Co může znamenat, když se staráme příliš o druhé?

12.2.2013 00:01
Psychologie

Jako psycholog se setkávám často s tím, že přichází klienti, kteří jsou vyčerpaní a mnohdy frustrovaní. Jsou zvyklí, se celoživotně starat o druhé více než o sebe. Chvílemi zažívají pocity uspokojení, ale i zlost z nedocenění. Současně mají pocit, že to jinak nejde, že bez nich by to nešlo.

V pozadí této situace můžeme mnohdy najít fenomén, který A. Pesso - zakladatel Pesso Boyden Psychomotorické Psychoterapie - nazývá „mezery v rolích“. Pesso vychází z předpokladu, že se rodíme na svět se schopností vnímat spravedlnost a rovnováhu ve vztazích kolem sebe, nejprve v nejbližší rodině. Jsme schopni vnímat, když nějaká role v rodině není naplněna, nebo není naplněna dobře. Když například jeden z partnerů chybí, může mít dítě přirozenou tendenci zaplnit tuto mezeru samo sebou a začít „dělat partnera“ rodiči (samozřejmě v rámci jeho možností). Rodič může chybět skutečně nebo jen emočně, přičemž od druhého rodiče dítě může zachycovat jeho nespokojenost, frustraci, pocity opuštěnosti, stížnosti na druhého rodiče. Jindy to mohou být příběhy o nespravedlnosti, újmách a tragédiích v rodině, které dítě slýchá a snaží se na ně reagovat snahou o vynahrazení ztráty zbývajícím členům, nebo těm, které něco postihlo. To může mít podobu utěšování rodiče, trávení s ním více času, pocit viny u dítěte, zda to nemohlo nějak způsobit a o to větší snaha situaci či nepřízeň osudu vynahradit.

Důsledky fenoménu „mezery v rolích“ se potom projevují otáčením rolí, kdy dítě vlastně dělá rodiče rodiči nebo sourozenci (pokud rodiče svoji roli nenaplnili dostatečně). Bere na sebe více odpovědnosti a starosti, které mu zatím vývojově nenáleží (vlastně je předčasně jakoby dospělé). To mu nabízí pocit důležitosti, může se mu zalíbit role toho, kdo pomáhá, dává. Ale současně mu to může bránit v dostávání, přijímání a naplňování vlastních vývojových potřeb. V pozdějším věku a dospělosti může získat pocit zachránce („kdo když ne já“, pro což dokáže nalézt i mnoho racionálních důvodů). Přehnané starání se o druhé je potom rozšířeno na další lidi - partnery, příbuzné, kamarády, zvířata. V případě, že je rozšířeno i na kolegy v práci či klienty (např. u pomáhajících profesí), může to usnadnit rozvoj syndromu vyhoření.

To, co může být (kromě soucitu) v pozadí nevědomé motivace dítěte (které pečuje o svého rodiče, prarodiče, sourozence) je také naděje, že když budou zaplněny mezery v rolích, budou moci být naplněny také potřeby dítěte. Vzhledem k tomu, že se však jedná většinou o nevědomý proces, je opuštění role toho, kdo se příliš stará, pečuje a zachraňuje obtížné. Protože kromě vyčerpání a nedostatečného uspokojování vlastních potřeb, může žít jedinec s pocitem hodnoty toho, který dává, může se cítit být lepší nebo morálnější než ostatní. Opuštění této pozice, znamená přijít o tyto „bonusy“, přijít o kontrolu nad situací.

Tím, že se jedná o nevědomý proces, klienti nepřichází s tím, že by chtěli „zbavit vyplňování mezery v rolích“, ale dostaneme se k tomuto pozadí jejich potíží až v průběhu společné práce. Jako psycholog se potom ptám: „O koho jste se v dětství starali?“ Dále se snažíme situaci zvědomit, zažít, vyjádřit příslušné emoce a hledat možné nové formy. Jinou možností je pracovat přímo metodou PBSP, která na tento fenomén poukázala a aktivně s ním zachází.

PhDr. Jaromír Chrášťanský

kontakt@psycholog-praha.net

www.psycholog-praha.net

 

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Aha, takže s terapií máš dobrou zkušenost. Já taky. Pomohla mi moc....
Darina  |  7.3.2013 16:46

Ano mam. Je to o tom zmenit sebe, nahled a vse. Zle lidi nezmenime... Musime...
miranda  |  7.3.2013 17:50

1878,3805,4211.
Ach jo  |  27.8.2013 07:53

Mno! Já bych jí dal dva prášky,jeden večer. TO JE TĚŽKÝ, po operaci...
Standa M.  |  27.8.2013 08:11

nekdo to bez prasku neda. nekdo bez terapie...
qw  |  24.9.2013 23:24

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *