Nebezpečné nevědomé postoje

6.10.2010 00:00
Psychologie

U kořenů nevědomého chování organizací můžeme najít tři postoje. Ty vytvářejí toxickou infrastrukturu, která vede k neblahým výsledkům na neosobní, mezilidské i osobní úrovni. Patří mezi ně bezpodmínečné obviňování, bytostné sobectví a ontologická arogance

Bezpodmínečné obviňování

Bezpodmínečné obviňování je tendence vysvětlovat všechny problémy výlučně jako výsledek sil přesahujících možnosti našeho vlivu a vidět sebe sama jako naprostou oběť vnějších okolností.

Svým způsobem jsme oběťmi všichni, protože každý z nás trpí důsledky věcí, které jsou mimo naši kontrolu. Nikdy ovšem nejsme totálními oběťmi. Disponujeme totiž schopností reagovat na okolnosti a ovlivňovat, jak na nás působí. Avšak člověk, který obviňuje své okolí bezpodmínečně, definuje svou identitu oběti skrze svůj pocit bezmocnosti. Odmítá přijmout, že je v jeho moci ovlivňovat vlastní život, a veškeré důsledky připisuje pouze a jen působení toho, co je mimo jeho kontrolu.

Takoví lidé věří, že za jejich problémy vždycky může někdo jiný a že nemohli udělat nic, aby jim předešli. Z tohoto důvodu také věří, že neexistuje způsob, jak se s těmito problémy vypořádat. Takoví lidé se cítí nevinní a nespravedlivě zatěžovaní druhými lidmi, kteří ze zlomyslnosti nebo z hlouposti dělají věci, jež by dělat „neměli“. Podle nich by nápravu měli zajistit ti „druzí“, kteří problém vytvořili. Tito lidé žijí ve stavu oprávněného rozhořčení a pokouší se ovládat lidi kolem sebe obviňováním a zlostnými požadavky.

Člověk obviňující své okolí ovšem nevidí, že aby se mohl prohlásit za nevinného, musí se vzdát svého vlivu. Není-li součástí problému, nemůže být ani součástí jeho řešení. Místo toho, aby byl hlavním aktérem svého života, je takový člověk ve skutečnosti pouze divákem. Pozoruje zpovzdálí svoje utrpení a cítí se při tom „bezpečně“, protože za jeho trápení přece vždycky může někdo jiný.

Obviňování na něj působí jako sedativum. Uklidňuje ho a ochraňuje před tím, aby cítil zodpovědnost za svůj život. Stejně jako každá jiná droga, i tahle však brzy zhořkne a uvrhne člověka do stavu rezignace a zlosti. Aby se vyhnul pocitům úzkosti a viny, musí se takový člověk vzdát své svobody a moci a vidět sám sebe jako hračku v rukou druhých.

Lidé, kteří mají tendenci obviňovat svoje okolí, se i v zaměstnání cítí jako oběti. Jejich práce jim neustále přináší pocity zklamání, zrady, nespokojenosti a zloby . Mají dojem, že se od nich očekává, že budou řešit problémy, které nezpůsobili, a že jejich snaha není nikdy oceněna. To je vede k zatvrzelému omlouvání sebe sama. Selhání nejdou nikdy na jejich účet a hledání řešení nepatří mezi jejich povinnosti. Nenesou žádnou odpovědnost, protože jakékoli pochybení padá na vrub druhých, kteří neudělali, co měli. Manažeři jim nedávají patřičné úkoly, zaměstnanci je patřičně nepodporují, kolegové s nimi patřičně nespolupracují. Zákazníci vyžadují daleko víc, než by měli, dodavatelé nereagují, jak by měli, nejvyšší vedení neřídí společnost, jak by mělo, administrativní systémy nefungují, jak by měly - celá firma je jeden velký chaos. K tomu se přidává slabá ekonomika, tvrdý trh práce, přehnaně vysoké daně, nesmyslné zákony, nehorázné úrokové sazby a nelítostná konkurence (zejména kvůli těm zatraceným cizincům, kteří lidem platí tak nespravedlivě málo). A jako by nebylo už tak dost těžké v tomhle prostředí vůbec přežít, ještě každý požaduje výjimečné výsledky. „Život není fér!“ opakují tito lidé neúnavně svou mantru.

Bytostné sobectví

Bytostné sobectví je jednostranné zaměření na naplnění potřeb ega bez ohledu na potřeby ostatních. Je to snaha o okamžité uspokojení bez uvážení dlouhodobých dopadů vlastních činů na ostatní i na sebe samého.

Egoistický člověk se umíněně soustřeďuje na své touhy. Hledá potěšení a domnívá se, že pro dobrý život je nezbytné i postačující, dostane-li to, co chce. Zvítězit je pro něj vším. Veškerá jeho pozornost je proto zaměřena na to být první, prosadit svou vůli, zvítězit za jakoukoli cenu. Je připraven udělat cokoli, aby svého cíle dosáhl: některá pravidla obejít, jiná zase porušit, využít druhé, když se mu to hodí, přehlížet je, když se mu nehodí, zbavit se jich, je-li to nutné. Ve snaze o uspokojení svého ega nerespektuje egoista hranice práva ani morálky. Možná bude dodržovat zákony, ale jen proto, že má strach z trestu, a nikoli proto, že mu tak velí jeho mravní cítění. V honbě za svým uspokojením je bezohledný a vytrvalý. Ostatní lidi vnímá jen jako prostředky sloužící výhradně jeho cílům. Pohání ho chamtivost, závist a žárlivost a zmítá jím panovačnost. Jeho touha není nikdy uspokojena a chce stále víc a víc.

Egoistický člověk nevidí, že hlavním zdrojem jeho utrpení je právě jeho lpění na úspěchu. Jeho nekonečná žádostivost ho vrhá do pekel úzkosti, strachu, frustrace a deprese. V buddhistické tradici bývají tito lidé nazýváni „hladovými duchy“ a jsou zobrazováni s velikánskými ústy a dlouhými úzkými krky, které jim znemožňují spolknout to, co si ukousli. Jejich těla jsou vyhladovělá, protože nedostávají žádnou výživu.Duchovní tradice Východu i Západu učí, že lpění na touhách ega vždycky vede k utrpení. Egoista však tuto moudrost ignoruje a dál věří, že naplnění jeho nekonečné touhy je klíčem ke štěstí.

Pro egoistického člověka je práce jen dalším místem, kde je možné urvat co nejvíc, a přitom ze sebe dát co nejméně. Jeho vklad má být snížen na minimum, nicméně odměna se má vyšplhat co nejvýše. Vždycky hledá způsob, jak využít situací i lidí bez ohledu na to, jestli to někomu ublíží. Obejít a odbýt, co se dá, přinese-li to v daném okamžiku úspěch, je zcela v pořádku, i kdyby to v dlouhodobé perspektivě mělo uškodit.

S nelichotivými portréty sobeckých podnikatelů se ve zprávách setkáváme často. Jejich chamtivost a bezohlednost poškozují dobré jméno businessu. Tito podnikatelé chápou své firmy výlučně jako nástroje ke svému vlastnímu uspokojení. Vykořisťují zaměstnance, lžou investorům, ždímají dodavatele a využívají zákazníky, a to vše pro svůj osobní prospěch.

Ontologická arogance

Ontologická arogance je tvrzení, že věci jsou takové, jak je vidíte vy, a že vaše pravda je jediná pravda. Je to přesvědčení, že jediný platný pohled je ten váš, a že kdokoli se na věci dívá jinak, se mýlí.

Ontologicky arogantní člověk (ontologie je filozofický obor, který se zabývá bytím jako takovým a hledáním toho, co opravdu existuje) nerozlišuje mezi svými názory a objektivní pravdou - jeho názory jsou podle něj objektivní pravdou. A nerozlišuje ani mezi svou subjektivní zkušeností a objektivní realitou - realitu podle něj pravdivě popisuje jeho zkušenost. Žije ve vysněném světě a považuje ho za skutečný. Chová se, jako by jeho názory byly absolutně správné, a kdokoli s ním nesouhlasí, se mýlí. Pro arogantního člověka existuje jen jeden způsob myšlení: jeho vlastní. Nesnáší různorodost názorů: jeho cílem je přimět všechny, aby přijali jeho vlastní pohled. Je rozhodnutý dokázat, že má pravdu, a bude svůj názor zaníceně obhajovat i tehdy, i když si jím není úplně jistý. Je to klasický „vševěd“, který vždycky všechny poučuje o tom, jak se věci mají, jak by měly vypadat a co by druzí měli dělat.

Ontologicky arogantní lidé „milují víc svou tvář než pravdu“. Odmítají zpochybnit svoje názory, a to i navzdory nesporným důkazům prokazujícím opak. Jejich sebedůvěra je založena na tom, že mají pravdu - anebo že tak aspoň vypadají. Jejich image je křehké a otřáslo by jím, kdyby byli donuceni přiznat chybu, proto s nimi ani není možné vést jakýkoli plodný rozhovor. Svými pokryteckými výroky si znepřátelují všechny, kdo zastávají jiný názor. Jejich chování rozděluje lidi a rozdmýchává „náboženské války“, v nichž se stoupenci obou táborů snaží dokázat, že pravda je právě a jen na jejich straně. Takové chování však brání skupinám využívat informací od všech svých členů, a vytvářet si tak komplexnější pohled.

Současné pracovní prostředí je pro ontologicky arogantní lidi dosti náročné. Informační ekonomika totiž vyžaduje pokoru a ochotu učit se od ostatních. V minulosti byl manažer schopen dělat většinu úkolů, které spadaly do jeho kompetence, líp než jeho podřízení. Dnešní podřízení ovšem vědí lépe než jejich manažeři, o co v jejich práci jde a jak s tím naložit. Úkolem manažera je sice propojovat činnost jednotlivců do naplňování týmové strategie, nicméně nejúčinnější taktická řešení přicházejí od zaměstnanců s lokálními znalostmi. Arogantní manažer svým podřízeným ale naslouchat neumí. Svou formální autoritu používá k prosazení vlastního úhlu pohledu. Podřízení tak ztrácejí motivaci a všechno raději odkývají, nebo se uchylují až ke zlomyslné servilitě.

Nikdo nemá chuť vydávat ze sebe to nejlepší pro někoho, kdo ho neposlouchá.

Vytvoří-li bezpodmínečné obviňování, bytostné sobectví a ontologická arogance v organizaci toxickou infrastrukturu, vede to ke třem typům škodlivých interakcí: k manipulativní komunikaci, k narcisistickému vyjednávání a k nedbalé spolupráci.

Ukázka z knihy Vědomý business (Portál 2010)

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Ještě tam zapomněli dodat, že extinkce paralyzuje všechny bipolární...
!  |  6.10.2010 20:03

no vidíš, jakej seš šikula!!!A příští článek si přečteme od tebe....
Hawk  |  8.10.2010 00:59

Bohužel žádné bláboly, čistá realita stále se víc a víc...
Pan Tau  |  10.10.2010 15:44

Sice je tento článek starší, ale hledala jsem výklad chování svého...
Zuzana  |  29.12.2014 20:23

Zuzano, lituji, ale asi s tím nic neuděláš. To, co Ty považuješ za...
Petr  |  29.12.2014 21:13

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *