Jistota - nejistota

19.9.2007 00:00
Psychologie

Je velmi lákavé nepohybovat se vpřed, stát tam, kde jsme, regredovat, jinými slovy spoléhat na to, co máme, protože to, co máme, známe; můžeme na tom lpět, cítit se v tom bezpečně.

Bojíme se a v důsledku toho se bráníme učinit krok do neznáma, do nejistoty; avšak poté, co jsme krok učinili, se nám nemusí jevit tak riskantní, kdežto předtím, než jsme ho učinili, se nám nové stránky jeví velmi riskantní, a proto odstrašující. Jen to, co je staré a vyzkoušené, je bezpečné; nebo se takové zdá. Každý nový krok obsahuje nebezpečí neúspěchu a to je jeden z důvodů, proč se lidé tolik bojí svobody.

Staré a navyklé je samozřejmě v každém stadiu života něco jiného. Jako kojenci máme pouze své tělo a matčin prs (původně od sebe nerozlišené). Pak se začneme orientovat ke světu, začíná proces vytváření místa pro sebe v něm. Začínáme chtít mít věci: máme svou matku, otce, sourozence, hračky; pozděj i získáváme vědomosti, zaměstnání, společenské postavení, ženu, děti a pak již máme určitý druh posmrtného života, když získáme místo na hřbitově, životní pojistku a když napíšeme "poslední vůli".

Navzdory jistotě vlastnění lidé obdivují ty, kteří mají vizi nového, ty, kteří razí nové cesty, kteří mají odvahu postupovat vpřed. V mytologii tento modus existence symbolicky představuje hrdina. Hrdinové jsou ti, kteří mají odvahu opustit to, co mají - svou zemi, rodinu, majetek -, a odcházejí, nikoliv beze strachu, ale nepodléhají mu. V buddhistické tradici je Buddha hrdinou, který opouští všechen majetek, všechnu jistotu obsaženou v hinduistické teologii - své postavení, svou rodinu - a směřuje k životu bez vazeb. Abraham a Mojžíš jsou hrdiny židovské tradice. Křesťanským hrdinou je Ježíš, který neměl nic a - v očích světa - je ničím, jedná však z plnosti své lásky vůči všem lidským bytostem. Řekové mají sekulární hrdiny, jejichž cílem je vítězství, uspokojení jejich hrdosti, výboj. Avšak tak jako hrdinové ducha, Héraklés a Odysseus, postupují vpřed nezastrašeni rizikem a nebezpečím, které je očekává. Pohádkoví hrdinové vyhovují týmž kritériím: odchod, postup vpřed a snášení nejistoty.

Obdivujeme tyto hrdiny, protože hluboce cítíme, že takoví, jací jsou, bychom chtěli být také - kdybychom to dokázali. Protože se však bojíme, věříme, že bychom takoví být nedokázali, protože to dokáží jen hrdinové. Hrdinové se stávají idoly; přenášíme na ně svou schopnost pohybu a pak stojíme tam, kde jsme - "protože nejsme hrdinové".

Taková úvaha může znamenat, že být hrdinou je samozřejmě žádoucí, ale bláhové a proti našim vlastním zájmům. Ale tak tomu v žádném případě není. Opatrní lidé s vlastnictvím se těší bezpečí, ale nutně jsou velmi nejistí. Závisejí na tom, co mají, na penězích, prestiži, egu - to znamená na tom, co je mimo ně. Co však se z nich stane, jestliže ztratí to, co mají? Vždyť cokoliv člověk má, může ztratit. Nejpatrnější je to na majetku, který lze ztratit -a s ním i postavení, přátele -, a kdykoliv dříve nebo později musí každý ztratit svůj život.

Jestliže jsem tím, co mám, a jestliže ztratím to, co mám, kým pak jsem? Nikým než poraženým, zmařeným, žalostným dokladem chybného způsobu života. Protože mohu ztratit to, co mám, neustále se znepokojuji tím, že ztratím to, co mám. Bojím se zlodějů, hospodářských změn, revolucí, nemoci, smrti, mám strach z lásky, ze svobody, růstu, změny, neznáma. Tedy mám ustavičnou starost, trpím chronickou hypochondrií, nejenom ohledně zdraví, ale vůči každé ztrátě toho, co mám; stávám se defenzivním, tvrdým, podezíravým, osamělým, hnaným potřebou mít více, abych byl lépe chráněn. Ibsen podal nádherný popis takového na sebe soustředěného člověka ve svém Peer Gyntovi. Tento hrdina je naplněn pouze sám sebou; ve svém krajním egoismu věří, že je sám sebou, protože on rovná se "svazek žádostí". Na konci života rozpoznává, že kvůli své existenci strukturované dle majetku se mu nepodařilo být sám sebou, že se podobá cibuli bez jádra, že je nehotový člověk, který sám sebou nikdy nebyl.

Úzkost a nejistota, jež jsou vyvolávány nebezpečím ztráty toho, co máme, se nevyskytují v modu bytí. Jestliže jsem tím, kým jsem, a nikoliv tím, co mám, nikdo mne nemůže o něco připravit nebo ohrozit moji jistotu a můj pocit identity. Můj střed je ve mně samém; moje schopnost být a vyjadřovat své bytostné síly je součástí mé charakterové struktury a závisí na mně. To platí pro normální životní proces, nikoliv ovšem pro takové okolnosti jako vyřazení vlivem nemoci, mučení nebo jiné případy vnějšího omezení mocí.

Zatímco vlastnický modus se zakládá na nějaké věci, která se spotřebou umenšuje, modus bytí roste praxí. ("Hořící keř", kterého neubývá, je biblickým symbolem tohoto paradoxu.) Schopnosti rozumu, lásky, umělecké a rozumové tvořivosti, všechny bytostné síly narůstají procesem svého vyjádření. To, co věnujeme, není ztraceno, ale naopak, ztraceno je to, co je podrženo. Jediné ohrožení bezpečí v modu bytí spočívá ve mně samém: v nedostatku víry v život a v mé tvořivé síly; v regresivních sklonech; ve vnitřní lenosti a v ochotě nechat druhé, aby převzali můj život. Ale všechna tato nebezpečí nenáleží k modu bytí tak, jako k modu vlastnění náleží nebezpečí ztráty.

Zdroj: Erich From - Mít, nebo být?

Přidat komentář

 
* *