmě lenost, ale nejen to. Já třeba mám chuť do práce,...
---  |  21.11.2010 13:23

proto jsem začala hledat jestli to není nějaká porucha. Nezdá se mi to...
To odkládání mi čím dál více zneprijemňuje život,  |  15.3.2014 00:43

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *