Nástin jazyka v mém světě - zpověď autistky

5.1.2010 00:00
Psychologie

Netvrdím, že některá má opakující se gesta mají stejný význam jako táž stereotypní gesta, užívaná jinými lidmi. Přesto, třebaže jsem hovořila slovy

Mnohá sloužila pouze mému uspokojení, pocitu bezpečí a uvolnění krajního napětí a frustrace. Jindy, ačkoli se mohlo zdát, že tato gesta míří jen ke mně samé, byla stále úsilím komunikovat a pochopit ?svět?. Porozumění světu mi unikalo, protože až teprve nedávno jsem s ním svobodně navázala kontakt, přičemž mé dobré pocity zůstaly vědomě nedotčeny. Vyjadřovat se nepřímo a symbolicky byl jediný způsob, jak jsem se odvažovala ?říci? věci, které byly ?příliš důležité?, aby je bylo možno vyjádřit nějakým přímějším způsobem. Takový hádankovitý ráz měla má ironická past.


Pro případ, že porozumění významu skrytému v některých těchto gestech snad pomůže osobám ?světa? chápat tento jazyk a navázat kontakt s takto polapenými a vyděšenými lidmi na jejich úrovni, vypracovala jsem hrubou analýzu, jaký byl význam takových gest pro mne.

1. Sestavování či párování předmětů
Třebaže jsem to považovala za součást nějaké nutkavé poruchy, mělo to i svůj psychologicko-emocionální aspekt. Vytvářet spojení mezi věcmi. Ukazovat, že mezi dvěma i více věcmi mohou existovat vztahy. Díky předmětům to pak vidět zhmotněno nejkonkrétnějším a nesporným způsobem. Vidět to a znovu a znovu to vytvářet mi dávalo naději, že je-li ten pojem možný, pak bude jednoho dne možné cítit a přijímat tyto vztahy ve ?světě?. Byla jsem vždy uvnitř tohoto světa předmětů.


2. Pořádání předmětů a symbolů
Dokazovat, že existuje sounáležitost, a vytvářet si naději, že také já jednoho dne pocítím totéž zvláštní a nepopiratelné místo, kam jednou budu patřit, a že budu náležet do ?světa?. Rovněž vytvářet řád, a tak symbolicky ztvárňovat pochopitelnější ?svět?.


3. Struktury vzorců
Kontinuita. Ujištění, že věci zůstanou stejné dostatečně dlouho, aby bylo možné se zmocnit nepopiratelně zaručeného místa uvnitř složité situace kolem mě. Způsob ochrany před vniknutím toho, co existuje venku, ve ?světě?, má podobu ohraničujících kruhů nebo hranic.


4. Nutkavé mrkání
Třebaže jsem to pokládala za jakýsi tik související s Tourettovým syndromem, bylo pro mne mrkání v podvědomé rovině součástí zpracovávání vizuálně ? percepční informace. Za prvé bylo reakcí na přílišnou stimulaci a emoční stres. Za druhé dokázalo zpomalovat věci a pojímat je jako odloučenější a tím méně děsivý film, odvíjející se snímek po snímku. Stejný prvek se také skrýval v rychlém rozsvěcování a zhášení světel (ačkoli jindy to byl čistě bezděčný, běžný tik).


5. Zapínání a vypínání světel
Podobá se mrkání, ale cvakavý zvuk je neosobním a pochopitelným spojením s věcmi mimo vlastní já, jako zvonky a hudba. Přináší příjemný pocit, jaký téměř každý dotyk odpírá, a poskytuje bezpečí. Čím více je rozčleněno a předvídatelné, tím více uklidňuje.


6. Opakované pouštění věcí
Má dva aspekty. Jeden byl vizuálně ? percepční problém, kdy jsem mohla zpracovávat jednu věc po druhé pouze vizuálně, takže vnímání do hloubky percepčně chybělo. Pouštění věcí prostorem bylo velice zábavné, matoucí, a pro ten okamžik ukazovalo, že trojrozměrný svět ?existuje?. Avšak na emocionální úrovni bylo opakované pouštění věcí spojeno také s touhou po svobodě. Dokazováním, že únik ke svobodě je možný. Symbolicky je to svoboda dovolit dobrým emocím, aby se vás bez bolesti dotýkaly, a svoboda dovolit jim dostat se ven a nemít z nich uvnitř takový strach.


7. Skákání
Kromě své role při zvládání hyperaktivity, úzkosti a vzteku pro mne skákání představovalo také způsob zpracování informací. Jako by se směsice informací v mém mozku začala sama organizovat působením rytmu a otřesů při skákání. Na emocionální úrovni mělo skákání často další význam. Skákání z výšky se podobalo pouštění věcí prostorem, třebaže to byl méně tajnůstkářský způsob než symbolické vyjádření této touhy unikat pouštěním předmětů. Toto počínání také dávalo naději, dotvrzovalo, že ten pojem existuje, a chybějící pocit je tedy teoreticky možný. Byl to také jeden ze způsobů, jak dostat celé tělo do rytmu, podobně jako při kolébání.


8. Pohupování z jedné nohy na druhou
Zatímco jsem je vnímala jako očividný motorický Tourettův tik, někdy jindy to bylo i podvědomé, relativně volní sebestimulační chování. Pohupování na nohou zepředu dozadu představovalo také způsob, jak prožívat percepci do hloubky, s čímž můj mozek často zápolil. Pohyb prostorem a pohupování při zaměření na nějaký objekt působilo stejně jako pohybování předmětem před mýma očima a tento pohyb dovoloval, aby byl daný objekt zpracováván vědomě, takže jen prostě ?nezmizel?.
Na emocionální rovině jsem mezi sebou a ?světem? vždycky spatřovala zlověstnou temnotu. Skutečnost, že dostat se touto imaginární temnotou na druhou stranu znamená pořádný skok, možná také zachycuje přípravné pohupování z přední části nohy na zadní, tak příznačné pro někoho, kdo se rozebíhá ke skoku: ?Připravte se, na značku, pozor, a skok temnotou na druhou stranu.? Nejspíš takhle se to dá popsat. Kupodivu já se vždycky příliš bála skočit, když se mě k tomu jiní lidé snažili přimět. Jednou jsem přímo pro letěla řadou překážek, nohama jsem do nich vrážela, protože jsem se vždycky v poslední minutě bála skočit.


9. Pohupování, potřásání rukou, mlácení hlavou, práskání předměty, poklepávání si na bradu
Posuny při vizuálním vnímání a při tělesném styku, stejně jako otupělost spojovaná s alergiemi a metabolickými problémy, podpořily rejstřík různého chování. Na emocionální rovině však toto počínání často poskytovalo bezpečí a uvolnění a tak zmenšovalo nahromaděnou vnitřní úzkost a napětí a tím zmenšovalo strach. Čím extrémnější pohyb, tím větší pocit jsem se snažila zdolat.


10. Mlácení hlavou
Často bývalo spojováno se zánětem mozku souvisejícím s alergiemi a metabolickými problémy, neboť občas se zdálo, že dočasně mírní tento lebeční tlak (patrně zvýšeným průtokem krve). Na emocionální úrovni jsem však mlácení hlavou využívala, abych zdolala napětí a vyvolala dunivý rytmus v hlavě, kdy moje mysl příliš hlasitě křičela, než aby byla schopná si bzučet či stále si opakovat hypnotický zpěv, který mi mohl pomoci se uklidnit.


11. Hledění mimo věci, zdánlivě na něco jiného
Užívání periferního vidění má význam jak při poruchách vizuálního vnímání, tak při ?expoziční úzkosti?. Na emocionální úrovni to byl často pokus vstřebat, co se děje vedle mne, tím že jsem schopna uniknout svému strachu nepřímým postižením vizuálního obrazu. Ať už byla příčinou vizuální agnózie, nebo to bylo ve spojitosti s percepčním vypínáním, provázejícím ?expoziční úzkost?, přímý pohled na věci je často připravil o veškerou jejich působivost a význam. Používání periferního vidění mi umožnilo naučit se tolika věcem v posledním roce základní školy, ačkoli učitel neměl nejmenší ponětí, že to je můj jediný způsob, jak do sebe do určité hloubky nasát vědomosti. Podobně tomu bylo s hudbou. Když jsem se dívala na svoje prsty a přemýšlela o tom, co dělají, ztratila jsem schopnost hrát. Když jsem se dívala stranou a přepnula na ?automatické řízení?, hudba plynula a já dokázala tvořit. Všechno muselo být nepřímé. Musela jsem vždy znovu a znovu obelstít svou mysl, tak aby se uvolnila a přijímala věci zvenčí.


12. Smích
Často uvolnění strachu, napětí a úzkosti. Moje pravé city bývaly až příliš dobře chráněny, aby snadno projevily přímou radost něčím tak odhalujícím, jako je smích. Carol se ustavičně smála. Carol byla ztělesněním mého strachu z cítění, prezentovaným společensky poměrně přijatelnou, ustavičně se smějící postavou.


13. Tleskání
Třebaže tleskání bylo odjakživa můj mimovolní tik, příznačný pro Tourettův syndrom, mělo pro mne i emocionální náplň. Tleskání mohlo naznačit radost. Avšak tleskání také naznačovalo finálnost ? sloužilo jako signál mezi jednou událostí či činností a činnostmi následujícími. Býval to pro mne také pokus vyrvat se z nepopiratelného snového stavu.


14. Zírání do prostoru anebo skrze věci, rovněž otáčení věcmi anebo vůbec točení se či běhání v kruzích
Způsob, jak ztratit vědomí sebe sama, jako prostředek k uvolnění nebo k vypořádání se s nudou, vyvolanou neschopností vyjádřit se, anebo cítit vztah k tomu, co jsem dělala. V extrémnějším smyslu to byla forma mentální anestezie, s jejíž pomocí jsem dokázala emočně zvládnout polapení v pasti a zároveň azyl ?expoziční úzkosti?.


15. Trhání papíru
Dělávala jsem to v záchvatech vzteku, ale také jsem tím symbolicky chtěla rozdrobit hrozbu blízkosti. Symbolický akt oddělení se od ostatních, aby se strach zmenšil. Často jsem to dělávala, když jsem se s někým měla rozloučit, jako bych nejprve musela symbolicky zničit blízkost, abych necítila jakýkoli pocit dezerce či ztráty.


16. Rozbíjení skla
Sklo mělo pro mne důležitý význam a já jsem často na věci, které jsem si chtěla prohlédnout, kladla sklíčka. Sklo je vizuálně zkrotilo a bránilo jim zapadnout do víru dosavadních informací, ale emocionálně také dokázalo, že bylo možné se na ty věci bezpečně dívat, neboť je odsouvalo do světa ?tam venku?, za sklem. Takže rozbíjení skla emocionálně spadalo do tohoto kontextu. Symbolicky to bylo jako třesení neviditelnou zdí mezi sebou a jinými. Možná také zdí mezi vědomím a podvědomím.


17. Okouzlení barevnými a lesklými předměty
Chápání pojmu krásy v prostotě. Rovněž nástroj autohypnózy, potřebný k uklidnění a uvolnění. Blízký vztah ke konkrétním lidem často žije v těchto předmětech, ať už byly ve skutečnosti darovány druhou osobou, nebo ne. Konkrétní barva: modrá vždycky reprezentovala mou tetu Lindu, jasný žlutě zlatý knoflík další přítelkyni, úlomek skla představoval skutečnou Carol, s kterou jsem se setkala v parku, tartan znamená mou babičku a tak dále. Pouze jsem jim určila tato spojení, protože postihovaly ?pocit? těchto lidí. Barva a lom světla byly také zábavnou hrou ve světě, který často postrádal vysvětlující význam.


18. Zraňování se a také vědomé konání trapností, aby vyvolaly u ostatních lidí šok
Vyzkoušet, zda je člověk opravdu skutečný. Když žádná jiná osoba není přímo zkušenostně vnímána, jelikož veškerý cit je zadržen na jakémsi duševním kontrolním stanovišti, než je sebou předán sobě, je snadno možné uvažovat, zda člověk skutečně existuje. Tato nepřizpůsobivost byla rovněž prostředkem, jak uplatnit právo být člověkem, a ne pouze nějakým projektem, patologickým jevem, a právě takto je paradoxně součástí procesu, v němž se rozvíjí vědomí sebe sama.


19. Záměrné pokálení se
U mě to začalo v polovědomém stavu. Jsem přesvědčena, že to byla podvědomá pohnutka k vědomému uvědomování si sebe sama a ?svobodnému bytí?. Je to akt vlastního já, sebejistě se osvobozujícího od nadměrné sebekontroly tím, že se vzpírá chování, od něhož jsou do tak velké míry požadovány přizpůsobení a sebekontrola a kterým lze tak snadno vyvolat znechucení ostatních lidí. Zároveň je to výraz frustrace, že se člověk má přizpůsobit, aniž by mu toto přizpůsobení přineslo nějakou emocionální odměnu. Je to akt svobodného rozhodování dokazující, že člověk může zanechat sebekontroly výměnou za kontrolu nad vnějším očekáváním. Toto ujištění o ?svobodě být?, které člověk tímto aktem získává, mu dodává odvahu, aby se dál pokoušel kontaktovat. Prošla jsem tím jednou, když jsem znovu nalezla odvahu pokusit se vyjít ze svého světa, kam jsem se stáhla, a ať to rodiče sebevíc sužuje, musím říct, že to byla důležitá fáze, kterou jsem musela projít, abych se dostala dál. Je to také způsob, jak své okolí symbolicky učinit částí ?svého světa?, což je začátek přijímání světa ležícího mimo hranice vlastního těla. Od těla k místnosti. Od místnosti k domu. Od domu na ulici. Z ulice do světa.


20. Bezpečný fyzický kontakt
Takový, který nehrozí, že nás zadrží nebo zničí. Příkladem bylo kartáčování vlasů a lechtání. Zvláště lechtání na předloktí nebylo nijak hrozivé, neboť šlo o méně osobní a víc samostatnou část mého těla. Bylo také méně společensky hodnoceno než například dotýkání se obličeje. Z tohoto důvodu to pro člověka, který se dotýkal, bylo méně společensky významné. V tomto smyslu i vlasy jako by byly nezávislé na těle. A opět to byla možnost, jak se co nejblíže pohybovat na tenké čáře mezi přímým a nepřímým dotykem, aniž by ten, který byl jeho objektem, byl ochuzen o aktivní získávání fyzického pocitu z dotyku. Jinak byl každý dotyk prožíván buď jako bolest, anebo byl trpěn, jako by člověk byl ze dřeva. Zcela prostě to bylo tak, jako by duch opouštěl tělo a vystavoval se soužení, které ostatní lidé považují za milé dotýkání.

Zdroj: Donna Williams - Nikdo nikde, nakladatelství Portál

Přidat komentář

 
* *