Neschopnost poznávat tváře - prosopagnosie - obličejová slepota

3.8.2006 00:00
Psychologie

Cecilia Burmanová měla vždycky problém s tvářemi. Jako dítě marně hledala vlastní obličej na skupinových školních fotografiích a dodnes má problém, když má popsat, jaké rysy má její matka. Za roky života urazila bezpočet přátel, když je minula jako cizince na ulici nebo kancelářských chodbách. "Lidi si myslí, že jsem namyšlená," říká osmatřicetiletá Cecilia, která pracuje jako počítačová konzultantka ve Stockholmu. "Opravdu mě to moc mrzí, že přicházím o nové přátele, protože si myslí, že mi nestojí ani za pozdrav."

Pro její problém existuje jméno, píše časopis Time. Odborníci ho označují prosopagnosie, méně formálně pak obličejová slepota, či, chcete-li, vizuální hluch. Původně se předpokládalo, že je tato porucha dost vzácná a vyvolaná především poraněním mozku. Ještě před pár lety bylo sotva sto zdokumentovaných případů, říká Ken Nakayama, profesor psychologie z Harvardovy univerzity.


Ale minulý měsíc tomuto předpokladu zasadil ránu výzkum vědců z univerzity v německém Münsteru. Výsledky zveřejněné v časopise American Journal of Medical Genetics ukazují, že prosopagnosie (z řeckého prosopon - tvář; a agnosia - porucha chápání) je vysoce dědičná a překvapivě častá. V nějaké podobě postihuje každého padesátého člověka, tedy jen v samotných Spojených státech více než pět milionů lidí. “To je ohromné množství,“ říká doktor Thomas Grüter z Ústavu lidské genetiky v Münsteru, který je nejen autorem studie, ale sám prosopagnosií trpí. “Bylo to opravdu překvapení.“


Mezi těmi, kdo touto poruchou trpí, jsou ale značné rozdíly. Pro valnou většinu nepředstavuje problém vidět tvář - prosopagnostici vidí oči, nos a ústa stejně jasně jako kdokoli jiný. Ale mají problém rozeznat tutéž sestavu obličejových rysů, když je vidí znovu. Je to porucha, která komplikuje cokoli od sledování zápletky filmu až po vybrání pachatele při policejní rekognoskaci.


Zatímco lehcí prosopagnostici se naučí uložit si do paměti omezený počet tváří (tak, jako by se jiní učili třeba rozeznat jeden kámen od druhého), jiní zápolí s poznáváním členů vlastní rodiny a v extrémních případech i s poznáváním vlastní tváře. Čtyřicetiletá Gaylen Howardová z amerického Boulderu, říká, že když stojí před zrcadlem na zaplněných dámských toaletách, dělá sama na sebe obličeje. “To abych poznala, která tvář je moje,“ vysvětluje.


Většina prosopagnostiků se brzy naučí se svým problémem vyrovnat. Rozeznávají lidi podle takových znaků, jako je účes, hlas, chůze nebo tvar těla. Vyhýbají se místům, kde by mohli nečekaně narazit na někoho, koho znají. Předstírají, že jsou hluboce zamyšlení, když jdou po ulici. Chovají se přátelsky ke každému - nebo k nikomu. Krátce řečeno se z nich stávají odborníci na maskování vlastní dysfunkce. “To je patrně důvod, proč tato porucha zůstala tak dlouho nezaznamenaná,“ říká Grüter.


Ve své studii Grüter a jeho kolegové zkoumali 689 místních středoškoláků a studentů medicíny a diagnostikovali poruchu u sedmnácti z nich. Další výzkum zjistil, že z těchto sedmnácti mělo čtrnáct nejméně jednoho blízkého příbuzného trpícího stejným problémem. Ze vzorce dědičnosti Grüter odvozuje, že prosopagnosii může způsobovat poškození jednoho dominantního genu, takže pokud ho má jeden z rodičů, má každé dítě padesátiprocentní šanci, že ji zdědí.


Howardová je jedním z těchto dětí. V loňském roce se dočetla o prosopagnosii v článku v novinách a pomyslela si: Tohle přesně mám. Kontaktovala Bradleyho Duchaina, která spolu s profesorem Nakayamou vede Středisko výzkumu prosopagnosie. V dubnu dal Duchaine Howardové, jejím rodičům a šesti sourozencům sérii rozpoznávacích testů včetně jednoho, v němž měli poznávat tváře známých osobností. Každý ze členů rodiny Howardových skončil pod průměrem. “Jedné z nich jsem ukázal Elvise Presleyho,“ říká Duchaine. “A ona myslela, že je to Brooke Shieldsová.“


Neurologové zatím nevědí, co přesně je špatně u lidí, kteří nedokáží rozeznat tváře ostatních. Pro Cecilii Burmanovou, na kterou se celý život lidé dívají skrz prsty, je úleva už skutečnost, že na světě žije mnoho lidí jako ona. První kontakt s dalšími prosopagnostiky navázala přes internet v roce 2000. “Tehdy jsem teprve pochopila, jak na tom vlastně jsem a co to je,“ říká. “Strašně se mi ulevilo. Probrečela jsem celý den.“

Zdroj: ČTK

Související články

Krásná tvář

8.8.2003 00:00

Spánková obrna

27.12.2000 00:00

Neschopnost rozlišovat tváře

16.11.2000 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Byla jsem průvodčí osobních vlaků, bylo to fakt peklo, když jsem...
Dana  |  19.5.2013 09:40

Taky to mám A slovo dysxichtie se mi líbí mnohem víc, než to oficiální...
Dysxichtie  |  19.5.2013 10:16

Dá se to vůbec léčit nebo ne.
Jana  |  19.5.2013 10:43

Nedá. Není to nemoc. Je to vrozená věc, konstrukční odchylka. Jsou i...
Dysxichtik  |  19.5.2013 11:36

Děcka,ani nevíte jakou mám radost,že nejsem debil,ale že má ta sviňa...
Háša  |  19.6.2013 00:20

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *