Emocionální bolest

27.6.2001 00:00
Psychologie

Stejně jako fyzická bolest je i emocionální bolest signálem, že je něco v nepořádku. Když se cítíme smutní, je to obvykle proto, že se v našem životě vyskytuje něco, co v nás tento pocit vyvolává. Když jsme v depresi, je tu něco, co nás deprimuje. Když jsme rozzlobení, jde o příznak, že nejsme vyrovnaní - jsme v konfliktu - s někým nebo něčím.

Stejně jako v případě fyzické bolesti, pokud tyto signály nepřijmeme, důsledky mohou být katastrofální. Například člověk stižený mánií se může cítit naprosto skvěle, i když během jednoho či dvou týdnů rozhazuje do větru úspory celé své rodiny na řadu zcela ztřeštěných projektů. Co na tom, že je šťastný, když je duševně nemocný; to je zcela jasné jeho příbuzným nebo jeho psychiatrovi. Jak uvidíme dále, duševní onemocnění je stejně tak často charakterizováno svou bezbolestností, jako svou bolestivostí. V tomto ohledu je třeba říci, že duše netrpící bolestí odpovídá v řadě analogií malomocenství. Ale zatímco je tělesné malomocenství jen vzácnou poruchou, duševní malomocenství je endemické - bohužel se s ním setkáváme na každém kroku.

Při přijímání bolestivých emocionálních signálů - smutku či žalu, deprese či zlosti, úzkosti či hrůzy - zpravidla nemáme jasnou představu, co bychom měli udělat pro jejich zmírnění. Člověk se prostě hned nevydává za lékařem, jak by učinil v případě prudkých fyzických bolestí, třebaže tyto emocionální bolesti mohou být svým vlastním způsobem stejně tak prudké. Obvykle tvoří součást normálního koloběhu života. Obvykle časem přebolí a obvykle i my sami můžeme podniknout několik kroků, které jejich odchod usnadni. Pokud jsme například nepříčetní kvůli hádce se sousedy, je možné za nimi zajít a pokusit se všechno si vyříkat. Nebo se na to můžeme noc, týden či měsíc vyspat. Nebo si můžeme říct, že je to jejich chyba, ale přesto jim odpustit. Nebo jim můžeme pohrozit soudem.

Obecně vzato to (výjimky se vždy najdou), co skutečně určuje, kdy a zda vůbec vyhledáme lékařské ošetřeni emocionální bolesti, je její chroničnost. Žal bezprostředně následující po úmrtí někoho velmi blízkého našemu srdci může být nesnesitelný, ale je zdravý, nikoli zlý. Pokud po třech měsících žal neutuchá, něco může být v nepořádku. Po šesti měsících je pravděpodobné, že je něco v nepořádku. Po roce či dvou letech je to nepochybné. Rozhodně je třeba vyhledat psychiatra.

Ale psychiatr může být stejně bezradný jako pacient. V prvé řadě, psychiatrická diagnóza emocionální bolesti je jen zřídka tak zřetelným procesem jako diagnóza bolesti tělesné. Při psychiatrickém onemocnění neexistují žádné testy krve nebo rentgenové snímkování, vyjma vyloučení nepsychických příčin. Psychiatrické diagnózy se stanovují především na základě anamnézy, pozorování a psychiatrovy intuice. V malém množství případů lze přesnou diagnózu stanovit během několika vteřin. Většinou je však třeba týdnů, měsíců a někdy i roků práce s pacientem.

Celý proces navíc komplikuje nutnost určit diagnózu alespoň na dvou úrovních. Otázkou není pouze: jak se to onemocnění jmenuje, ale zda jde o poruchu čistě biologickou nebo čistě psychickou, nebo zda je kombinací obou dvou. Pokud jde o kombinaci, což se stává velice často, jaký je pak její poměr: 50:50, 90:10, 10:90? Je třeba zvážit taktéž sociální a duchovní faktory. Mohl bych tvrdit, že takřka všechna onemocnění, psychická či jiná, jsou biopsychosocioduchovními poruchami. Náležitá léčba tělesné bolesti zpravidla vyžaduje soustředění na somatické a biologické složky, avšak náležitá léčba bolesti emocionální zpravidla vyžaduje soustředění na všechny čtyři složky.

Následkem toho pak je nejen diagnóza, nýbrž i léčba emocionální bolesti komplikovanějším procesem, než je léčba tělesné bolesti. "Použiji jenom léky?" musí se sám sebe zeptat psychiatr. "Nebo jen psychoterapii, nebo nějakou kombinaci? Jaké léky? Jaký druh psychoterapie? Jaký druh kombinace a kdy?" Odpovědi na tyto otázky jsou navíc mnohem méně předvídatelné než odpovědi vztahující se k léčbě fyzické bolesti, a někdy k nim lze dojít jen po zdlouhavém aplikování metody pokusů a omylů.

A jako by ani toto všechno nestačilo, ošetřující lékaři musejí obvykle zápolit s pacientovou vůlí. Velké množství duševně nemocných lidí, kteří však necítí žádné bolesti, většinou na psychiatrii přichází jen proto, že je tam doprovázejí příbuzní či policie, pokud se tam tedy vůbec dostávají. Potom jejich přítomnost znamená pouze začátek zápolení. Lidé trpící fyzickou bolestí, a našlo by se jen velmi málo výjimek, si z celého srdce přejí úlevu. Stejně tak málo výjimek by se však našlo u lidí trpících emocionální bolestí, kteří jsou do větší čí menší míry ve své touze po zmírnění bolesti docela vlažní. Někteří z nich na své nemoci podivně lpějí, jako by to byl jejich starý známý, většinou však ne. Většinou si úlevu přejí, ale jsou skoro zoufale poutáni k příčině svých nesnází. Ano, chtějí se cítit lépe, ale jen pokud by se nijak nemuseli měnit, a řada z nich pak z psychiatrie odchází a dává přednost své bolesti před nezbytnou léčbou.

Zdroj: Odmítnutí duše - M. Scott Peck - Pragma

Související články

Smutek

30.3.2001 00:00

Nepříjemné emoce

9.2.2001 00:00

Jak se projevuje deprese?

7.1.2001 00:00

Depresivní myšlení

7.9.2000 00:00

Co znamená přístup jednoty mysli a těla jako celku?

2.8.2000 00:00

Kořeny veškerého stresu

16.3.2000 00:00

Proč trpíme

24.2.2000 00:00

Mentální a spirituální přínos detoxikace

19.2.2000 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Může se žal projevit jenom žalem, nebo i apatií? Čím se stane, že...
Jindra  |  5.11.2006 23:27

Projev deprese castokrat :(
lubos  |  31.3.2008 13:41

Apatií se projevuje klasická depka...
Jirka  |  31.3.2008 22:13

Přiznání bývalého ředitele velké farmaceutické společnosti John...
Doporučuji knihy Johna Virapena - pravda o lécích  |  28.12.2014 19:43

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *