Duševní hygiena - umění zacházet se svým prostorem a časem

14.9.2001 00:00
Psychologie

V dnešním uspěchaném světě zapomínáme odpočívat. Unavená ovšem nejsou jen naše těla, ale především naše duše.

Slovo "hygiena" je všem důvěrně známo snad již od dětství. Rodiče učí děti pravidelně se mýt a čistit si zuby, aby tak odstranily nečistoty nasbírané během dne. Tělesná hygiena jako očista našeho těla se pěstuje skutečně od dětství a stává se tak postupně samozřejmou součástí našeho každodenního života. V lékařství je již dlouho samostatným vědním oborem. Z názvu (hygiena = zdravověda) vyplývá, že se zabývá pozitivní hodnotou života - zdravím, a tím, jak si jej udržet. Možná nebudu příliš zjednodušovat, když vše shrnu pod pojem prevence před nemocí.

Zde si dovolím malý exkurs do mýtické historie a řeknu něco o tom, kde se pojem "hygiena" vzal. Hygieie, latinsky Hygia, byla dcerou boha lékařství Asklépia a jeho manželky Epiony, dárkyně zdraví a jeho zosobnění (Zamarovský). Významnější úlohu než v samotných mýtech měla v antickém umění. Byla zobrazována jako mladá žena, která napájí hada z misky. V minulém století se staly sochy Hygie oblíbenou ozdobou lázeňských parků.

Jako prevenci před nemocí bylo nahlíženo na celou medicínu na císařském dvoře ve staré Číně. Dokud byl císař zdráv, byl lékař uctíván a samozřejmě také dobře placen. Pokud ale císař onemocněl, byl lékař "pozásluze potrestán" (nevím, jestli před nebo až po uzdravení císaře?).

Jak bylo řečeno na začátku, hygieně se učíme již odmala. Jedná se ovšem především o hygienu tělesnou. A co duše? My přece víme, že každý má svůj duševní život a své duševní zdraví, o něž lze také přijít nebo ho alespoň poničit.

Fenomén zdraví, jehož nedílnou součástí je i zdraví duševní, by jistě zasloužil samostatnou práci, zde se pokusím o vlastní stručné vyjádření, co pro mne duševní zdraví znamená. Je to podle mne jakýsi stav, který mi umožňuje hledat a nacházet své místo v tomto světě a který mi umožňuje vytvářet a udržovat kvalitní vztahy (mezilidské i ten k sobě samému). Je to stav, díky němuž mohu tvořivě plnit požadavky okolí a zároveň si udržovat jistou nezávislost.

Nerad bych sklouzl ke všepronikající kritice života v tomto světě, přesto si myslím, že si náš životní styl (míním tím způsob života vyspělé civilizace) zaslouží přinejmenším zamyšlení. Každý den s sebou přináší obrovské množství nejrůznějších podnětů, s nimiž si musíme poradit - něco odfiltrovat, něco proměnit ve smysluplnou informaci a tu pak zařadit do příslušného kontextu. Každý den s sebou přináší také spoustu problémů - situací, v nichž se musíme nějak rozhodovat a to pokud možno hned, situace, jež nás frustrují a vnášejí úzkost do našeho života.

To vše vyžaduje od nás přiměřeně pozornosti, myšlenkové práce, trpělivosti - prostě přiměřeně duševní aktivity. Troufám si tvrdit, pro běžného obyvatele dnešních velkoměst znamená slovo přiměřeně mnohem více než před sto lety. V duševní hygieně se v souvislosti s každodenními problémy a jejich řešením hovoří o stresu.

Pod pojmem stres si můžeme představit nejrůznější okolnosti a podněty každodenního života, které vyvolávají nelibost. Může jít o námahu, zodpovědnost, nečekané události, hluk ve městě apod. Nejen že jsou tyto věci pro nás zdrojem napětí, předrážděnosti, prostě nepohody, s oblibou je označujeme jako příčiny našich onemocnění. Jindy však podobně nepříjemnosti snášíme docela dobře, dokonce je dobrovolně přijímáme a o stresu pak už nemluvíme. Například při sportu nebo při vyčerpávajících cestách o dovolené jsou pro nás zátěžové situace součástí odpočinku. Stejnou situaci Ize prožívat jako přetěžování za určitých subjektivních podmínek.

To, jak vnímáme a hodnotíme zátěž, je jedním z důležitých faktorů naši odolnosti vůči stresu. Vyvolané stresové reakce jsou vlastně reakcemi obranými a jejich úkolem je opětovné nastolení funkční rovnováhy, kterou pro naše duševní zdraví potřebujeme.

Do stresu nás může uvrhnou skutečně ledacos, od skutečných maličkostí až po závažné osobní problémy. Co se týče těch "maličkostí", záleží na našem momentálním duševním rozpoložení a také na tom, kolik se jich nahromadí v krátkém časovém úseku. Čas hraje velmi důležitou úlohu. Máme čas (ovšem jen někdy) připravit se na situaci, která v nás vyvolává stresovou reakci, máme čas nějak zacházet s napětím, které při stresu pociťujeme. Pokud čas na něco nemáme, prostě to odložíme s tím, že se k tomu jednou zase vrátíme. V tomto pomyslném skladišti může být hromada nesplněných úkolů, povinností a předsevzetí, může zde být ale také plno nejrůznějších pocitů. Ty také často odkládáme na jindy nebo se jich prostě zbavujeme, ať z pohodlnosti, nedostatku odvahy anebo prostě pro momentální nedostatek času. V čase odpočinku (někteří nevědí, co to je) tam alespoň trochu poklidíme. Duševní hygiena je podle mě o umění zacházet se svým prostorem a časem, se svými pocity a tělem, se sebou samým.

Psychohygiena jako vědní obor, pečující o duševní zdraví, zdůrazňuje pozitivní kvality, nezbytné pro takový zdravý duševní život. V první polovině devadesátých let byl do Čech dovezen přístup otevřeného akceptujícího prožívání pod názvem Focusing (zaostřování).
Zde bych se teď rád trochu pozdržel, protože jde o něco, co znám z vlastní zkušenosti. S technikou zaostřování jsem se seznámil před několika lety, kdy jsem se zúčastnil prvního víkendového kurzu. Zde jsem se naučil focusovat sám se sebou a od té doby se mi velmi obohatil můj vnitřní svět. Nedá se říct, že by v něm něčeho výrazně přibylo nebo ubylo, spíš se pomalu začal měnit můj vztah k němu. Protože jsem nebyl od jara ušetřen ani těžkých životních situací, mohl jsem si plně uvědomovat, co to znamená neutíkat před těžkými pocity a místo toho k nim hledat pozitivní vztah. Odměnou za to úsilí je "pevnější půda pod nohama" a více vnitřní energie ke změně.
O dva měsíce později jsem si udělal i pokračovací kurz, po němž jsem mohl při focusování provázet druhého člověka. Pokusím se dále nastínit něco o vzniku tohoto směru, který se dnes pomalu stává součástí mé duševní hygieny.

Focusing je způsob, jak poznávat své pocity, naslouchat jim, naučit se chápat co nám chtějí říct.Také nám ukazuje způsob, jak se prostřednictvím tělesných pocitů dostat k jejich smyslu. Focusing učí člověka orientovat pozornost na odraz životních problémů v tělesném prožívání.

Duchovním předchůdcem Focusingu byl známý psychoterapeut Carl Rogers, který zdůrazňoval, že změna prožívání může nastat až tehdy, jsme-li schopní sjednotit se i se svými těžkými pocity. A to je podle mého názoru podstatná součást nejen psychoterapie, ale také každodenní duševní hygieny. Rigidní stereotypy prožívání je třeba rozpouštět dynamickou interakcí s prožitkovým světem naším i lidí kolem nás.

Z této pozice vycházel i Rogersův žák, psychoterapeut, filosof a výzkumník, Eugene Gendlin. V šedesátých letech vedl na univerzitě v Chicagu výzkum, zabývající se účinky psychoterapie. Zjistil tehdy, že větší prospěch měli z terapie ti klienti, kteří dovedli již z počátku vnímat jak nesou problémy ve svém těle. Důležitým procesem bylo hledání co nejpřesnějšího výrazu (vyjádření) pro své pocity. Gendlin pak vypracoval metodu jak se této dovednosti naučit a nazval ji Focusing.

Dá se říci, že Focusing staví na dvou základních předpokladech. "Vše psychologicky významné je doprovázeno a skryto v prožívání a to je zakotveno tělesně a je celostního charakteru" (Vymětal). Přes tělo a prožitky se dobereme k subjektivním významům našeho jen z části uvědomovaného duševního života. Vymětal sám k používání zaostřování v psychoterapeutické praxi píše: "Metodu zaostřování považuji za perspektivní, neboť umožňuje rychlý a šetrný přístup do oblasti duševního života, jež leží mimo naše vědomí. Není zde nebezpečí indoktrinace klienta názory a představami terapeuta, který je důsledně po celou dobu v roli nedirektivního průvodce, jenž zprostředkovává pouze techniku?" (Vymětal, Úvod do psychoterapie)

Gendlinovi pokračovatelé - Edwin McMahon a Peter Campbell, nacházejí ve Focusingu i duchovní rozměr - přesah, jdoucí nad individuálním prožíváním jednotlivého člověka. Oba tvrdí, že "důvěra a otevřenost, s jakou člověk přistupuje k vlastnímu duševnímu životu, se následně promítá i do vztahů k druhým lidem" (Kolář). I když člověka někdy potkávají velmi bolestivé situace, nemusí nutně ztratit víru ve smysluplnost světa, v němž žijí.

Focusovat může každý sám nebo lze pracovat ve dvojicích - jeden focusuje, druhý ho vede. To má v sobě podle mého novou dimenzi, protože se takto setkáváme s prožitkovým světem druhého člověka. Pro běžný život je velmi užitečná technika Check-in. Dá se říci, že je to takový zběžný pohled do zrcadla za účelem uvědomění si toho, co se právě teď se mnou skutečně děje, kde a jak si právě teď stojím, co tato situace dělá s mým tělem. Je to dobrý způsob, jak oddělit představy od skutečného prožívání určité situace a jak získat "pevnou půdu pod nohama" - jakousi vnitřní jistotu.

Praktikování metod Focusingu je jedním ze způsobů, jak se naučit vidět smysl ve vlastním tělesném prožívání a jak lépe nést někdy těžké pocity. Přijímání svých pocitů, ať jsou jakékoliv, jako plnohodnotnou součást sama sebe napomáhá ke zlepšení vlastního sebepojetí.
Autor: Jan Kulhánek

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

moc dlouhy na to aby to neko cetl ale ja se premohla takze docela dobry
paja  |  21.10.2008 13:58

moc pekny ale mocinky dlouhý já to celý ani necetla celý na me je to...
lullu  |  21.10.2008 13:58

je to moc dlouhý ale pekný ani jsem to celý necetla ale zdá se to byt moc...
lullu  |  21.10.2008 14:00

pro higjenu ma bít čistit zubi a pusu hi nehceme dostat nejakou nemoc
Michal  |  31.10.2008 11:00

Naprosto skvělý článek! Opravdu mi pomohl urovnat si v hlavě myšlenky a...
Julie  |  5.1.2012 15:22

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *