Matka a dítě

31.7.2009 00:00
Psychologie

Analytická psychologie odedávna zahrnovala lidskou – archetypovou – dimenzi v tom smyslu, že skutečnost je vázána v lidsky typických vzorcích, které dalekosáhle určují naši existenci vznikání a působení.

Archetypové vzorce se nedají rozeznat ve svém jednoznačném aspektu. Typické se může zjevit pouze v průniku s lidsky osobním. Tak je matka v dobrém i ve zlém ?Velkou matkou?, jejíž rysy představuje. Zároveň je však také skutečnou matkou s jejími zcela určitými charakterovými vlastnostmi a v jejím socio-kulturním kontextu.

Aby se dítě mohlo optimálně rozvíjet, je nutné, aby matka svým chováním konstelovala v dítěti pozitivní mateřskost, na které se pak buduje jedinečnost spojení matky a dítěte. Jestliže se z jakýchkoli důvodů vztah matky a dítěte nezdaří, můžeme z archetypového hlediska mluvit o konstelování negativní matky. Lze říci, že se objevila negativní archetypová konfigurace, na které se podílí jak dítě, tak i matka. Narušený začátek života je z archetypové perspektivy vždy také osudem a nejen lidským selháním, není zakotven pouze v životních okolnostech.


Archetypový obsah v nás vyvolává uchvácení i hrůzu. Většina lidí je pohnuta niterností, již lze cítit mezi matkou a jejím dítětem. Hladovějící, opuštěné, postižené a zneužívané děti v nás naopak vyvolávají dojetí a hluboké zděšení. Tyto hluboké účinky jsou spjaty s naším typicky lidským založením. Kde se projevuje archetypový prvek, rozbíhá se při vší snaze o objektivní znázornění spolu s ním emoce a vede při verbálním i uměleckém ztvárnění k symbolickému způsobu vyjádření.


U Winnicotta i Balinta se ukázalo, že partnerství matky a dítěte nakonec dokázali přiměřeně popsat jen symbolicky. Winnicott používal termín ?holding?, Balint hovořil o ?niterném propojení? ve smyslu ?prvotních látek?. Navzdory záměru podat objektivně přesná pozorování, použili při popisu dyády matky a dítěte symbolické vyjádření. V tom se projevuje archetypový moment. Zdá se mi také, že když Winnicott mluví o ?primární mateřskosti?, velmi se blíží k představě archetypu matky. Tento autor označuje stav matky, který začíná na konci těhotenství a přetrvává ještě první týdny po narození, jako primární mateřskost. Tento stav, který dává matce schopnost, aby téměř telepaticky přistupovala k potřebám kojence, nazývá ?normální nemocí". Tím popisuje přechodné ?abaissement mental? (snížení duševní úrovně) u matky, díky němuž přejímá vedení ?jednotlivý aspekt? osobnosti. Za jiných okolností by to znamenalo patologii, zde, ve vztahu matky a dítěte, je to normální. Tento Winnicottem uváděný ?jednotlivý aspekt? představuje v terminologii analytické psychologie nesmírné připodobnění pozitivnímu archetypu matky.


Archetypově podložená forma vazby se neutváří pouze v raném dětství (ačkoli je zde nezřetelnější), ale projevuje se také v rozmanitých dalších prožitcích. Mateřskost, podporující zájem a péči člověk hledá po celý život, aniž by nutně musel trpět poruchou. Zkušenost s matkou hluboce ovlivňuje formu každého vztahu, který dospělý člověk navazuje, ať je to vztah k sobě samému, k jiným lidem, k věcem, k přírodě a konečně i k Bohu.

Španělská mystička Terezie z Avily srovnávala vztah k Bohu se vztahem matky a dítěte a soudila, že člověk je v Bohu tak pozvednutý a oproštěný od sebe jako kojenec u mateřského prsu.


Téma matky a dítěte se projevuje všudypřítomně a odnepaměti v mýtu, náboženství, literatuře a výtvarném umění ve svých příznivých i fatálních projevech. Příkladů je nesčetně, odkazuji zde na dílo Ericha Neumanna Die Grosse Mutter (Velká matka).



K archetypu negativní matky se řadí motiv odloženého dítěte. Osud mnoha dětí v mýtech, pověstech, legendách a pohádkách bývá podobou motivu odložení. Takové děti jsou pozdějšími hrdiny, zažívají zázračnou pomoc, mají zaručený mimořádný osud a nakonec se stávají zakladateli svatyní, vládci měst a států. Vzpomeňme si na otce bohů Dia. Když ho chtěl pozřít jeho otec Kronos, který polykal své děti, jeho matka Rhea mu podala kámen, a tak malého Dia zachránila. Nechala jej vyrůst v jedné z jeskyní na Krétě.

V psychoterapeutické praxi se věci zřídka dějí jako v pohádce. Nestává se, že by z lidí byli hrdinové a zakladatelé měst. To, jak pohádka podivuhodně překonává těžké začátky života, bývá sice pro mnohé lidi touhou a útěchou, ale ne skutečností. Někdy ovšem cesta ústí ve tvůrčí aktivitu a strnulý, egocentrický člověk se proměňuje v člověka tolerantního, který moudře zachází s bolestivými důsledky rané opuštěnosti. Sebeodcizení se může zmírnit. Tím, co v mytologickém materiálu vystupuje jako zakládající element, je v lidské rovině smysl. I život s ranou poruchou může najít svůj smysl, skrývá v sobě smysl a tím i naplnění existence.


Na archetypové rovině znamená opuštěnost na počátku života negativní archetypovou konfiguraci, která se nedá odvodit jen od osobních rodičů a bezprostředního okolí. Znamená také osud, a to nejen dítěte, ale také dospělého člověka, který se vedle tohoto problému musel a musí vyvíjet.

Zdroj: Kathrin Asper - Opuštěnost a sebeodcizení - nakladatelství Portál 2009

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

pro toho partnera neb partnerku vlastního dítěte dveře vstřícnosti a...
je rozumné  |  24.6.2017 19:52

Také vám "Boženka" připadá nereálná? Nebo kdo z vás,...
dotaz  |  25.6.2017 09:54

záleží na vztazích.Někdo jede rád za rodičmi každý týden,někdo...
To  |  25.6.2017 12:48

záleží na vztazích.Někdo jede rád za rodičmi každý týden,někdo...
To  |  25.6.2017 12:48

A ty miluješ svou tchyni? Ráda za ní každý týden jezdíš?
dotaz  |  25.6.2017 12:55

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *