Čtyři hry s minulostí věčných nešťastlivců - III. Osudná sklenice piva

2.4.2010 00:00
Psychologie

Časem prý každá rána přebolí. To může být sice pravda, ale nás to nemůže odradit. Před tímto časovým hojením se dá úspěšně opevnit a naopak ze všeho minulého učinit zdroj svého neštěstí. Slouží k tomu minimálně čtyři staré mechanismy.

 

III. Osudná sklenice piva

Ve filmu Osudná sklenice piva ukazuje W. C. Fields, jeden z mistrů americké filmové grotesky, děsuplné, nezadržitelné podlehnutí mladíka, který neodolá pokušení a vypije svou první sklenici piva. Varovně vztyčený ukazovák (lehce roztřesený potlačovaným smíchem) nám říká: Dopustil ses něčeho, za co budeš dlouho pykat. A pěkně dlouho! (Vzpomeňme na biblickou pramáti Evu: jednou jedinkrát si kousla do jablka) 

Tato fatálnost přináší nepopiratelné výhody, o kterých se až dosud cudně mlčelo. My však žijeme v osvícené době, v níž tajnosti nemají místo: pykání nepykání - pro nás je mnohem důležitější, že první sklenice piva - tím, že už svůj skutek nikdy nevrátíme zpět - když ne omlouvá, tak minimálně přesvědčivým způsobem zdůvodňuje všechna další vypitá piva. Jinými slovy: obviněný uznává, že to měl vědět už tenkrát - to je sice pěkné, ale teď už je pozdě. Zhřešil, a teď je obětí svého klopýtnutí. Tento způsob konstruování neštěstí není sice zrovna dvakrát ideální, je však poměrně snadný.

Zkusme ho vylepšit. Co když jsme k té první láhvi přišli jako slepí k houslím? Jestliže nás nikdo nemůže obvinit, že jsme si k ní dopomohli sami, pak není pochyb, že jsme se stali naprosto nevinně pouhou obětí. Ať mi to někdo zkusí vyvrátit! Nikdo po nás nemůže chtít, abychom s tímto faktem sami bojovali. To, co nám udělal Bůh, svět, osud, příroda, chromozomy, hormony, společnost, rodiče, příbuzní, policie, učitelé, doktoři, šéfové a nejvíc naši přátelé, je něco tak strašného, že pouhý náznak, že bychom s tím měli něco dělat, je prostě urážkou.

Kromě toho je to nevědecké. Každá učebnice psychologie vám řekne, že vaše osobnost je determinována zážitky z minulosti, především z raného dětství. A každé děcko ví, že to, co se jednou stalo, už nikdo nevrátí zpátky. Odtud také, mimochodem, důvod, proč je odborná psychoterapie tak vážná (a dlouhá). Kam bychom přišli, kdyby bylo čím dál víc lidí přesvědčeno, že jejich situace je zoufalá, nikoli však vážná? Varovným příkladem pro nás budiž Rakousko, jehož skutečná hymna (jakkoli to oficiální místa tvrdošíjně nepřiznávají) je idylická píseň O du lieber Augustin, alles ist hin.

Je to spíš zřídka, ale přece jen tu a tam se stane, že další vývoj událostí nám vynahradí nějaké trauma nebo selhání v minulosti, aniž se o to jakkoli přičiníme, ba že nám samo od sebe spadne do klína to, co si přejeme.

Znalec by si ovšem nezoufal ani v takovém případě. Formulka "bohužel je pozdě a stejně už o to nestojím" mu umožňuje dál se trvávat ve své popuzenosti, jitřit rány a nedovolit, aby se zahojily.

Non plus ultra celého tohoto postupu - což ovšem předpokládá genialitu - je, že kapitál pro svou nešťastnou přítomnost dokážeme vytlouct i z toho, co se v ní odehrálo pozitivního. Nepřekonatelným příkladem, který se vepsal do historie, je výrok benátského přístavního dělníka poté, co z města odpluli Habsburkové: "Zatracení Rakušani, naučili nás jíst třikrát denně!"

Ukázka z knihy Úvod do neštěstí (Portál 2010)

Související články

Geny nemusí znamenat náš osud

1.1.2010 00:00

Buďte pánem svého osudu

27.3.2009 00:00

Překonání pocitu viny a léčení

9.9.2004 00:00

Osud - je nevyhnutelný?

17.10.2000 00:00

Přidat komentář

 
* *