Kdopak by se asertivity bál?

12.5.2011 00:00
Psychologie

Pro řadu lidí je asertivita nepřijatelná. Zdaleka nejde jen o explozivní agresory nebo o zcela pasivní Oblomovy. Nemusí jít ani o velké manipulátory z přesvědčení. Najdeme zde na pohled zcela obyčejné, nenápadné osobnosti. Ty, kterým se někdy říká „sůl země“. Např.:

  Obětavá „matka pluku“. Stará se i o to, oč nemá, bez její pomoci by­chom byli zcela ztraceni.

-   Vzorní podřízení. Jsou zadobře se šéfem, neboť je to výhodné. Touží po jeho moci, ale bojí se to dát znát především jeden před druhým.

-   Vlídný nadřízený. Krédo jeho vedení zní: „Nikdy ne otevřený kon­flikt..., abychom nenarazili.“

-   Ohleduplní spolupracovníci. Bývají to osobnosti citlivé na tzv. atmo­sféru - senzitivní, jemní, neupřímní.

-   Nemocní tyrani. Když je moc práce nebo jiná kalamita, onemocní, však on už se někdo najde, kdo za ně vše nezbytné udělá. Kam bychom došli, kdybychom neměli ani právo a možnost vyléčit si své neduhy.

-   Zapomnětlivci. Potlačují nepříjemné záležitosti. Není důvodu věci jasně a se všemi riziky chyb řešit, vyznáváme-li filosofii: „Však ono už to nějak dopadne, musí se to nechat vyhnít...“

-   Nechápavci. „Myslel jsem, že jsi to myslel tak a tak,“ říkávají a přes své neúspěchy na tomto poli velmi rádi čtou myšlenky druhých. Z „přečte­ného“, což je v nejlepším případě mix jejich názorů s názory protějšku, vytvářejí systémy, které jim vyhovují.

-   Nepoučitelní. Nepoučí se z předchozí zkušenosti. Citujme klasika: „Když se staví most nebo zúrodňuje pole, každý vám otevřeně řekne, že není inženýr nebo agronom, ale stačí zavést řeč na výchovu a všich­ni budou tvrdit, máme takovou zásadu, a té se nikdy nevzdáme.“ Jistě nemusíme dodávat, že zdaleka nejde jen o výchovu dětí.
Sestry Červeného kříže. Zaměřují se na slabé a nemocné. Cítí se dobře ve vztazích, kde druzí mají problémy, a není tudíž v jejich zájmu nesnáze řešit. Spíše se v nich vyžívají. Hladí do vyhlazení.
Moralisté. Vzbuzují pocity viny a nedostatečnosti. Proklamují věčné a velké, jakož i bezvýhradné pravdy. Asertivita je jim příliš primitivní a pragmatická.

Intelektualizátoři. Emoční distance komplikuje empatii a rádoby ob­jektivní pohledy na věc ztěžují využití některých jednoduchých technik asertivity. Dotyční považují dosažení cíle za něco pod úroveň. Preferují komplexní řešení, ke kterým ovšem nedokáží dojít.

Pochybovači. „To přece nemůže fungovat,“ říkají, aniž vyzkoušejí, zda „to“ funguje, nebo ne.

Bezmocní. Užívají slabosti, slz, křehkosti jako prostředku k vyvolání viny a úzkosti v okolí a z těchto pocitů pak těží. Namátkou: „Cožpak někdo soudný může po naší rodině, tvořené dvěma nezaměstnanými a čtyřmi dětmi, asertivně chtít, abychom platili nájem, zvláště pak uvědomíme-li si, že těch pár korun stejně nic neřeší, protože máme na nájemném dluh 45 894 Kč? Kde vzít tolik peněz a nekrást, když dětičky natahují ručičky a blíží se Vánoce? Raději nás všechny zabte, dospělé zastřelte a uškrťte ta holátka, než byste nás stěhovali do holobytu.“

Znásilňovači mysli. Vnucují druhým představu o tom, co si druzí myslí: „Ale ty to tak přece nemyslíš.“ Čtení myšlenek dovedli k rádobymistrov- ství. Co si myslíte a jak se chováte, vědí vždy lépe než vy sami.

Přivolávači katastrof. To jsou věštci chmurných zítřků. Nemohou při­jmout objektivní údaje. Nejde jim o řešení problémů, ale o možnost hrát hru „To je hrozné, viďte ... a bude ještě hůře“.

Výhybkáři. Neřeší reálný konflikt, protože jej převádějí na něco jiného, co sami považují za zajímavější či pro sebe přínosnější.
Zdroj: Asertivní žena, nakladatelství Grada

Přidat komentář

 
* *