Duše ráda přemítá

7.8.2001 00:00
Psychologie

Intelekt chce mít na všechno shrnující názor, což je pro přirozenost naší mysli, která se zajímá o účel, dobré a blahodárné. Duše však touží po hlubší reflexi, po pestrosti myšlenkových poloh, nuancích bez konce, odkazech, narážkách a předobrazech. To všechno obohacuje předivo imaginace a dodává duši potravu pro přemítání.

Přemítání je jednou z hlavních radostí duše. Zde se dostáváme k důležitému pravidlu, které je použitelné na náboženskou spiritualitu a příběhy, sny a obrazy všeho druhu.

První křesťanští teologové obšírně hovořili o tom, jak lze číst biblický text na mnoha úrovních. Existoval význam doslovný, alegorický a anagogický (který se zabýval smrtí a věčným životem), Příběh exodu byl například vykládán jako alegorie o osvobození duše ze zajetí hříchu. To však nebyl jediný význam tohoto příběhu. Tato praxe připomíná "archetypální" čtení bible, které nepohlíží na biblické příběhy jako na zjednodušené morální lekce nebo vyznání víry, ale jako na jemná vyjádření tajemství, která utvářejí kořeny lidského života. Vyprávění o zázracích nemají být jednoduše důkazem Kristova božství - duše takové problémy s přijetím božství nemá - mohou však vyjadřovat nezměrnou pravdu o cestách duše.

Z hlediska duše je pestrost církví a nesčetné možností, jak chápat křesťanství, bohatstvím, protože každý pokus udělat ze všech církví jednu může být nakonec hrozbou skutečnému náboženskému životu.

Duší příběhu - ať už náboženského nebo čerpajícího z obyčejného života - je nekonečnost jeho vnitřního prostoru. Když posvátné příběhy připravíme o jejich tajemství, zůstane nám jenom křehká skořápka faktů a doslovné chápání jednoduchých významů. Když však příběhu přiznáme duši, můžeme díky němu odhalit své vlastní hlubiny.

Fundamentalismus má sklon příběh idealizovat a romantizovat, vytřídit temné prvky pochybností, beznaděje a prázdnoty. Chrání nás tak před tvrdou prací myšlenkového úsilí a rozvíjením jemných morálních hodnot. Posvátný příběh, který má v sobě potenciál k prohloubení tajemství naší vlastní identity, fundamentalista používá na způsob obrany, která má člověka ochránit před úzkostí z toho, že musí být individuem, které se rozhoduje, má odpovědnost a průběžně mění vnímání sebe samého. Tragédií fundamentalismu je jeho schopnost zmrazit život do podoby pevného názorového kvádru.

Je mnoho druhů fundamentalismu - jungovsko-freudovský, demokraticko-republikánský, rockově-bluesový. Každý z nich má něco společného se způsobem, jak chápeme osobní příběhy, které vyprávíme.

V tomto věku psychologie například mnozí z nás jsou přesvědčeni, že mají v životě určité problémy, protože se jim něco přihodilo v dětství. Bereme vývojovou psychologii doslova a obžalováváme své rodiče ze všeho, čím jsme se stali. Situace by se mohla změnit, kdybychom byli schopni vidět "za" tyto dětské příběhy, naslouchat jim jako mýtu a slyšet věčná mystéria, která v nich znějí.

Nedávno jsem se setkal s tímto typem fundamentalismu, o kterém jsem hovořil. Zvedl jsem ve své kanceláři telefon a uslyšel, jak jasný a pevný hlas říká: "Haló, jsem oběť incestu a ráda bych s vámi mluvila."

Byl jsem ohromen strohostí, jak se ta žena identifikovala - žádné jméno, žádný rozhovor, jenom tato dvouslovná kategorie, která měla objasnit její život. Pochopitelně jsem poznal, že prožila bolestnou zkušenost, a oceňoval jsem její odvahu. Udělalo však na mě dojem, jakým způsobem se představila. "Jsem oběť incestu." Těmito slovy mi sdělovala, že se ztotožňuje s příběhem incestu. Znělo to jako fundamentalistické vyznání víry. V prvních okamžicích mě napadlo, jak budeme s její zkušeností incestu a s jejím fundamentalismem zacházet, stane-li se tato žena mou klientkou. Aniž bych popíral něco z její bolesti a utrpení, uvažoval jsem, zda bude schopna vidět ještě něco jiného než událost incestu. Bude schopna rozvinout svou individualitu a nezůstávat pouze postavou v příběhu ze svého dětství?

Řekl jsem, že duše se zajímá více o konkrétní detaily než o to, co je obecné. Totéž platí i ve věci osobní identity. Když se budeme identifikovat se skupinou, syndromem nebo diagnózou, povede to pouze k abstrakci. Duše však poskytuje silný prožitek individuality - osobní určení, zvláštní vlivy a pozadí, jedinečné příběhy.

Tváří v tvář potřebě kvalifikované péče vytváří zdravotnictví systém označení, která pak lidi dělí na schizofreniky, alkoholiky, oběti apod. a která mohou vnést do chaosu života určitý řád. Každý člověk však má zvláštní příběh, který může vyprávět bez ohledu na zobecňující označení.

Péče o duši takového člověka musí začít právě tímto příběhem. Je třeba slyšet ho mnohokrát, aby bylo možné pochopit všechny jemné nuance. Domníval jsem se, že by ta žena - oběť incestu mohla mít prospěch z toho, když zahlédne sama sebe ve svých příbězích, a mohla by pak odložit něco ze své kolektivní, fundamentalistické identity. Nechci snižovat důležitost jejího prožitku ani její přesvědčení, že tato událost byla v jejím životě zcela mimořádná. Její příběh však potřebuje prohloubení a musí být vnímán složitějším způsobem, nahlížen z více hledisek, a ne jenom z toho jednoho, které říká: Když jste prožili toto, jste navždy poškozeni.

Všichni máme fundamentalistické příběhy o sobě samých, pohádky, které bereme doslova a oddaně jim věříme. Tyto příběhy jsou obvykle tak důvěrné, že je obtížné proniknout do nich bez cizí pomoci. Jsou tak přesvědčivé a věrohodné, že vedou k východiskům a předsevzetím, která jsou velmi podobná náboženským morálním principům - až na to, že si je člověk vytvořil sám. Stejně jako první křesťanští teologové můžeme i my tyto příběhy rozvinout a poznat všechny jejich jemnosti, množství názorových poloh, nuancí a protikladů, struktur, žánrů a poetických forem - ne proto, aby tyto příběhy byly odhaleny a demytologizovány, ale aby mohly ukázat mnohem větší rozsah svých názorů a hodnot.

Ať už hovoříme o příbězích náboženských nebo osobních, vždy se objeví tytéž problémy. Příliš často slyšíme až závěry, detaily příběhů jsou redukovány na povrchní mínění nebo morálku. Řečeno jungovským jazykem, potřebovali bychom v těchto příbězích najít animu - jejich živou, dýchající duši. Vtažení duše do příběhu má za následek demoralizování našich obrazů, a také to, že je necháme hovořit za ně samotné, a ne za ideologii, která je omezuje a zavádí od samého počátku.

Projevy duše charakterizuje hloubka a lehkost. Proto bývá obtížné vyjádřit se, pociťujeme-li něco hlubšího. Tam, kde scházejí slova, se obvykle obracíme k příběhům a obrazům. Mikuláš Kusánský usoudil, že někdy nemáme jinou možnost než žít s "enigmatickými", nevysvětlitelnými obrazy. Je totiž mnohem obtížnější vyjádřit znalost, která pochází z důvěrného styku duše se zkušeností, než analýzu, kterou můžeme udělat na dálku. Duše se stále vyvíjí, jak říkal Herakleitos, a má vlastní princip pohybu, takže je obtížné ji zachytit pevnou definicí. Když ztratí spiritualita kontakt s duší a jejími hodnotami, může ztuhnout, stává se zjednodušenou, moralistickou a autoritářskou. Tyto vlastnosti prozrazují ztrátu duše.

Film Ingmara Bergmana Fanny a Alexandr tento rozdíl ukazuje obrazně. Staví do protikladu vitalitu rodinného života - barvité vztahy, hojné jídlo, sváteční oslavy, tajemství - se stínem, který zde reprezentuje život pod rigidním a autoritářským biskupem. Nálada filmu se přesouvá od radosti, důvěrnosti, rozpustilosti, hudby, touhy a hřejivého smyslu pro domov k šedivému a depresivnímu důrazu na pravidla, samotu, trestání, strach, emoční vzdálenost, násilí a myšlenky na únik. To, co představuje postava biskupa, není spiritualita jako taková, ale spíše fundamentalistický náboženský duch odtržený od duše. To ovšem neznamená, že by nejvyšší a nejpřísnější formy spirituality nemohly koexistovat s plností duše.

Thomas Merton, který žil v poustevně, byl znám svým humorem a smíchem. Svatý Thomas Moore nosil sice jako součást své duchovní praxe žíněnou košili, ale byl to člověk vtipný, se silným smyslem pro rodinu, hlubokou angažovanost v politice, pro zákony a vřelé přátelství. Problémem není nikdy spiritualita sama o sobě, která je pro lidský život nezbytná, ale přímý fundamentalismus, který vzniká, když se od sebe odtrhnou spiritualita a duše.

Zdroj: Thomas Moore - Kniha o duši, nakladatelství Portál

Související články

Sebepoznání s tarotem

4.5.2001 00:00

Mýtus a archetyp

3.5.2001 00:00

Duše potřebuje mýty

29.3.2001 00:00

Ovládají nás archetypy?

19.3.2001 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Vilma ráda přemítá:-)a píše, že neexistuje dogmatická Pravda....
žlutá pastelka  |  13.4.2007 09:19

Teda, kdybyste se radeji venovali tematu "Sex s tchyni", to by bylo mnohem...
Oblouk  |  13.4.2007 12:01

Dobrý den,reaguji na část " vidím, že věřící stále...
Anna  |  1.11.2011 06:55

Vzhledem k velice dlouhé době od posledního příspěvku (4 a půl roku)...
Jíra  |  2.11.2011 21:40

Jíra má pravdu, tak málo příspěvů o tak silné "věci" a...
další přemítající  |  3.11.2011 07:55

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *