Loučení se zesnulým

26.9.2007 00:00
Psychologie

Rozloučit se znamená obětovat něco ve třech základních krocích:

  • Poznat a pojmenovat kladné city vyjadřující lásku k zesnulému.
  • Poznat a pojmenovat záporné city k němu.
  • Poznat a pojmenovat, v čem byl pro nás v různých životních obdobích vztah důležitý, v čem byl těžký, jaké dával podněty, čím nás od-cizoval a v čem pro nás byl naopak tvůrčí.


  • Poznání a pojmenování příznivých citů.

    Není vždy snadné v sobě najít lásku k otci, matce, k někomu drahému, zvláště tehdy ne, když dotyčný neuměl lásku přijímat, nebo naopak my sami jsme své city před ním pečlivě skrývali.

    Kolik lidí raději city zapře, zamlčí, jen aby se k nim nemuseli přiznat. Kolik jich se svými city nerado chodí na trh, nechtějí se o nich bavit na potkání. Kolik lidí raději své city popře, než by se o ně dělili, ať už to dělají na oplátku, ze msty, protože chtějí někoho potrestat nebo jen ze zatrpklosti. Smrt blízkého člověka zřejmě zároveň odsuzuje k zániku jeho zatajované nepřijaté city.

    "V období dospívání a potom ještě nějakou dobu jsem odmítala otce. Byla jsem dokonce přesvědčena, že ho nenávidím, protože mi v životě způsobil zklamání. Když zemřel, náhle jsem k němu pocítila lásku, jakou jsem mu nikdy neuměla dát. Byla jsem na tom špatně, najednou jako by mi v žilách místo krve kolovala žluč. Stále jsem na něho myslela a přemýšlela jsem, co všechno jsem mu chtěla říci."

    Mám takovou hypotézu, že za původem mnoha rakovinových onemocnění je právě fakt, že člověk v sobě potlačuje prvotní lásku k někomu, kdo v jeho životě hrál podstatnou roli, nepřiznává ji a poškozuje. Většinou se bránili lásce právě ti, kdo si v dospělosti stěžují na nedostatek lásky ze strany jednoho z rodičů. Nebyli schopni "vložit" intenzivní city do někoho, koho zároveň milovali i nenáviděli, nedokázali dát citům volný průchod, takže se teď sami v sobě dusí a nechávají se těmito neprojevenými city pustošit.

    Jestliže člověk sám v sobě zničí příliš živé city, nenapravitelně se zmrzačí. Předpokladem smíření se sebou samým jsou city, které nakonec přiznáme, symbolicky znázorníme nějakým předmětem a v aktu nepodmíněné darující lásky je například položíme na hrob - bez nároku na protihodnotu, kdy od druhého již nemůžeme čekat žádné potvrzení citů.


    Poznání a pojmenování záporných citů.

    Jsme utvořeni ze světla a tmy, ze záporného a kladného pólu, podílejících se určitým způsobem na struktuře naší jednoty a vnitřní rovnováhy.

    Stejně důležité je poznat záporné city k blízkému člověku, pro nás svou povahou, významem a intenzitou zásadního významu, zejména proto, že v nás po jeho smrti mohou zanechat nezdravé ložisko.

    Někdy své city potlačujeme nebo je přesouváme do roviny zdánlivého porozumění: "On za to nemůže, také v mládí trpěl..." nebo ospravedlňování: "V jejím věku je takové chování normální, nemohla chápat, že..."

    Rozloučení si můžeme usnadnit, když si přiznáme záporné nezvládnuté city, za které se často stydíme jako za něco nepřiměřeného až odstrašujícího, dokážeme je vyjádřit a naslouchat jim, případně posmrtně dotyčnému sdělit. Jednou z možností je právě symbolický akt, jímž můžeme lépe dosáhnout nápravy a smíření se sebou samým, s lepším já.

    "Toho dne, kdy jsem na otcově hrobě symbolicky pohřbil láhev vína s nápisem ,otcův alkohol' a s ní zášť k otcovu alkoholismu, jako by ze mne spadla tíha všech výhrad a omezení. Tím pro mne začalo skutečné vysvobození..."

    "Když se mi konečně podařilo dát dohromady matčiny zápisky, jak si je o mně vedla pětatřicet let, když jsem posbíral všechny urážlivé připomínky, jak mne jimi nepokrytě pokořovala a dávala mi tak najevo svůj pohrdavě přezíravý postoj, všechno jsem sepsal na čtvrtky papíru, uložil je do velké tašky a šel jsem a všechno jsem spálil na matčině hrobě; v tu chvíli zmizela zatrpklost a všechno, co jsem matce dával za vinu."

    Je třeba si uvědomit a pojmenovat, v čem byl vztah v různých obdobích významný, v čem náročný, v čem přínosný.

    Důležitým aktem poznání je zjištění, vymezení a pojmenování všeho, čím byl vztah bytostně důležitý, čím povzbuzoval, v čem byl podnětný, nebo v čem naopak mučivě bláhový a konečně v čem byl zdrojem tvořivosti. Myslím opět na vztahy dospělých dětí a rodičů.

    Jako nás kdysi rodiče přesně podle úředního protokolu uznali za své: "manželé X Y uznávají za dceru/syna", stejně tak jsou dospělé děti povinny přijmout otce a matku jako své rodiče.

    ,Je pravda, že mi tento muž dal život, i když mi nedokázal být otcem, jakého bych si byl přál."
    "Tato žena je/byla mou matkou, i když to byla úzkostlivá máma kvočna, která mi do omrzení omílala své úzkosti, neustále vypočítávala, co jí schází, a vtloukala mi to věčně do hlavy."

    Akt uznání rodičů má za úkol smířit nás s pouty, jimiž jsme svázáni s předchozími generacemi, a zjednat nám místo v civilizovanější budoucnosti lidstva.

    Jen pod jednou podmínkou můžeme dosáhnout rozvoje a zrání, rozmachu a růstu, a to jestliže si dokážeme připustit naléhavost změn v základních vztazích a zároveň vzít na vědomí, že o některé vztahy, možná právě nejdůležitější, jednou přijdeme. Musíme se smířit s tím, že můžeme ztratit někoho, kdo je nám velmi drahý, a přesto se nám náhle vzdálí, protože jsme se změnili jednak my sami, jednak se vyvíjel on a dal se jinou cestou.

    Po celý život
    opouštíme a sami jsme opouštěni.
    Musíme se vzdát většiny toho,
    co máme rádi.
    jako by byla ztráta cenou
    za větší životní prostor.
    Většinou je také zdrojem
    pokroku.


    Zdroj: Jacques Salomé - Nebojte se být sami sebou, nakladatelství Era

    Přehled komentářů

    zobrazit všechny komentáře 

    Dekuji a souhladim,clanek je inspirativni k tomu uvedomit si souvislosti a...
    Majka  |  26.9.2007 00:39

    Pěkný blábol.
     |  26.9.2007 07:49

    Majko, nebuď idealistka za každou cenu. S některými "mínusy" se prostě...
    Tom  |  26.9.2007 08:01

    zobrazit všechny komentáře

    Přidat komentář

     
    * *